Klicperovo divadlo uvádí jednu z nejlepších klasických francouzských komedií v režii Mariana Amslera.
Klicperovo divadlo uvádí jednu z nejlepších klasických francouzských komedií v režii Mariana Amslera. Absurdní drezůra mladé dívky se v ní mění v hořkou výchovnou lekci pro majetnického krotitele. Arnulf (Jiří Zapletal), movitý muž v nejlepších letech, cynický glosátor nešvarů druhých, se chystá k zásadnímu životnímu kroku! Bude se ženit! Už deset let na to připravuje svou nastávající.
Anežka (Natálie Řehořová) je vychovávána v naprosté izolaci a nevědomosti. Arnulfova důkladná mysl vytvořila bezchybný systém, který mu má umožnit vyhnout se všem nepříjemnostem, jež by námluvy a posléze manželství mohlo přinést.
Ale dá se lidská přirozenost spoutat a láska naordinovat? Komedie o velké pošetilosti, mistrovský kousek pana Moliéra, inspirovaný jeho vlastními manželskými zkušenostmi.
Překlad: J. Z. Novák
Režie: Marian Amsler
Dramaturgie: Markéta Bidlasová
Scéna: Juraj Kuchárek
Kostýmy: Martin Kotúček
Hudba: Mario Buzzi
Osoby a obsazení:
Arnulf Jiří Zapletal
Anežka Natálie Řehořová
Chrysald František Staněk
Horác Matěj Anděl
Jiřina Kamila Sedlárová
Alan Miroslav Zavičár
Enrik Hynek Pech
Orontová Lenka Loubalová
PREMIÉRA 16. KVĚTNA 2015 NA HLAVNÍ SCÉNĚKLICPEROVA DIVADLA
„Když člověk upadne na zem, může si ublížit. Podstata je tedy tragická. Ale k smíchu je to, že vidíme, jak se lidská důstojnost najednou zhroutí. Když člověk kráčí, uvědomuje si svou osobnost. A najednou prásk! Už žádné držení těla, je to absolutní uvolnění. Jistě se nebudeme smát starému člověku nebo dítěti, když upadnou. Aby byl pád komický, musíme chvíli sledovat, jak člověk kráčí a dává najevo svou sebejistotu. Jestliže tuhle scénu neuspěcháme, on bude čím dál směšnější, protože my budeme moct mnohem lépe pozorovat, co tomu pádu předchází.“ Louis de Funès
Molière
Klasicistní dramatik, herec a divadelník Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se narodil 15. 1. 1622 v Paříži, v rodině královského čalouníka. Předpokládalo se, že coby nejstarší syn převezme otcovu živnost. Na přímluvu svého děda se jeho osud ale začal ubírat jiným směrem – dostalo se mu skvělého vzdělání v jezuitské koleji, studoval latinu, zeměpis, historii a matematiku. Do vyučovacích metod patřila také školní divadelní představení a tak se Molière záhy seznámil s divadlem. Později ho začala zajímat i jiná než školní divadla, začal se přátelit s herci a tak se setkal se zásadní osobou pro svůj další život – se svou budoucí životní i divadelní partnerkou, herečkou Madelaine Bèjartovou.
Z jezuitské koleje odešel Molière na právnickou fakultu, získal postupně hodnost licenciáta práv. Po studiích se věnoval práci v rodinném podniku. Roku 1643 se však 21letý Molière zcela zřekl kariéry královského čalouníka a založil spolu s Madelaine Bèjartovou divadelní společnost s názvem Skvělé divadlo. V této době se poprvé objevil jeho pseudonym Molière, o jehož původu a významu panuje dodnes mnoho dohadů. Skvělé divadlo ovšem v Paříži neuspělo, Molière se dokonce nakrátko ocitnul ve vězení pro dlužníky. Krizi vyřešil odchodem (spolu s Madelaine) ke kočovné společnosti. Této skupině po čase začal dělat principála a psát pro ni hry, vycházející především z tradiční commedie dell´arte. S kočovnou společností Molière cestoval třináct let po francouzském jihu, během té doby se etabloval nejen jako autor úspěšných frašek, ale také jako herec a režisér. Soubor se navíc rozrostl o skvělé herečky – představitelku milovnic Kateřinu de Brie a pravděpodobně nejvýznamnější dramatickou herečku své doby Terezu du Parc.
