21. týden v Asii: Sopka Bromo a sirné doly Ijen
Od 20. týdne v Asii se toho stalo tolik, že se můžete připravit na pořádnou porci zážitků, které v tomto článku najdete. Opravdu si už nedovedu představit jaké to bude pro mne v Česku po návratu. Máme tu každý den tolik různorodých zážitků, že tam doma to bude určitě tak trochu prázdné. Po návratu mám ale několik důležitých plánů, které to prázdné místo zajisté zaplní:
- Sepsat knihu “Půl roku v Asii”
Vřelé doufám, že si ji někdo zakoupí, protože do ní chci dát maximum ze svých zkušeností z cesty po Asii. Nebude to jenom ledajaký cestopis. Bude plný tipů, zamyšlení, inspirace a poselství. - Začít s meditacemi
Chci se naučit kontrolovat a řízeně uklidnit svoji roztěkanou mysl. Nechci se pořád za něčím honit. Chci v klidu dělat na svých projektech. K tomu mi doufám pomůže kultivace vlastní mysli skrz meditaci. Pokud máte nějaký tip na kurz na Ostravsku, budu velmi rád za komentář tam dole pod článkem. - Naučit se perfektně na klavír
Pro mou budoucí kariéru skladatele je zcela zásadní se naučit techniku hry na klavír. Nevím ještě, zda budu k někomu docházet na lekce nebo se budu učit nadále jako samouk, ale je mi zcela jasné, že potřebuji ovládat techniku natolik dobře, aby mě nic nelimitovalo. Pak napíšu konečně svitu, kde budou všechny ty zvuky a melodie, co tu na cestách slyším. Allahu Akbar na Jávě, Gamelan na Bali, zvuk rušné ulice v Hanoji či v Istanbulu, tradiční španělské melodie Kanárských ostrovů, tichý šum Saharské pouště a tak bych mohl pokračovat...
Pojďme se nyní ale podívat na to, co se všechno událo za několik posledních dní:
Batikované umění ve městě Yogyakarta
Závěrečné dny ve městě Yogyakarta jsme si užili návštěvou krásných batikovaných obchůdků, kde jsme obdivovali a sháněli ty nejlepší kousky do naších domovů nebo pro nejbližší. Batikované obrazy mají ve městě velkou historii a je to řemeslo, které se tu dochovalo dodnes. V jednom ateliéru jsme dokonce viděli ženy jak pracují na těchto dílech.
Mohu říci, že to byla zajímavá zkušenost. Některé kousky byly opravdu mistrovské. Ceny se tu pohybovaly od pár stokorun do po několika tisíc. Jelikož si libují ve vyjednávání o ceně, dostal jsem se většinou na polovinu původní ceny. Bylo ale nutno nejprve zahrát divadlo a schválně z krámku odejít. Stačila chvilka a hned jsem se vracel pro zlevněný obraz. Jeden z koupených obrazů jsem dokonce věnoval do soutěže. Tak neváhejte a soutěžte.
V plánu naší půlroční cesty v Asii byly poslední tři lokality: sopka Bromo, sopka Ijen a ostrov Bali. Museli jsme podstoupit tuto neuvěřitelnou cestu:
Vlakem z Yogyakarta do Probolingga
Sbalili jsme si tedy saky paky, přivolali přes aplikaci GoJek klimatizovaného taxíka a ten nás pohodlně dovezl na hlavní nádraží v Yogyakartě, které se nachází na konci známé ulice Malioboro. Za 15 Kč! GoJek je služba, která v Indonésii docela funguje. Teda záleží v jakém městě zrovna jste. Nicméně pokud jste zrovna ve městě, kde aplikace funguje, tak se dá přivolat taxík nebo motorka stejně jako v aplikaci Uber. Je to extrémně levné.
Lístek na vlak jsme si raději koupili po předchozí blbé zkušenosti den předem a cílová destinace bylo město Probolinggo. Lístky nebyly moc drahé, a tak jsme si připlatili a koupili Bussiness třídu za asi 350 Kč. Vlak startoval před 10 hodinou dopoledne a do Probolingga jsme dorazili po šesté hodině večer. Jelo se tedy poměrně dlouho, ale měli jsme skvělou možnost vidět nádhernou krajinu Jávy. Rýžová políčka, sopky, skromné chatrče a farmáře. Ve vlaku jezdili s vozíkem a nabízeli kafe, čaj a nějaké jídlo. Docela se to šiklo, protože jsme si toho s sebou moc nenabalili.
