Než se Zmenšování nadechne k myšlence, skončí

Budu upřímný, na základě trailerů jsem žil v domnění, že Zmenšování je taková decentní komedie. Což není. Ale jak se ukázalo, není ani nic jiného. Protože jestli matoucí marketingovou kampaní schizofrenie Payneova filmu začala, když slibovala komedii s nádechem sci-fi a společenského komentáře, finální produkt ji dotáhl k dokonalosti. Než se totiž zdlouhavá stopáž dokope k závěrečným titulkům, stačí několikrát naznačit témata, kolem kterých by se film mohl ochomýtat, a že jich je, leč ani jedno nejen že nedotáhne, ale ani náznakem nerozvine. A tak se z nadějného námětu s potenciálem obsáhnout vše od ekologických, ekonomických, sociálních, politických, nebo třeba právních důsledků takového zmenšování stalo nezáživné drama o nudném člověku a té nejnepravděpodobnější romanci pod sluncem.

Ono by to bylo v pořádku. Ne každý film přece musí být ambiciózní, snažit se o tematický přesah, trhat bránici, nebo dojímat k slzám. Problém však je, že Zmenšování se jako něco takového ještě před premiérou profilovalo. Takže jde pro diváka o šok, když zjistí, že Alexander Payne nechce nic z výše uvedeného zkusit. Dokonce se snaží o pravý opak. Z palety velkých a působivých témat proto dostáváme místo pestrobarevného kanafasu neforemnou kaňku. Ačkoli to sliboval, Payneův film není o zmenšování, o ekologických katastrofách, o rozpadu manželství, o hledání sama sebe. Samotný proces miniaturizace je pouhou vějičkou na diváka a zastírá, co chtěl Payne ve skutečnosti odvyprávět: Bizarní romanci o jednom rozvedeném chlápkovi, kterému se nikdy nic nepodaří, a vietnamské disidentce, která je protivná, všechny kolem sebe peskuje, avšak zároveň má velké srdce a je vyloženě obdivuhodná. Právě to je srdcem Zmenšování, takže je trochu podvod, že Payne celou tuhle romantickou konstrukci montuje na kostru sci-fi o pidilidech. Sama o sobě by fungovala mnohem lépe, nebyla by tak matoucí a možná by se dokopala k efektivnějšímu finiši (závěr filmu doslova vyšumí).

Je to zvláštní paradox. Payne se ujal námětu s ohromným potenciálem. S takovým, který by mohl být podkladem i pro televizní minisérii. Zmenšování by toho skutečně mohlo vyprávět tak moc. Režisér Bokovky však jako by nevěděl, kam dříve, a tak v půlce filmu po pár marných pokusech odbočí někam úplně jinam, hlavního hrdinu uvrhne do víru bizarních událostí, a od diváka očekává, že bude během dvou hodin schopen patnáctkrát přeladit frekvenci. Jestliže na začátku textu přiznávám, že jsem čekal sci-fi komedii, asi se sluší dodat, že jsem se u Zmenšování také nudil. Film totiž nejen že nedotahuje témata, navíc ani onu centrální romantickou linii neakcentuje dost na to, aby byla působivá. Po jeho zhlédnutí je jasné, že film měl být příběhem o naprosto obyčejném chlápkovi, kterého semelou neobyčejní lidé. Jenže ani to Payneovi nefunguje. Kontrast není dostatečný k tomu, aby vytvářel humorné situace, případně aby konečně uchopil chabý děj a dal mu jasné směřování. Nevyšumí tak pouze finále filmu, vyšumí vlastně celá zápletka i všechny její odnože.

Zajímavá není ani technická stránka Zmenšování. Jestli jste doufali v nějaké hrátky s měřítkem, vizuálně atraktivní sekvence, nebo alespoň originální nápady, jak svět mini lidiček vyobrazit a příběh v něm vyprávět, narazíte. Zmenšování nic z toho nezvládá. Možná se dokonce z praktického hlediska ke zmenšovacímu procesu staví povrchně – neprozradí, jak lidstvo dosáhlo toho, že i všechny miniaturizované věci vypadají, jako by byly ve skutečném měřítku, že i elektronika funguje ve zmenšeném světě stejně, nebo třeba jak je možné ušít oblečení tak, aby vlákna nevypadala jako obří provazy. S texturou miniaturizovaného světa se Zmenšování nezabývá (s výjimkou vody, ale i tu občas fláká). Opět platí, že toto nejsou povinné položky. Payne má plné právo je ignorovat, jestliže chce vyprávět úplně jiný příběh. Průšvih však je, když divák vlastně z celého filmu nepochopí, jaký námět pro filmaře byl klíčový. Ze Zmenšování tak v paměti neutkví doslova nic. Film je o duševně malých lidech v miniaturizované verzi. I v jejich měřítku je však jeho dopad minimální.

Alespoň z hlediska přepisu se jedná o solidní práci. Přes nepřílišnou vizuální atraktivitu vypadá Zmenšování dobře. Ostrost je vzhledem k původu v digitálním záznamu pochopitelně slušná, i když jí o něco nižší kontrast krade na působivosti. Nicméně drobnokresba je skutečně solidní, stejně jako smysl pro práci se šumem – zvláště na velkých jednolitých plochách film vykazuje docela značný monochromatický šum, s nímž si v rámci možností komprese umí poradit skoro bez zaváhání. Tituly Paramountu s tímto mívaly problémy (vzpomeňte třeba na Sázku na nejistotu), Zmenšování se však netýkají. Občas by se dokonce dal šum snadno splést s potlačeným zrnem, díky čemuž si Zmenšování udržuje „filmový vzhled“ asociovaný s analogovým materiálem – jen bez vad s ním spjatých. Velice solidní práce, která po stránce komprese nezaváhá ani v nočních scénách, kde černá mívá tendenci slévat se a tíhnout k modrání v šedých odstínech, ani v potemnělých interiérech, kde občas upadá kontrast i hloubka barev. Na tom si přepisy lámou zuby docela běžně, tenhle ne.

Osmikanálové DTS-HD MA je překvapivě tiché, takže pokud chcete rozumět dialogům, počítejte s točením volume doprava. Platí to obzvlášť o dialozích mezi „normálními“ a miniaturizovanými lidmi, kde zvukaři ctí akustické rozdíly v takové konverzaci a zmenšení lidé tu zní trochu plechově. Jedná se o drobnost, pro které jako by Payne ve filmu smysl neměl, nicméně zvukový mix si s ní občas hraje. Všehovšudy je každopádně Zmenšování po zvukové stránce průměrné. Jeho nápaditost vedle oněch dialogů končí u zajímavé práce se zadními kanály v prostředích, kde hraje hudba – ať už při garden party, nebo večírku v klasickém bytě, zvukaři tu dosahují překvapivě efektního vertikálního rozprostření muziky a ruchů. Kdyby mi někdo u těchto scén tvrdil, že se jedná o Atmos nebo DTS:X reprodukovaný na sestavě s k tomu určenými satelity, vážně bych mu věřil.

Upřímností jsem začal, tak s ní také skončím: Vzhledem k tomu, jak plytký mi film přišel, jsem nechtěl trávit další hodinu zjišťováním, jak vznikal. Dvaašedesát minut česky otitulkovaných bonusů jsem proto vynechal. Snad mě neukamenujete.