V roce 1658 se soubor vrátil do Paříže a úspěšně se představil dvoru a mladému králi Ludvíku XIV. Nadšený král souboru přidělil sál a stálý plat. Krátce na to se Molière poprvé pokusil o komedii, zpracovávající současný námět. Směšné preciózky si utahovaly ze vznešených rádobyintelektuálních dam a vzbudily jak nadšení, tak nenávist „potrefených hus“ i méně úspěšných divadelníků. Velký úspěch zajistil herecké společnosti budoucnost. Soubor se přestěhoval do většího divadla Palais Royal. Následující pokus o vážné drama však Molièrovi nevyšel, potvrdilo se tak všeobecné mínění, že pro tragédii nemá vlohy ani jako autor, ani jako herec. Pokračoval tedy v psaní komedií (jako třeba Škola pro muže) a komedií-baletů (Protivové, Princezna z Elidy, Pán z Prasečkova…)
V roce 1662 se Molière oženil s Armandou Bèjartovou, což byla s největší pravděpodobností dcera jeho letité přítelkyně Madelaine. V témže roce uvedl svou první velkou pětiaktovou komedii Škola pro ženy. Hra se těšila obrovskému zájmu publika, vzbudila ovšem také dost nevole a zformovala nepřátelskou kliku, která začala otevřeně útočit na stále úspěšnějšího autora.
Přes všechny výpady nepřátel se Molière nepřestával těšit králově přízni. Proto si troufnul napsat novou ostře satirickou komedii Tartuffe, jejímž tématem bylo pokrytecké svatouškovství. Proti Tartuffovi se zvedla vlna protestů a král nakonec pod tlakem Společnosti nejsvětější svátosti zakázal hru hrát. Také další Molièrovu hru Don Juan provázely problémy, klerikální kritika ji prohlásila za „školu ateismu“ a hra se musela záhy stáhnout z repertoáru. Přízeň krále i publika si tak musel náš autor dál získávat fraškami a komediemi-balety.
Další Molièrův pokus o velkou hru Misantrop nebyl přijat zcela jednoznačně, pro část publika byla tato komedie příliš „vážná“. Ani osobní život se Molièrovi příliš nedařil, manželství s Armandou nebylo šťastné, manželé si nerozuměli, navíc dvě z jejich tří dětí v útlém věku zemřely. Do toho nejlepší herečka souboru Tereza Du Parc odešla ke konkurenci a povážlivě se zhoršovalo i Molièrovo zdraví. Už delší čas bylo zřejmé, že má tuberkulózu. Přesto v následujícím období vytvořil několik skvělých komedií – Amfitriona, Georga Dandina a Lakomce. V roce 1669 král navíc nečekaně povolil hrát Tartuffa, což přineslo Molièrově společnosti jak rekordní zájem diváků, tak rekordní zisky.
V posledních letech svého života Molière sepsal ještě několik her na královu objednávku (Měšťák šlechticem, Skvělí milenci…) a frašek. Jeho poslední velkou úspěšnou komedii Zdravý nemocný ale do jisté míry otrávil spor s bývalým spolupracovníkem hudebním skladatelem Lullym. Při čtvrté repríze 17. 2. 1673 dostal Molière přímo na jevišti děsivý záchvat kašle. Po představení byl odnesen domů. Tam několik hodin poté, bez lékařské pomoci i posledního pomazání, zemřel. Přivolaní lékaři a kněží se prý k jeho lůžku odmítli dostavit.
Škola pro ženu pana Molièra?
O tom, jak moc je Molièrova komedie Škola pro ženy inspirovaná autorovými reálnými manželskými problémy se vedou věčné dohady. Nepopiratelným faktem je, že Molière hru napsal deset měsíců po svatbě s o dvacet let mladší ženou a že jejich manželství bylo plné nepochopení, výčitek, podezírání a žárlivých scén. Bylo tedy všechno, jen ne šťastné. Dalším faktem je, že sám postavu stárnoucího milovníka Arnulfa hrál a že to, jak dokázal posunout tradiční komický typ starého žárlivce do polohy zaslepeného muže, který si nejprve hraje div ne na stvořitele, aby se později proměnil ve strhaného muže, který prohrává boj s nepředvídatelností života, je geniální a dodnes zasahující. Jiné věci už ale sedí méně. Například role Anežky nebyla učena ani ji nehrála Armanda Bèjartová a také se nezdá, že by manželské neshody nastaly tak rychle po svatbě.
Mohla být nicméně Armanda inspirací pro postavu Anežky? Možné to je. Dodnes není zcela jasné, kým vlastně Armanda byla. U kočovné společnosti se objevila zřejmě už jako dítě. Madelaine Bèjartová ji vydávala za svou sestru, dala jí dokonce v tomto smyslu i vyrobit prokazatelně falešné doklady.
