Cat, Yusuf a cesta za světlem

Filip Outrata

Příběh o cestě spirituálně žíznivého zpěváka k islámu a cestě islámského filantropa zpátky k hudbě. Yusuf Islam, dříve známý jako Cat Stevens, oslaví 21. července sedmdesátiny.

Steven Demetre Georgiou se narodil 21. července 1948 v Londýně. Otec kyperský Řek, matka Švédka. Jeho rodiče provozovali restauraci na Shaftesbury Avenue a ačkoli se v Stevenových osmi letech rozvedli, rodinný podnik provozovali dál.

Nějakou dobu žil Steven s matkou ve švédském Gävle, pak se opět vrátili do Londýna. Stále víc ho lákala hudba a také výtvarné umění. Cíl byl jasný: stát se písničkářem po vzoru Boba Dylana či Paula Simona, především ale Beatles.

V roce 1965 poprvé vystupoval, pod jménem Steve Adams a natočil také své první nahrávky, mezi nimi první verzi pozdější známé skladby The First Cut is the Deepest. Zvučný a příjemný, rozhodně netypický a charakteristický hlas dodal této a dalším písním o lásce, touze a bolesti z lásky naléhavost.

Změnil si umělecké jméno na Cat Stevens, což dobře znělo. Jeho první skutečné hity z roku 1966 se poněkud vymykaly ze škatulky mladistvých písniček o milostném vzplanutí — Matthew and Son, píseň, která se v britské hitparádě vyšplhala až na druhé místo, si všímá tvrdých podmínek práce pro velkou krejčovskou firmu.

Blackness of the Night, verze 1967

K tomu, aby se písně mladého písničkáře dostaly ještě dál a ještě hlouběji, přispěla vážná nemoc. V roce 1969 dostal tuberkulózu a bojoval o život. Tento zážitek změnil jeho hudební tvorbu. Zvážněla, dostala osobní a zároveň už i nepochybný spirituální rozměr.

Na albu Mona Bone Jakon z roku 1970 — prvním, pro něž vytvořil i výtvarný doprovod a obal — najdeme třeba píseň I Wish. I Wish, v níž zaznívá touha po tom poznat tajemství dobra a zla. Nebo I Think I See the Light, o hledání druhého, vnitřního zraku, který dává láska. Po mnoha letech už jako Yusuf nahraje novou verzi této písně.

Cat Stevens ještě nebyl hvězdou nijak dlouho a už mu to začínalo lézt na nervy. Opět na Mona Bone Jakon si zazpíval ironickou písničku Pop Star o tom, že být popovou hvězdou je poněkud ohlupující. A přesto skutečná sláva a hvězdný prach měly teprve přijít. Na deskách Tea for the Tillerman (1970) a Teaser and the Firecat (1971) rozehrál svůj talent naplno a výsledkem byla paleta výjimečných písní, jedinečných spojením obsahu a formy.

Father and Son, dialog mladého muže plného touhy po životě a jeho usedlého a životem ochočeného otce. How Can I Tell You, jedna z nejkrásnějších milostných písní vůbec. Poetická Moonshadow, meditace o radosti a lehkosti okamžiku zvláštního osvícení měsíčním stínem. Peace Train, předznamenávající o mnoho pozdější Yusufovo charitativní a protiválečné nasazení.

Byl to vrchol jeho tvorby, který už nikdy nepřekonal. Naopak, měl přijít už jen pozvolný pokles a pak úplný konec.

Father and Son, dialog mládí a stáří

Cesta k Hoře světla

Ke zklamání mnoha jeho fanoušků začalo zpěváka zajímat vlastní spirituální hledání víc než hudba. Zezačátku ho přitahoval buddhismus. Název následujícího alba, Catch Bull at Four (1972), odkazuje k zenové tradici. Chytit a zkrotit vzpouzejícího se býka je jedním z obrazů pro cestu k osvícení.

Album obsahuje také píseň Sitting, obraz jeho tehdejšího stavu na duchovní cestě kamsi jinam. Jen sedět, cítit přítomnost všech ostatních bytostí. Cítit se jako v labyrintu dveří, které se všechny otvírají směrem k tobě.

Ačkoli postava Buddhy figuruje dokonce v názvu další desky — Buddha and the Chocolate Box (1974), Stevensovo duchovní hledání se začínalo rozbíhat více směry. V písni Jesus už vedle sebe figurují pospolu Buddha a Ježíš, oba jako příklady lásky, která vede lidi, slepé a neschopné porozumět. Ani jeden z těchto dvou však neměl sehrát ve zpěvákově životě rozhodující roli.

V létě 1975 ho při plavání poblíž jeho milionářského obydlí v Malibu chytil proud a zpěvák se přes veškeré úsilí nemohl vrátit ke břehu. Cítil, že jeho tělo je bezmocné a že je to zřejmě jeho konec.

V tu chvíli učinil slib: Bože, pokud mě zachráníš, budu pro tebe žít a pracovat. V tu chvíli ho zezadu postrčila vlna a byl zachráněn. Byl to okamžik světla, jak později popisoval.

