Málo plastičtí lidé // Seriál Fenomén Underground

Seriál Fenomén Underground má na ČT velkorysý prostor: dvaačtyřicet dílů po padesáti minutách. Na této ploše se o to lépe vyjeví, jak o téhle podstatné komunitě tvůrci uvažovali.

„Už si nevzpomínám, je to nebezpečný,“ tato slova v podání Plastiků dusají v úvodu cyklu, který hned zpočátku dává řadou scén najevo premisu, že vyprávět o předrevolučním undergroundu je dnes čímsi velmi alternativním, nepohodlným, zapomenutým... To je pochopitelně nízká laťka a zavádějící tvrzení: po řadě filmových i televizních dokumentů, po řadě knih a při rozsáhlé aktivitě hudebního vydavatelství Guerilla, díky němuž se víc rozpoutal i koncertní život, není underground rozhodně ničím nezmapovaným a neobstarávaným. V žádném případě nepatří ani k nejméně podporovaným oblastem české kultury: vazba na Václava Havla a Karla Schwarzenberga mu pomáhá – prestiží i hmotně – dodnes.

Co nového tedy ukazuje a promýšlí cyklus dvaačtyřiceti dílů? Je poučným vyprávěním pro školní mládež? Nebo je současným snad nějak čerstvým pohledem na sociologické a umělecké téma? Dovypravuje bílá místa a nabízí satisfakci méně známým osudům? Máme za sebou dvacet padesátiminutovek: teď už snad tedy víme o záměrech seriálu dost.

Stačí vlasy a stará košile // Nutno říci, že seriál jako celek zdaleka není tak defektní jako jeho nešťastný první díl, jakási preambule nazvaná Underground Is Life. Obě teze, o které tu jde, jsou nechtěnou ranou undergroundu do vazu. Jednak se chce ukázat, že byvší členové undergroundu jsou aktivní i dnes – jako by se tu chválili aktivní seniorové, u nichž se nikdo neptá, zda má jejich projev nějakou cenu. Režisér Václav Křístek pak vede hovor s „mladými pokračovateli undergroundu“. Ti se poznají tak, že hrají hudbu se stejným soundem, mají stejné košile, případně i vlasy a vousy. Jako by stačilo přesadit čtyřicet let staré projevy do dneška – a máme to!

Je skutečně trapné, když coby následníky osobností subverzivní rezistence ukazují autoři kapelu, která – evidentně bez ambice na muzikantství či silnou výpověď – hraje coververze Velvet Underground, tedy hudby staré 45 let a široce populární. Měly by to být přece hlavně myšlenky, postoje, vnitřní naladění, které spojuje aktivní rebelské typy napříč generacemi! Jenže to by si museli autoři připustit, že současný „underground“, pokud vůbec existuje, není obdivným revivalem odeznělé éry. Je namířený proti režimu ryze dnešnímu, zachází se současnými prostředky od počítačů po guerillové akce ve veřejném prostoru a možná vůbec není ochoten poslušně a krotce vypovídat do České televize. Autoři seriálu by museli být připraveni na setkání s lidmi podobně ježatými, extrémními a „nespolečenskými“, jako byl svého času Ivan Jirous. Tady místo toho rozpačitě vypráví kapela (přiznejme jí body za bezděky zábavný název: Trefen mezipsem) defakto o okouzlení starým zvukem jako o zálibě v retru. Z undergroundu tak zbývá romantická, neurčitě rozplizlá rezistence.

Takže co je to underground? „Stýkat se s lidmi, kteří ti jsou blízký, ne s čurákama“, „je to hlavně o tý pohodě“, hudba tohoto okruhu má aspekty „aby se mi to líbilo“ a „aby to mělo texty o něčem“. Panečku! To už se do undergroundu vejdou i zahrádkáři a filatelisté. Jestliže oslovení vydavatelé Drápal a Maťa mluví na kameru takto vágně, měli tvůrci tenhle materiál zahodit a najít někoho, kdo se sebe vypraví něco užitečnějšího, obsažnějšího (hutně, krátce tu mluví Martin Machovec). Pokud ovšem seriál nechtěl ukázat únavu a neschopnost sebereflexe dnešního post-undergroundu.

Když došel chlast, přijeli fízlové // Záhy zjistíme, že celá skvadra režisérů (Václav Křístek, Jiří Fiedor, Břetislav Rychlík) se dohodla na společném postupu: je třeba bedlivě zmapovat, kdo kdy koho potkal, kolik toho s ním vypil a co to bylo. Faktografie se tu skutečně vrší v dlouhých minutách, seriál jako by byl odborným projektem orální historie, kde se samotné vyprávění stává cenným. Divák svou myslí zabloudí do dob, kdy filmový materiál byl drahý a šetřilo se jím. Druhým leitmotivem je pak popisování perzekucí: jistě, zvůle moci byla tehdy odporná, zasáhla nespočtu lidí do životů. Ale podrobnost líčení, často nevalná vypravěčská schopnost dlouze snímaných osob a také opakování týchž motivů – to všechno vede diváka k domněnce, že autoři se s rozsahem 2100 minut seriálu nesnadno vyrovnávali. 

Přitom seriál trpí podivuhodnou nevyvážeností: ne že by v něm leccos nescházelo. Na jednu stranu tu Stárek předvádí princip, na kterém funguje psací stroj; předpokládá se, že tupé mladé publikum nezná triviálnosti. Zároveň se tu ovšem má za samozřejmé, že všichni vědí, jaký je charakter tvorby Jana Steklíka, Karla Nepraše a mnoha dalších. U mnoha podstatných postav seriálu totiž nějak nezbyde čas na to, aby se pořádně ukázalo či řeklo, v čem spočívala ta tvorba, za kterou byli popotahovaní. Jako by samotné dílo bylo tím nejméně důležitým. Jako by bylo lhostejné, zda se mluví o výjimečných umělcích nebo amatérech bez talentu. 