Z nádraží přes GoJek do hotelu pod sopku Bromo
Po těch hodinách ve vlaku jsem byl zvědavý zda v Probolinggu funguje aplikace GoJek. Takže jsem ihned po vystoupení z vlaku zapnul aplikaci a přivolal taxi. Fungovalo to a taxi jelo k nám. Dohazovači všude kolem nádraží na nás mávali a chtěli nám dohodit jejich způsob dopravy k sopce. Já jsem se ale tvářil vychytrale a mával na ně s mobilem, že mám přivolaný GoJek. Po příjezdu taxi, se ale stalo něco, co jsme vůbec nepředpokládali. Dohazovač odháněl pod zřejmými hrozbami řidiče služby GoJek, ten se ho opravdu zalekl a ujel. Viděli jsme ale, že řidič zastavil opodál za nádražím, tak jsme k němu utíkali a rychle nastoupili do auta. Dohazovač nám byl ale v patách a řidičovi zřejmě dál vyhrožoval. Ten nás znovu odmítl a vyhnal z auta ven. Přivolali jsme tedy skrz aplikaci jiného řidiče a to dopadlo stejně. Třetí řidič mi zavolal přes WhatsApp a s dobrou angličtinou mi vysvětlil, že nás může vzít k sopce, ale že to bude stát více než nám nahlásila aplikace. Chtěl třikrát tolik, což bylo asi 500 Kč. Ušli jsme od nádraží s plnou polní několik stovek metrů, nevěděli co dělat, tak jsme to brali.
Na internetu je mnoho rad, že se máte z nádraží dopravit na jisté autobusové nádraží ve městě, kde jezdí levný autobus až k sopce. Zkušeností lidí ale říkají, že je dohazovači zavezli mnohdy úplně jinam a to jsme nechtěli riskovat. Chtěli jsme se dostat pohodlně k hotelu přes moderní aplikaci v mobilu.
Ochotný řidič přijel a pohodlně nás dovezl k hezkému hotelu Yoschi’s Guest House. Cesta to byla poměrně náročná. Jeli jsme přes hodinu do kopce! Na recepci nám příjemný pán sdělil, že dostaneme lepší pokoj, protože ty levné už nemá k dispozici. Cena ale zůstala stejná. Vyspali jsme se a dali si volný den na práci.
Bromo Sunrise Viewpoint a sopka Bromo
V této oblasti se navštěvují tradičně dvě místa. Východ slunce se pozoruje ze slavné vyhlídky na Bromo (Bromo Sunrise Viewpoint), kde Vás doveze džíp. Pak se jede džípem pod sopku Bromu a následně jdete pěšky nebo na koni ke kráteru kouřící sopky Bromo.
Z hotelu na slavnou vyhlídku na sopku Bromu
Mám k organizovaným výletům averzi. Takže nastala otázka, jak se dostat na východ slunce “po svých”. Půjčit si skútr byla nejjednodušší varianta. V hotele nám ho ale půjčit nechtěli. Prošli jsme tedy blízké okolí hotelu a nikdo nic. Pán v hotele nám tedy nabídl variantu, že nám sežene dva řidiče na skútrech, kteří nás za 300 Kč pod vyhlídku ráno dovezou. Bylo mi jasné, že je cena nadsazená, ale neměli jsme na výběr. Výhody byly ale jasné: mohli jsme si jít vlastním tempem, více si to užít a vyhnout se poplatku za národní park. Ten se totiž údajně vybíral před vjezdem do kaldery sopky. Mělo to dělat téměř 350 Kč na osobu. Na internetu jsem se ale dočetli, že existuje jiná trasa k sopce Bromo, kde se poplatku může člověk vyhnout.
O ty peníze mi ani tak nešlo, ale spíše o to, abychom si to opravdu užili. Oblast Broma je jedná z nejkrásnějších na světě. Tak jsem nechtěl nějaký “rychlokvaškový” a předražený výlet s cestovkou
Na skútru k vyhlídce na Bromo
Ráno ve tři už na nás klepali řidiči skútrů a jelo se nahoru. Po cestě jsme ještě zaplatili poplatek asi 15 Kč za průjezd nejposlednější vesnicí a dojeli pod samotkou vyhlídku.
Nakonec jsme zjistili, že je zde vlastně několik vyhlídek nad sebou v různých výškách. Z každé z nich můžete poměrně dobře pozorovat celé to přírodní divadlo.
Bylo chladno, ale dvě mikiny to jistily. Všude tady byly stánky s občerstvením. Tak jsme si dali silné kafe a šli k těm vyšším vyhlídkám. Byla tu neuvěřitelně nádherné hvězdná obloha. Podobnou jsem viděl snad jen na marocké Sahaře. Zajímavé bylo i to, že se v okolí sopky poměrně dost blýskalo. Obloha ale byla čistá, takže to byly spíše nějaké bouřky v dálce. Těsně před východem slunce jsme došli úplně na nejvyšší vyhlídku, kde už bylo docela rušno. Fotografové a turisti, které zde nahoru po silnici dovezly džípy. Místo ale bylo skvělé a tak jsem fotili o sto šest.