V létě následujícího roku mu jeho bratr dal k 28. narozeninám výtisk Koránu, který koupil po návratu z cesty do Jeruzaléma. Duchovní hledání dostalo konkrétní směr a cíl. Podle vlastních slov s překvapením zjistil, že posvátná kniha muslimů není nijak exotická a cizí, ale naopak blízká, obsahuje učení o jediném Bohu, je v mnohém podobná Bibli a mluví o všech lidech jako o bratrech a sestrách, jedné velké rodině.

23. prosince 1977 v mešitě v londýnském Regents Parku oficiálně přestoupil k islámu. Následujícího roku si změnil jméno na Yusuf Islam. Yusuf není nikdo jiný než biblický a koránský Josef, jehož příběh ve zpěvákovi hluboce rezonoval.

Poslední předem nasmlouvané album pro společnost Island Records, Back to Earth (1978), natočil spíše z povinnosti. Jeho život se bude ubírat jiným směrem a vlastní nahrávací společnost, kde bude nadále střídmě vydávat pouze nahrávky striktně islámského obsahu, ponese jméno Mountain of Light, Hora světla.

A is for Allah, první ryze islámská píseň pro dceru

Islamia

V září 1979 se Yusuf Islam v mešitě v Regents Parku oženil s Fouziou Aliovou. Jeho rodina se rozrůstala, celkem mají pět dětí. V roce 1980 vykonal pouť do Mekky. V témže roce prodal své hudební nástroje a všechny zlaté desky. Výtěžek šel na pomoc dětem a starým lidem.

Ponechal si zisky z prodeje svých skladeb, ale pouze těch, které se podle jeho názoru ničím neprotivily Bohu. Závadných písní našel ve své tvorbě okolo čtyřiceti procent. Mezi nimi třeba píseň o chlapci, který se cestou na vlastní svatbu miluje s farmářovou dcerou...

Zakoupil a zrenovoval starý viktoriánský dům, který se stal jednou z prvních islámských škol pro děti od předškolního věku v Anglii. Pojmenoval ji Islamia a po mnoha letech úsilí dosáhl toho, že se stala první státem podporovanou islámskou školou ve Velké Británii. Zároveň v následujících letech navštěvoval místa humanitárních katastrof a válečných konfliktů a pomáhal — v Súdánu, Pákistánu, Bosně, Kosovu, Turecku.

Pro bombastický koncert Live Aid na pomoc Etiopii v roce 1985 napsal píseň, ale nedostal se na pódium, aby ji mohl zazpívat. Organizátoři raději prodloužili vystoupení Eltona Johna. Pro hudební svět Yusuf Islam ztratil zajímavost, podobně jako pro něj samého ztratil na důležitosti svět hudebního průmyslu.

Sám o své konverzi k islámu říká, že ho v první řadě učinila konečně šťastným. „Duše člověka nežije pouze materiálním úspěchem a slávou, ale potřebuje spokojenost, k čemuž je potřeba, aby měl člověk normální rozměry. Být hvězdou není normální: všechno musí být stále větší a lepší, musíte stále soutěžit. Vypadnout z tohohle závodu, to je právě to, co jsem udělal. Bohudíky jsem dostal šanci najít svou vlastní cestu ke štěstí.“

Hudba v životě Yusufa Islama zůstala, ale její místo v něm bylo skromné. Pro dceru Hasanah natočil v roce 1981 první píseň po konverzi k islámu, nazvanou A is for Allah. Další nahrávky s náboženským obsahem, jako deska skládající se z mluveného slova a písní o životě proroka Muhammada, následovaly.

V roce 1997 v Sarajevu s dětským sborem zazpíval tři písně. Kytaru ale vzal poprvé znovu do ruky ještě později.

Jeho vlastní děti ho prý během let marně přesvědčovaly, aby si zase zahrál na kytaru. Stalo se tak ale až po dalším otřesu jeho života, několik měsíců po 11. září 2001. Yusuf Islam útok jednoznačně odsoudil jako zásadně neslučitelný s učením islámu a Koránu. Pro oběti útoku zazpíval po dvaceti letech svůj Peace Train a věnoval jim peníze z prodeje svých písní.

A pak jednoho dne vzal do ruky akustickou kytaru, kterou mu donesl syn, a zkusil, jestli si ještě pamatuje, jak se na ni hraje. Pamatoval, a podle vlastních slov se po zahrání několika písní rozplakal.

Peace Train při udělení Nobelovy ceny míru Muhammadu Yunusovi

Rushdie musí zemřít

Ne všechno jeho v životě ale mělo barvy štěstí a spokojenosti. 14. února 1989 vyhlásil íránský duchovní vůdce Rúholláh Chomejní fatwou trest smrti nad spisovatelem Salmanem Rushdiem za jeho román Satanské verše, který považoval za blasfemický vůči proroku Muhammadovi. Mezi množstvím těch, kdo se k události vyjádřili, byl i známý britský konvertita k islámu.