 

Tohle „přeskočení obsahu“ se v seriálu objevuje skoro až vtipně často: šup, od faktického vzpomínání („hele, tady býval jinej strop...“) přes štědrou náruč historek o tom, kdo byl kdy pochválen nebo seřván Magorem („ve tři v noci došel chlast“) k obligátnímu „pak přijeli fízlové“. Samotná povaha činnosti, která byla důvodem k risku, zas a znovu vyklouzne publicistům s kamerou z ruky jako mokré mýdlo.

Zároveň tu jsou díly velmi dobré. Sevřený a bez balastu je díl Jany Chytilové o bílých místech v historii Plastic People – snad i díky rozčlenění do řady oddělených epizod. Ať už se mluví o kapele The Undertakers jako inspiraci, o Mejlovi Hlavsovi a jeho pozoruhodné partnerce Mirce Benešové, o Havlově „dramaturgickém“ návrhu, aby s Plastiky zpívala Marta Kubišová či o Hlavsově neověřitelné spolupráci s StB: to vyprávění netrpí rozvleklostí, má smysl a pointy. A hlavně: citlivě ukazuje i stíny a bolestnou nedokonalost lidí z dané society. Jinak v seriálu žel převládá atmosféra kamarádského spiklenectví lidí za a před kamerou: to je pak těžké.

Pro ty, kdo budou seriál „nakoukávat“ zpětně z webového iVysílání, si dovolíme doporučit i díl o Primitives Group, jejichž koncertní performance s maskami, malbami na kůži, ohni, rybami a ptáky byly naštěstí aspoň ve fragmentech zachyceny na film. Silný je příběh filozofa Jiřího Němce (díl Vždy o krok napřed). Ze dvou dílů věnovaných Pavlu Zajíčkovi a DG 307 je intenzivnější ten první, končící rokem 1980.

Seriál je plný zajímavých postav, ale mluví rozbředle a obšírně. Navíc se tu nesrozumitelná hudba z dobových nahrávek neopatřuje titulky, což je triviální chyba. Jinde zní hudba tak strašně primitivní, netvůrčí a muzikálně špatná, že (nezaujatý) divák neví, proč je v seriálu zařazena: Pro text, který žel není rozluštitelný? Jako nápověda, že v undergroundu muzicírovalo i hodně nemuzikantů? Jako ukázka, že tu byla i hudba odpadové úrovně?

Buffalo Bill vypráví o divočině // Seriálu, který mapuje společenskou skupinu a její tvorbu, bolestně chybí mezi klíčovými konzultanty experti přes sociologii a současnou kulturu, aby vyvedli tvar z bloudění a nabídli metody. Protože úděsná vágnost onoho „všichni přece víme, jak to je“ a „jde o pohodu“ (!) se už podobá lidovému mudrování o vůni člověčiny.

Filmař Karel Vachek ukázal v jednom ze svých dokumentů starého Jaroslava Foglara s inkontinenční plenou. Cítil, že pro to má dobrý důvod: i tak vzbudil diskusi, zda má dokumentarista právo ukazovat osobnosti zesláblé, pozbylé byvších sil. Fenomén Underground si myslí, bůhvíjak báječnou službu neprokazuje scéně, když ukazuje i její současné aktivity. Není každý tak svěží jako bystře vypovídající fotograf Jan Ságl nebo Pavel Zajíček, volící slova s rozvážností a odpovědností až patologickou.  Jeden z dnešních Plastiků říká „nebudeme napodobovat sebe sama“ - ale přesně tahle retrománie je dnes v jádru společenských akcí byvšího undergroundu. Bohužel i sami Plastic People zůstali u soundu, kterým se vymezovali v 70. letech vůči hudebnímu i společenskému establishmentu. Tehdy to dávalo smysl: dnes je to vzpomínka na tehdejší kontext. Každý si může hrát co chce: ale měli bychom umět rozeznat, co je okrajové. Víc než u nás pojmenovali tenhle moment třeba britští recenzenti, když tam PP koncertovali v rámci uvedení Stoppardova dramatu Rock'n'roll. 

 

Autor námětu seriálu, František Čuňas Stárek, vědoucně říká, že si připadá jako Buffalo Bill – pistolník, který k stáru v cirkuse vyprávěl o svých divokých skutcích a hrál sebe sama. Přesně k takovému buffalo-billství většina seriálu vede undergroundové postavy. Pořád ale mají šanci vymknout se téhle vlídné mramorizaci. 

Téma undergroundu je dnes bohužel politizované (souvislosti underground – disent – Havel jsou přitom složitější); a neméně rozbušnou otázkou zůstává, kdo dnes tvoří oprávněný, inteligentní underground, opozici k většinové společnosti, politickým leadrům, systému. O to větší škoda je, že vznikl seriál rozměrem přefouknutý a zároveň obsahově nedostatečný. Došlo k tomu hlavně jednostranností autorů, ale sám underground má taky podíl na tomto asymetrickém portrétu. 

Paradoxně z něj budou mít asi zlomyslnou radost ti, jimž podzemní subkultura není blízká: vždyť seriál Fenomén Underground by bylo možné použít jako argument, že význam undergroundu byl ve skutečnosti slabý. 

 

Seriál Fenomén Underground. 42 dílů (á 51 minut). Námět: František Čuňas Stárek a Břetislav Rychlík. Režiséři: Břetislav Rychlík, Jana Chytilová, Jiří Fiedor, Václav Křístek. Producenti: ČT a Plum Production.