Pěšky z vyhlídky přes kalderu na sopku Bromo
Postupně se začalo vylidňovat, protože ostatní turisti mířili ke svým džípům, které je rychle převezly pod kráter Bromo. My si to tu ale pěkně vychutnali. Sešli jsme pěkně po všech stupních vyhlídek dolů, přes fotogenickou krajinu políček až k tajné odbočce, díky které jsme se vyhnuli poplatku. Tu jsme přesně podle mapy Maps.me našli a sešli do kaldery. Byla zde čerstvá ranní příroda, příjemná teplota a před námi úsek stepní pouště, přes kterou jsme došli až pod samotnou sopku Bromo. V této části jsem si to jako fotograf opravdu užíval.
Byly zde zajímavé struktury v písku a celá krajina působila dost surrealisticky. Navíc miluji prostor a na pouštích je ho vždycky více než dost. Můžete běžet, křičet, mávat rukama a nic Vás neomezuje. Dále jsme prošli kolem parkoviště džípů a kolem hinduistického chrámu došli až na samotný okraj kráteru Broma. Jak to tam vypadalo jsem natočil v live videu, které naleznete na facebooku.
Zpět na hotel pod sopku
Následovala část výletu, která byla velkou neznámou. Jak se dostat zpět do hotelu? Nakonec to byla ale část velmi snadná. Na parkovišti jsme se začali ptát, jestli nás někdo neodveze k hotelu. Stačilo počkat pár minut a dva “dobrovolníci” nás za peníze odvezli na skútrech dolů.
Po zbytek dne mě bolela hlava, protože jsem se nenamazal opalovákem a tak trochu jsem se připálil. Nedovedete si představit jak jsem s tou migrénou proklínal mešitu, která začala kolem šesté ječet a ječela na plné kule asi dvě hodiny. Zacpával jsem si uši, co to šlo a přemýšlel o Islámu. Kdyby aspoň uměli hezké melodie. Prostě strašné!!!
Minivanem k sopce Ijen
Čekal nás další přesun. Tentokrát k “sirné” sopce Ijen na úplném východu Jávy. Prvně jsme plánovali, že pojedeme vlakem do města poblíž a pak nějakým způsobem k sopce. Pán v hotele nám ale nabídl tzv .”shuttle bus”, který nás doveze až do vesnice pod Ijen, pak na východ slunce do východiska trasy a nakonec do přístavu k trajektu mířícím na Bali. Cena 350 Kč za přímý přesun se nám zdála v pohodě. Brali jsme to.
Další den ráno po desáté pro nás přijel řidič, který nás v Probolinggu přehodil k jinému řidiči a ten to namířil k sopce Ijen. Jeli jsme skoro celý den. Během cesty nám řidič zastavil na oběd a trochu jsme se s ním seznámili. Dokonce znal našeho fotbalistu Pavla Nedvěda! Těsně před západem slunce jsme dorazili do vesnice Sempol, resp. za vesnici k podivnému hotelu Catimore Homestay. Tam jsem ale podcenil svou peněženku a došla mi hotovost. V okolí hotelu nebyl bankomat, tak mě musel řidič vzít zpět do vesničky Sempol, abych si vybral.
Co bylo ale zajímavější, že jsme vůbec neměli možnost se nějak rozhodnout. Prostě nás řidič dovezl k podivnému hotelu a bylo. Naštěstí cena za nocleh nebyla vysoká - asi okolo 350 Kč, byly zde i západní turisti a vypadalo to na tu jednu noc schůdně. Koupelna byla ale jako chlív. Člověk se bál čehokoliv dotknout. WIFI fungovala tak pomalu, že se mi FB status načítal 5 minut a co bylo nejhorší, že jsme nemohli usnout, protože nějací pánové kecali až do noci. S řidičem jsme se domluvili, že ve tři ráno pojedeme k sopce. Po probděné noci, celí vyčerpaní jsem se sbalili, dali zavazadla do auta k řidiči a vyrazili přímo pod sopku Ijen. Po celou dobu s námi jela dvojice z Barcelony. Nepotřebovali jsme umět ani španělsky, abychom se navzájem svými pohledy pochopili.
Východ slunce na sopce Ijen
Když jsme dojeli na výchozí místo, parkoviště, bylo zde velmi rušno. Rušněji než u sopky Bromo. Což ale nevadilo, aspoň jsme dostali více jistoty, že to nebude žádný přešlap. Taky jsem začal řidiči konečně trochu důvěřovat, ale nechat bágly s notebookama v nějakém minivanu a jít na sopku? Co když tu nebude, až se vrátíme? Vyfotil jsem si poznávací značku a vyšli jsme s vírou v dobré lidi nahoru.
Sopka Ijen, 2799 m.n.m. je známá hlavně díky sirným dolům, ze kterých vychází výpary. Také je zde obrovský kráter s modrozelenou sirnou vodou.