Yusuf Islam se k rozsudku vyjádřil v diskusi na univerzitní půdě v Londýně. Tam pronesl slova, která ho budou pronásledovat po zbytek života. „Musí být zabit. Korán říká jasně — pokud někdo hanobí Proroka, musí zemřít.“

V dalších rozhovorech se pak svůj původní výrok snažil zmírnit, zlehčit, tvrdil, že mluvil v žertu. Zároveň se ale v jiném rozhovoru na stejné téma dopustil velmi zvláštního žertování, když na otázku, zda by se připojil k pálení Rushdieho podobizny, řekl, že by raději spálil samotného spisovatele.

Přes všechno pozdější vysvětlování, že nikoho nevyzýval k tomu vzít trest do vlastních rukou, jen konstatoval, jaké je koránské učení, se džin už nedal vtlačit zpátky do lahve. Na hlavu Yusufa Islama se snesla vlny kritiky, skupina 10 000 Maniacs odstranila vlastní verzi jeho skladby Peace Train ze svého alba, dokonce se mělo konat veřejné pálení jeho nahrávek, což bylo nakonec změněno na jejich přejetí parním válcem.

Nepřátelství ze strany Salmana Rushdieho celkem nepřekvapivě také trvalo dál, ještě v roce 2010 volal spisovatel moderátorovi Jonu Stewartovi a vyčítal mu, že na veřejném shromáždění ve Washingtonu 30. října 2010 nechal vedle dalších hostů vystoupit i Yusufa Islama, který tam zahrál právě píseň Peace Train. Stewart poté uznal, že pozvat britského zpěváka byla chyba.

Zajímavé je, že Cat Stevens/Yusuf Islam byl zřejmě předobrazem jedné z postav Rushdieho románu, afroamerického popového zpěváka jménem Bilal X, který konvertoval k islámu a svůj školený a podmanivý hlas dal do služeb fanatické doktríny. Není ale známo nic o tom, že by o tom Yusuf Islam věděl a jeho reakce na Rushdieho odsouzení tím byla nějak ovlivněna.

Yusufova verze písně napsané pro zpěvačku Ninu Simone Don't Let Me Be Misunderstood

Návrat k hudbě

V doprovodných textech na kompilacích jeho starých hitů, vydaných v době po jeho konverzi a rezignaci na hudební kariéru, lze vyčíst přesvědčení, že jako hudebník je Cat Stevens již ukončená kapitola. A přesto tomu tak nebylo.

Yusuf Islam, opět k překvapení mnohých, učinil další obrat svého života a vrátil se k hudbě, ke zpěvu a nahrávání nových písní a desek. Přesněji řečeno: od hudby nikdy zcela neodešel, ale nakonec vzal na milost i hudební průmysl.

Svoji první desku po návratu, An Other Cup, vydal po téměř třiceti letech od té poslední, v roce 2006. Následovala deska Roadsinger (2009).

Poslech obou desek ukazuje, že znovuobjevování vlastní tvorby a hledání nového projevu nebylo pro islámského filantropa vracejícího se k hudbě nijak lehké. Některé písně trpí příliš nábožensky zatíženými a frázovitými texty, není v nich mnoho stevensovské lehkosti, melodičnosti. A přece občas probleskne.

U třetí z nahrávek po svém návratu se Yusuf Islam vydal jiným směrem a spojil se se známým producentem Rickem Rubinem (podílel se mimo jiné na posledních nahrávkách Johnnyho Cashe).

Deska Tell 'Em I'm Gone vydaná v roce 2014 již jen pod jménem Yusuf se vrací k bluesovým kořenům písničkářství. Islámský písničkář se na desce prezentuje jako výborný bluesman.

Zatím poslední Yusufova deska The Laughing Apple (2017) se vrací k samým počátkům jeho písničkářské tvorby. Jsou na ní nové verze některých jeho raných písní a je fascinující sledovat, jak půlstoletí dodalo jeho hlasu a interpretaci nové naléhavosti a hloubky.

Asi nejkrásnější píseň, úvodní Blackness of the Night, je meditací o samotě, o utrpení, které se nevyhýbá ani dětem, jako je malý dětský voják nebo děvčátko, které ztratilo rodiče a zbyla mu jen jejich fotografie.

Když Yusuf/Cat Stevens dnes v této písni zpívá „jsem uprchlík, moje komunita mě vypudila. Jsem sám a pochybuji o tomto zlém, zlém světě“, získávají tato slova s ohledem na jeho humanitární aktivity nový rozměr. Ale nový rozměr, jakýsi temnější, získávají i s ohledem na spisovatele odsouzeného k smrti náboženským vůdcem.

V hlasu starého zpěváka, který už není tak hebký, jako býval, zaznívá všechno dohromady: hledání smyslu a touha po štěstí a po dobru, ale i bloudění, omyly a vědomí lidské křehkosti a nedostatečnosti.

Blackness of the Night, verze 2017

    Diskuse
    Můžu se pane Outrato zeptat, co vás vedlo k zveřejnění medailonku tohoto písničkáře?