Obecný soud však zněl, že je to její dcera a dodnes se to jeví jako nejvíce pravděpodobné. Otec Armandy zůstal neznámý. Molièrovi nepřátelé posléze zmatek kolem Armandy využili k pomluvám, že je údajně jeho dcerou. V období jeho eskalujícího úspěchu sepsali dokonce udání králi, které ovšem nebylo nikým bráno příliš vážně. Armandu nicméně Molière skutečně svým způsobem vychovával, a pod vlivem jeho a jeho herecké skupiny z ní vyrostla žádaná a obletovaná herečka, představitelka koketních mladých milovnic. Komplikovaným soužitím se stárnoucím, nemocným principálem se příliš netrápila, dokázala si evidentně užívat života a žít po svém. Manželé se po čase dohodnuli, že budou žít odděleně, až do konce Molièrových dní spolu však pracovali a většinou i bydleli.
To málo, co o Armandě víme, nás tedy myšlenek na to, že byla možným předobrazem Anežky, nezbaví. Stejně jako hořkost Arnulfova konce nám nemůže nepřipomenout hořkost manželského života pana Molièra. Protože ač Škola pro ženy končí chvatným a tradičním happyendem, zlomené srdce směšného Arnulfa z tohoto happyendu trčí jako ostrá Molièrova výčitka slepému Amorovi.
Několik otázek pro režiséra a dramaturga inscenace:
Čím vás zaujala hra Škola pro ženy?
Markéta Bidlasová: Škola pro ženy patří rozhodně ke klasice, kterou je dobré jednou za čas hrát. Jednak je to setkání se specifickým žánrem, formálně precizní hrou ve verších, a pak je to prostě výborná komedie s pořád aktuálním tématem a několika opravdu nádhernými rolemi. Tohle dohromady je dobrý důvod, proč hrát Školu pro ženy.
Marián Amsler: Je dobré inscenovat komedii, která ale zas tak úplnou komedií není. To mě na tom textu velmi baví. Ten přesah až do tragédie.
Jak moc jste upravovali text?
Markéta Bidlasová: Já bych to snad ani nenazvala úpravou, text jsme hlavně zkracovali, protože v plném znění má poměrně značný rozsah. Kousky textů jsme pak vybrali a převedli do písňové formy.
Marián Amsler: Nijak jsme nepřepisovali a neaktualizovali. K nějakému posunu dochází spíše ve výtvarném řešení. Jinak jsme nechali Moliéra Moliérem.
Jak jste spokojeni s obsazením?
Markéta Bidlasová: Bez přesného, sedícího obsazení se tato hra nedá dost dobře v žádném divadle nasadit. A tady v Hradci Králové takové obsazení prostě je.
Marián Amsler: Jiří Zapletal má spoustu energie, i když má hrát stárnoucího milujícího pána… Během zkoušení téměř nesleze z jeviště. Je to nesmírně energický člověk, který tu energii dává zpět, takže zkoušení je díky němu stále akční.
Kdo je hlavní hrdina Arnulf?
Markéta Bidlasová: Arnulf je muž v takzvaně nejlepších letech, člověk, kterého děsí nevyzpytatelnost života a zvláště žen, a který se proto snaží život naplánovat a vymyslet. Což nejde.
Kdo je hlavní hrdinka Anežka?
Markéta Bidlasová: Anežka… je mladá, zpočátku poslušná a pasivní dívka bez vlastního názoru, která ho nicméně postupně získává. Nakonec je to velmi živá bytost, která se nedá spoutat plánem.
Představte nám váš tvůrčí tým.
Marián Amsler: Na inscenaci spolupracují dva výtvarníci ze Slovenska – kostýmní výtvarník Martin Kotúček a scénograf Juraj Kuchárek, se kterými pracuji pravidelně obvykle na větších scénách. Jsou to výtvarníci, kteří dokáží přistupovat k tématu bez realistické popisnosti a snaží se vždy najít nějaký výtvarně působivý nápad, který inscenaci posune dál. I ve Škole pro ženy jsme nezvolili realistickou dobovou scénu, ale spíše výtvarný nápad, který vychází pocitově z textu.
Dalším členem týmu je hudební skladatel Mario Buzzi, který působí hlavně v Brně, ale spolupracuje s různými režiséry po celých Čechách a Moravě. Je to takový objevovač žánrů, jeho hudba težko zařaditelná do nějaké klasické škatulky, což mi na něm vyhovuje. Cesta k výsledku tak ale bývá složitá, protože se snažíme hledat správný žánr pro danou inscenaci.
Proč by měli diváci na Školu pro ženy přijít?
Markéta Bidlasová: Já myslím, že by měli přijít na herce, na komedii, která není hloupá, která má grácii a hlubší rozměr, na moderně udělanou klasiku..
Marián Amsler: Diváci se nemusí obávat nějaké zásadní vulgární dehonestace původního textu nebo autora. Respektujeme autora a snažíme se jeho hru interpretovat prostředky, které nevybočují do nějaké extrémní režijní manýry. Inscenace zůstane komedií, která by měla být svěží, inteligentní, plná zajímavé hudby a i vizuálně zajímavá.