Na internetu jsme si zjistili, že se zde dá pozorovat tzv. modrý plamen. Ten vzniká hořením síry. Chtěli jsme to stihnout a aspoň z dálky se na tento unikátní úkaz podívat.
Abyste se mohli přiblížit k sirným dolům je nutno mít plynovou masku. Masku si lze zapůjčit ve východisku trasy, ale i na některých místech na trase za malý poplatek místním.
Stezka byla celkem hezky vyšlapaná a šlo se v pořádku. Bylo zde stále rušno a šlo s námi několik dalších skupin lidí. Zhruba v půlce trasy se nachází jednoduché občerstvení, kde si můžete dát kafe, čaj, limonády nebo nějaké sušenky. Když jsme se konečně blížili místu, kde se měla nacházet vyhlídka na sirné doly, tak už svítalo. Bylo nám tedy jasné, že jsme modré plameny nestihli. Nevadí. Šli jsme tedy okolo kráteru až na tzv. sunrise viewpoint, kde jsme pořídili nějaké fotky “východovky”. Byly tu zajímavé suché pokroucené stromy, které úžasně pasovaly do popředí fotografií. V jednu chvíli jsme viděli i zajímavé atmosférické úkazy. Stín nejvyššího vrcholu sopky a gloriolu, která házela zajímavé stíny okolo Vás do krajiny.
Sestup k sirným dolům sopky Ijen
Pak jsem se vrátili zpět k prvnímu vyhlídkovému bodu a já se vydal k sirným dolům sám. Bylo krásné počasí a z dolů vycházely páry. Rychle jsem sešel až na samý okraj sirných dolů. Po cestě jsem potkal mnoho dělníků, kteří nosili na zádech košíky naplněné žlutým kamením. Některé jsem si vyfotil a dal jim za odměnu nějaké drobné. No, moc drobných jsem neměl. Měl jsem jenom padesátky.
Dělníci zde pracují za mizerný plat. Přivydělávají si ale prodejem těžítek ze síry a taky pózováním. Nebojte se jim přispět. Doporučuji si ale předem rozměnit peníze na menší. V dnešní době bych řekl, že od turistů dostanou několikanásobně více peněz než za samotnou těžbu.
V sirné mlze a panika
Bylo to zde neuvěřitelně fotogenické. Snažil jsem se zachytit pekelnou atmosféru sirného dolu spolu s dalším fotografem. To už jsem měl nasazenou masku a dýchal přes filtr. Dělníci zde těžili v těch nejhorších podmínkách. Sekali síru na menší kusy a skládali si jí do košíků. Mnoho z nich taky kašlalo. Nicméně v jednu chvíli se otočil vítr a sirná pára mě obklopila. Začaly mě palet oči a plíce. Neviděl jsem na metr a neznal jsem pořádně cestu. Začal jsem dost panikařit. V těsné blízkosti byl navíc břeh sirného jezera a já se v panice bál, že do něj spadnu. Připadal jsem si jako nějaký ubohý Syřan v mraku chemické zbraně. Sirná pára byla navíc docela tmavá a bránila svitu slunce. Věděl jsem do čeho jdu a jaké jsou rizika, ale není nic lepšího, než si to zažít na vlastní pěst, že ano? Po několika okamžicích se otočil vítr a já šel rychle mimo sirný důl. Oči a nos mi slzel a lapal jsem po dechu. Pak jsem se ještě několikrát opatrně vrátil, ale dával jsem mnohem větší pozor na směr větru.
Nafotil jsem celý dokument fotografii a vydal se zpět nahoru na okraj kráteru. Slunce už bylo docela vysoko a začalo být nesmírné horko. Stále jsem ještě lapal po dechu a cesta nahoru byla poměrně dost náročná. Nedovedu si představit, že na zádech nesu ještě 60 Kg síry. Neskutečný zážitek!
Nakoupili jsme nějaká těžítka ze síry a vydali se k minivanu. Řidič nás už vyhlížel a zavazadla byla včetně notebooku na svém místě. Převlékli jsme se do letního a vyrazili směrem na Bali.
Cesta na Bali
Původně nás měl dovézt řidič jenom k trajektu, který jezdí na Bali, ale navrhl nám, že za dalších cca 200 Kč na osobu nám zařídí cestu až do Denpasaru na Bali. A tak se stalo.
Teď jsem v pohádkovém ubytování na okraji Ubudu na Bali. Máme krásný bazén, super pokoj a sprchu pod hvězdami.
Pokud byste měli dotazy, připomínky nebo nějakou Vaši zkušenost, napište mi ji prosím do komentáře dole. Pokud se Vám navíc článek líbil, tak ho prosím sdílejte na svém Facebooku. Tím vším mi pomůžete v motivaci psát další články z mých cest.
Článek byl publikován: 11. 04. 2018