    Pro mě je tedy schvalování vraždy umělce umělcem zcela mimo chápání a nezachrání to ani deset vybudovaných muslimských škol a několik hitů o lásce...

    (Na druhou stranu má pravdu -- Korán skutečně mluví jasně)
    JP
    July 18, 2018 v 12.31
    Nemohu si pomoci, ale ze všech těch hudebních ukázek se to zdá být právě ta ryze islámská, která působí nejpůsobivěji, zpívaná s nejhlubším niterným zaujetím, a jaksi "nejčistěji".

    ----------------------------------

    Pro pana Morbicera: to vraždění heretiků praktikovalo velice úspěšně a angažovaně i křesťanství; zcela bez ohledu na to, že v Novém zákoně k tomu skutečně není žádná explicitní výzva. (I když určité náznaky se i tam nalézt dají.)
    FO
    July 18, 2018 v 12.53
    Panu Morbicerovi
    Díky za otázku. Kromě ryze osobní sympatie k jeho hudbě mě zaujalo především to, že se nečekaně vrátil k hudební tvorbě. Ani vztah islámu k hudbě není neproblematický, napsal jsem o tom kdysi jeden článek, a přišlo mi zajímavé, jak postupně Yusuf překonal původní rozhodnutí nezpívat a zejména nehrát na nástroje.

    Myslím, že je celkem důležité nenechávat takové věci jak schvalování smrti za rouhání "mimo chápání". Ono i na tom je totiž možné něco chápat. Korán nepochybně mluví jasně. Na druhou stranu, třeba právě případ Yusufa ukazuje, že nelze považovat někoho, kdo v jednom případě takto šeredně ujede, za někoho tím pádem navždy ocejchovaného, neschopného změny atd.

    Vůbec nejde o nějaké vyvažování počtem škol nebo humanitární pomoci. Jde o celkový přístup.
    FO
    July 18, 2018 v 12.54
    Panu Poláčkovi
    Myslím, že je to možná dané tím, že v době nahrání té islámské písně (pro právě narozenou dceru) byl nejplněji šťastný.
    JN
    July 18, 2018 v 23.48
    "... Nelze považovat někoho, kdo v jednom případě takto šeredně ujede, za někoho tím pádem navždy ocejchovaného, neschopného změny."
    A změnil se tedy? Řekl jasně, že to neschvaluje, že je proti tomu?
    JN
    July 19, 2018 v 9.27
    Pokud to schvalování smrti za rouhání jednoznačně neodsoudil,
    není pak tento článek, motivovaný osobní sympatií k jeho hudbě, současně i normalizováním tohoto (doufejme, že v naší kultuře stále ještě jednoznačně odsouzeníhodného) jeho postoje - smrt za rouhání? ("Je to docela sympatický chlapík, má jen jednu malinkou vadu - schvaluje vraždu za údajné rouhání, ale to mu přece odpustíme, když je to tak dobrý hudebník.")

    Když tedy dnes někdo schvaluje vraždu, je to OK, když je ale nějaký muž nařčen, že před třiceti lety sáhl ženě na koleno, musí odstoupit ze své funkce a je společensky znemožněn.

    Tohle je právě to, co některým vadí na onom "bájném neomarxismu", který se ani nesmí nijak pojmenovat.
    July 19, 2018 v 9.46
    Pane Nusharte,
    Moji rodiče s velkou pravděpodobností (už se jich bohužel nemohu zeptat) schvalovali popravu Milady Horákové.
    Nesmím k nim mít sympatie, když vím, že byli pod vlivem ideologie?
    JP
    July 19, 2018 v 11.32
    Sugestivní moc ideologie
    Paní Hájková tady - na základě osobní vzpomínky - otevřela téma, které nás tu při našich diskusích a názorových střetech stále tak nějak provází, aniž bychom si ho dokázali přímo uvědomit. To téma či ta otázka je: jaká je vlastně opravdu sugestivní síla a moc ideologie nad člověkem?

    Anebo ještě příměji: jaká je moc ideologie nad n á m i s a m ý m i? Nad každým z nás?

    My si tuto moc ideologií nad námi, nad naším myšlením, nad našimi přesvědčeními za normálních okolností neuvědomujeme; a i když si ji někdy uvědomíme, nikdy nejsme a nebudeme ochotni přiznat, že má moc i nad námi samými.

    Ale zastavme se teď u toho procesu s Miladou Horákovou, když už zde byl jmenován. Tento případ platí - bezpochyby právem - za příklad naprostého selhání české společnosti, kdy nejenže byla poctivá a ryzí žena a občanka ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a také popravena, ale kdy navíc celé pracovní kolektivy, jednotliví občané a dokonce školní třídy(!) žádali její smrt.

    Takže jak řečeno, tento případ platí právem jako doklad národního selhání a věčné hanby.

    Ale na straně druhé - pokud chceme opravdu spravedlivě soudit a posuzovat to jednání lidí v oné době, musíme se dokázat sami do té doby - a její atmosféry - přenést, nakolik je to dnes ještě vůbec možné.

    Ten proces s Horákovou byl vždy líčen jako kompletně zinscenovaný, jako zcela klasický "divadelní proces" stalinského typu. Kdy tedy každý jen trochu soudný člověk musel být schopen tu faleš celého procesu i doznání v něm učiněných prohlédnout.

    Ten proces s Horákovou a spol. má ale jedno specifikum: je to zřejmě jediný ze všech těchto divadelních procesů v celé východní Evropě, který byl kompletně zaznamenán na filmovém pásu. Kteréžto záznamy byly objeveny až o mnoho desetiletí později.

    Tady je možno sledovat onen proces skutečně den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě, v naprosto autentickém dokumentu. A nedá se nic dělat, ale je tomu tak: to inscenování napohled objektivního soudního procesu bylo dokonalé.

    Státní prokurátor sice na obžalované útočil tím známým agresivním "urválkovským" stylem (přičemž Urválek sám byl tehdy jenom pomocným žalobcem, hlavním prokurátorem byl Vieska); ale soudce působil opravdu velice přesvědčivě neutrálním, nezaujatým, až přímo solidním dojmem.

    A především a v prvé řadě: obvinění se skutečně jeden po druhém víceméně plně doznávali ke svým "zločinům". Sama Horáková se sice pokoušela své politické aktivity do určité míry vysvětlovat a obhajovat, že to celé "myslela dobře" - ale proti emocionálním atakům prokurátora její obrana působila - to se nedá nic dělat - velice chabým dojmem.

    A navíc: faktem je, že nějaké takové aktivity směřující ke svržení tehdejšího komunistického režimu skutečně existovaly. Z hlediska obecného demokratismu to byly samozřejmě aktivity naprosto legitimní a záslužné; ale z hlediska komunistického režimu to byly akty podvratné.

    Takže ta doznání - za prvé, skutečně nebylo žádným způsobem možno vidět a rozpoznat, co všechno, jaké mnohaměsíční násilí a týrání obviněných stálo za těmi jejich "doznáními". Jenom ti kdo je opravdu osobně znali se podivovali nad nezvyklým, nepřirozeným, umělým způsobem jejich vyjadřování; ale pro ty kdo je neznali se jejich vyznání viny mohla být zdát opravdu autentická. A ta "doznání" opravdu říkala: "Ano, chtěli jsme zničit socialismus v Československu, chtěli jsme ve spolupráci se západními mocnostmi obnovit kapitalismus, chtěli jsme pracujícím vzít jejich závody a továrny, a vrátit je zpět do rukou vykořisťovatelů!"

    Takže ještě jednou: pro běžného člověka bylo opravdu krajně obtížné, až skoro zcela nemožné prohlédnout pravé pozadí oněch procesů a oněch doznání; a za druhé jak řečeno nějaké aktivity obviněných směřující ke svržení komunistického režimu skutečně byly konány, takže tito vůbec neměli možnost je popírat.

    A to všechno se konalo v oné politicky velice vypjaté atmosféře stále ještě nedlouho po zásadní politické a společenské přeměně, kdy státní propaganda den co den masírovala duše a mysli lidí dramatickými skazkami o tom, jak po zuby ozbrojení imperialisté (včetně německých revanšistů) neustále číhají za hranicemi na první příležitost obnovit kapitalismus, za pomoci zrádců a agentů.

    A tak tedy znovu k otázce viny, konkrétně za schvalování rozsudků smrti: tady je skutečně extrémně obtížné soudit opravdu spravedlivě. Z o b j e k t i v n í h o hlediska samozřejmě všechny tyto procesy (a jmenovitě ten s Miladou Horákovou a spol.) jsou a zůstávají národní ostudou a hanbou; ale co se týče posuzování motivů a míry zavinění jednotlivých osob - jak řečeno, tady je krajně obtížné dokázat soudit spravedlivě.
    JP
    July 19, 2018 v 11.59
    A teď tedy zpět obecně k té moci ideologií nad námi. Ty procesy let padesátých jsou samozřejmě extrémní případ; ale i současný svět je plný násilí, nespravedlnosti i vražd - a zcela upřímně: pociťujeme my to násilí a ty vraždy opravdu vždy naprosto stejně intenzivně, anebo i my přinejmenším podvědomě rozlišujeme mezi tím, zda se to násilí děje někomu z "naší" strany, anebo ale našemu ideovému protivníku?...

    Nemáme i my tendenci - když třeba někde policie tvrdě zasáhne proti demonstrantům - jednou její postup schvalovat jako legitimní zákrok proti násilníkům, a jindy zase odsuzovat jako akt státní zvůle proti oprávněnému projevu lidové vůle v odvislosti od toho, jestli ti demonstranti vyjadřují názory nám blízké či naopak nám jdoucí proti srsti?...

    Ten vliv ideologie na naši mysl, a tedy i na naše přesvědčení co je a co není spravedlivé - to je něco, čemu prakticky vůbec není možno se vyhnout.

    A tak se nevyhnutelně staví otázka: co s tím? A je vůbec možno s tím něco udělat? Nějak se proti té manipulaci naší mysli ze strany ideologií bránit?

    Prvním krokem je to, si toto působení ideologie na nás vůbec uvědomit a přiznat. Právě to, že si ten vliv ideologie na naše vlastní myšlení, na naše vlastní názory uvědomíme, nás už do určité míry proti němu imunizuje.

    A za druhé: od vlivu ideologií se v plném smyslu osvobodit nelze; protože aktuálně nikdy není možno plně rozlišit mezi ideologií - a ideou, která za ní stojí. To znamená: vzdát se naprosto ideologií, by znamenalo vzdát se i všech idejí.

    A tak ta jediná možnost, jak omezit alespoň n e g a t i v n í vliv ideologií na naši mysl, je v tomto: vyhýbat se ideologiím, které jsou jednostranné. Které celou komplexní skutečnost redukují jenom na jeden jediný aspekt, jenom na jednu jedinou dimenzi. Protože jsou to právě takovéto ideje a takovéto ideologie, které nás nejvíce zaslepují.

    Pokud budeme vyznávat ideje a ideologie které jsou samou svou podstatou komplexní, univerzální - ten vliv tu sice stále bude, ale nevznikne žádná škoda, neboť člověk sám je ve své podstatě univerzální tvor. Nebo by alespoň měl být.
    IH
    July 19, 2018 v 12.30
    Poznámka k diskusi výše
    Politické procesy byly inscenovány zajisté přesvědčivě. Reakce spousty lidí, kteří požadovali nejpřísnější tresty pro nepřátele socialismu, zůstávají však především důkazem atmosféry teroru, za kterou nese KSČ vinu a již nemohla, i pokud snad chtěla, již nikdy z myslí lidí vypudit. Zároveň je ovšem pravdou, že by nebylo hanebných rezolucí proti Miladě Horákové, kdyby v předchozí dekádě nedošlo k německé okupaci, světové válce a heydrichiádě, kdyby nebylo toho plného Václaváku, hromadného odsudku atentátu na říšského protektora.

    Takže si myslím, paní Hájková, že Vaši rodiče pravděpodobně souhlasili s popravami (samozřejmě pokud vůbec) v určitém afektivním rozpoložení, z pocitu velkého nebezpečí, které lidem každopádně hrozí.
    JN
    July 19, 2018 v 12.34
    Myslím si, paní Hájková,
    že osobní vztahy k blízkým lidem jsou něco jiného než normalizace (pro nás zatím) kulturně nepřijatelných postojů.

    Zda ten článek k takovéto normalizaci přispívá, to je otevřená otázka. Pan Outrata ho napsal z důvodu osobní sympatie k té hudbě, nikoliv asi z důvodu osobní sympatie k tomu hudebníkovi. Pak jsem také vyrozuměl, že důvodem k napsání článku byl i zajímavý život tohoto člověka.

    Pro mě však stěžejní otázkou zůstává, co by udělal Yusuf Islam, pokud by se setkal s Rushdiem a měl v ruce nabitou pistoli. Zůstal by v takové chvíli více člověkem, nebo více muslimem tak, jak to chápal v té chvíli, když řekl, že Rushdie musí být zabit?
    Děkuji za odpověď, pane Outrato.
    Dovolím si nicméně to své "mimo chápání" ponechat, miluji hudbu, dal bych všechny světské statky a o chlebové kůrce se toulal světem mít aspoň Yusufův průměrný talent, a prostě nechápu, jak může umělec schvalovat vraždu jiného umělce.
    Alláh to chce?
    ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
    Ale odpuštění, to je jiná. Lidé už mu evidentně odpustili, mnozí asi ani neví, co řekl...
    Odpuštěni jednou budeme potřebovat všichni...

    Ano pane Poláčku, v Písmu to není, ba nabádá k opaku, přesto to křesťané postaletí dělali.
    Jsme nesmírně zatvrzelí hříšníci. To je známá věc.
    Nicméně nyní už je v křesťanství zabíjení ve jménu Boha vymýceno, jestli ho někdo praktikuje (občas někde v Africe), jsou to jasní heretici, nekřesťané.
    Z islámu zabíjení ve jménu Boha vymýceno nikdy nebude, je jeho základní součástí. Vždyť i ten Hamás jsou pravověrní muslimové - byli vyhnáni, a v takovém případě opět Korán hovoří jasně - zabíjejte, dokud nebude navráceno, co bylo odňato.
    Bohužel.
    Ty rozdíly mezi islámem a křesťanstvím zkrátka jsou, nejlíp je v souvislosti se Salmanem Rushidem osvětlí trocha reversního myšlení.
    Představte si, že by katolický primas český, kardinál Duka, vynesl fatvu na chorvatského dramatika a režiséra Frljiče. Tedy že jeho vražda nebude v očích Božích brána jako vražda, tedy smrtelný hřích, ale naopak bude tento čin vstupenkou do ráje.
    Frljič by se v zoufalé snaze o záchranu života uchýlil do nějakého islámského státu, kde by ovšem také musel žít pod dohledem tajných služeb a v úplné anonymitě, protože kdyby se rozneslo, kde je, zabil by ho člen místní křesťanské minority...
    Zní to absurdně???

    --------------------------------------------
    Musím ovšem připustit, že se islámu bojím. Ne jednotlivých muslimů, nemyslím si ani, že bychom neměli pomoci třeba těm živořícím v opuštěných továrnách v Řecku,,,,,,,,,, ale co jsem si přečetl Korán ne tak, jak je na přeskáčku poskládaný, ale tak, jak jde časově po sobě a jak dle tradice platí (tj. v připadě rozporu platí to pozdější), opravdu jsem se dost vyděsil.
    Navíc si myslím, že je Mohamed falešný prorok.
    A to se zřejmě podepisuje na mých názorech.
    -----------------------------------------------

    Při psaní jsem poslouchal výbornou desku "Dialogo" kontrabasistky Sylvie Bolognesi a trumpetisty Angela Olivieriho.

    spotify:album:3T9wrtauRutYk2lKHjKeTQ
    JP
    July 20, 2018 v 14.54
    Islámská nenávist a křesťanská láska
    Především, pane Morbicere, prostě neexistuje nějaký "ten islám". Islám nemá svého papeže, aby tento mohl závazně vyhlásit, jaká doktrína má platit.

    V rámci islámské víry existují velice různé výklady; výklady fundamentalistické, ale stejně tak i výklady liberální. A jestliže Vy si z toho všeho širokého proudění vybíráte jenom ten výklad fundamentalistický - abyste pak mohl strašit islámem - pak to v prvé řadě vypovídá něco o Vás samotném.

    Ten křesťanský fundamentalismus, ten je jenom o několik století starší nežli ten islámský; není tedy v žádném případě oprávněné v současné době apodikticky tvrdit, že i islám se během nějaké doby nedokáže od toho fundamentalismu osvobodit. Spíše naopak je víceméně zcela jisté, že se tak časem stane.

    A nakonec: v Novém zákoně sice explicitně nestojí: "Zabíjejte nepřátele (křesťanské) víry"; ale pokud mě paměť neklame, stojí tam dosti nedvojsmyslná podobenství o "vytrhávání plevele". A sám Ježíš se - alespoň podle textů evangelií - vyjádřil naprosto jednoznačně, že nepřišel vnést mír do světa, nýbrž naopak meč a oheň.

    A v "Apokalypse" je možno přečíst si velice strhující líčení toho, že až najde čas, pak Ježíšovi budou k nohám položeny celé hory(!!) mrtvol jeho nepřátel!

    Takže je otázka, do jaké míry se "láskyplné" křesťanství opravdu natolik liší od "krvežíznivého" islámu.
    July 20, 2018 v 15.56
    Plevel se vytrhávat nemá
    Je o tom podobenství: Matouš 13, 26-30
    "Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
    July 20, 2018 v 16.24
    A pak, pane Poláčku, papež rozhodně neovládá celé křesťanstvo tak, aby mohl vyhlašovat nějaké "závazné doktríny". To máte nesprávnou představu.

    Mimochodem, pan Morbicer myslím trošku ztotožňuje víru s kulturou. Aspoň to, tuším, jednou psal, že za křesťana považuje také vás...
    Takže se mám hluboce stydět a prohlásit, že křesťanství a islám jedno jsou, pane Poláčku?

    A měl by se stydět třeba i Petr Pelikán, se kterým plně souhlasím a je to arabista nejblíž mému srdci?
    (A je to muslim.)
    ----------------------------------------

    Ano paní Hájková, trochu ano. V tom smyslu, že křesťanství je jedním z fundamentů Evropy a ateismus, tak jak se zformoval do současné uvědomělé humanistické podoby, z něj chtě nechtě vychází a pochází.
    Ne z islámu, ne z budhismu, ne z taoismu..., ne z ničeho. Z křesťanství.
    -------------------------------------

    Při psaní tohoto příspěvku jsem poslouchal album "Señales" vynikající moderní skladatelky původem z Mexika Hildy Paredes.

    spotify:album:5rZUtC1CPB4snfn1EbMRoR
    JP
    July 21, 2018 v 10.20
    Nikdo po Vás nežádá, pane Morbicere, abyste tvrdil že křesťanství a islám jsou "jedno a totéž". I když určité příbuznosti zde asi budou, když už se oba tyto náboženské směry odvolávají na "jednoho a téhož" Boha...

    Jde jenom o to, abyste odložil svou fundamentalistickou averzi až přímo nenávist vůči "konkurenčnímu" islámu, a abyste začal rozporuplnou skutečnost tohoto světa vnímat diferencovaně, a tedy pravdivě. A to jak ve vztahu k islámu, tak i ve vztahu ke křesťanství.
    JP
    July 21, 2018 v 10.23
    Paní Hájková, to že v současné době nemá papež katolické církve určující výkladovou moc nad všemi křesťany, je mi celkem známo. Ale takový stav byl v minulosti - zatímco v islámu nikdy. A i dnes je papež stále ještě v rámci celého křesťanstva stále ještě tou s odstupem nejznámější a nejuznávanější autoritou.

    A co se toho "plevele" týče, to jen potvrzuje má slova. To že ten plevel nemá být vytrhán hned, ale spálen až později, je svým způsobem jenom záležitostí taktiky. V každém případě platí: heretici patří na hranici!
    July 21, 2018 v 10.45
    Ale vůbec ne, pane Poláčku. Je to naopak přesun výkonu spravedlnosti na Boha. Tedy ponechání rozhodnutí na něm, který nás spravedlivě rozsoudí na konci věků.
    Vlastně i ve známé písni "Soudce všeho světa Bože" se zpívá: "...nechť křivdy tobě samému
    soudci poroučím pravému".
    July 21, 2018 v 16.47
    Nedávno jsem někde četla názor, že pochopit křesťanství je prý intelektuálně příliš náročné (obsahuje m.j. spoustu paradoxů...). Zatímco islám prý je jednoduchý a pochopí ho naprosto každý. Nechci po této stránce vynášet soudy o islámu. Mé znalosti o něm nejsou nijak zvlášť velké. Myslím si však, že ani pochopit křesťanství nemusí být intelektuálně nijak náročné, pokud ho člověk přijímá srdcem.
    Problém je v tom, že křesťanství, aby se kdysi mohlo stát oficiálním či státním náboženstvím, univerzálním evropským náboženstvím pro všechny, muselo být poněkud dezinterpretováno a pokřiveno. To neblahé historické dědictví působí pochopitelně proti tomu, aby ho dnes lidé přijímali srdcem. Další problém je v tom, že i dnes se ke křesťanství hlásí někteří lidé, kteří mu svým jednáním nedělají dobrou reklamu. Jenže s tím se bohužel nedá nic dělat. To byl, je a bude problém každého podobného hnutí.
    JP
    July 22, 2018 v 11.16
    No ano, na tom rozdílu v intelektuální náročnosti mezi křesťanstvím a islámem asi něco bude.

    V prvé řadě je nutno si uvědomit ten rozdíl prostředí, v kterém působil Ježíš, a v kterém Mohamed. Ježíš - ačkoli sám také nebyl žádný teolog - působil v prostředí Tóry, tedy velice propracovaných, promyšlených a prodiskutovaných teologických norem, sdělení, příběhů, předpisů. Zatímco Mohamed - ten svá kázání za prvé adresoval beduínským kmenům, které do té doby praktikovaly nijak intelektuálně hlouběji nereflektovaný polyteismus. A za druhé, právě protože Mohamed neměl na rozdíl od Ježíše z čeho vycházet, on si opravdu víceméně všechno vytvořit, vymyslet sám. Teprve v pozdějších dobách se seznámil s judaismem a křesťanstvím, a velmi mnohé z tohoto zdroje přejal.

    Takže ty Mohamedovy súry jsou prvé řadě víceméně jednoznačné návody a předpisy pro každodenní jednání věřícího, zatímco ta Ježíšova přirovnání už jenom čistě svou formou mají hlubší rozměr, protože je nutno je "dešifrovat", vykládat, aby bylo možno pochopit jejich pravý smysl.

    Za druhé se do křesťanství dostaly ty vlivy řecké filozofie, Logos atd. - něco takového v islámu není.

    A za třetí ty paradoxy - tady je ovšem situace trochu dvojsečná, zlé jazyky by to mohly pojímat tak, že křesťanství trpí neustálými protimluvy, a že je pak skutečně zapotřebí krajní intelektuální námahy tyto protimluvy dokázat nějak zamaskovat. ;-)

    Z druhé strany je ovšem možno tyto paradoxy v křesťanství pojímat jako - do jisté míry spontánní - projevy dialektiky; a dialektika je svým způsobem myšlení samo.
    VP
    July 22, 2018 v 18.02
    Pane Poláčku, je hezké, co tu píšete o křesťanství, přesto Vám stále straší v hlavě řecký Logos. Přitom je jasná paralela mezi začátkem Janova evangelia (Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha...) a začátkem Genesis (Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.), kde Bůh "řekne", a stane se. To Slovo, kterým vše řekne (které nakonec pošle na svět, aby se po vykonání svého úkolu k němu vrátilo), je vysvětleno v knize Přísloví(8,22 n) a Moudrosti (7,22 n). Jan doplňuje, co je začato v Genesis. Měl byste číst Biblí s víc otevřeným srdcem. I soud nad semenem nepřítele (Mt 13) je věcí Boží na konci věků, ne lidskou, a v žádném případě mezi ně nepatří heretici, ti byli často semenem Božím pronásledovaným a vytrhávaným "pravověrnými".
    July 22, 2018 v 18.13
    Zrovna jsem si říkala, proč jenom pan Poláček musí ten svůj logos propašovat do každého příspěvku o křesťanství? Raději jsem na to nechtěla už ani reagovat.
    FO
    July 22, 2018 v 21.05
    Co by udělal Yusuf Islam,
    kdyby potkal Salmana Rushdieho - tady je myslím odpověď jasná, nezastřelil by ho ani jiným způsobem nezabil. Od začátku té kontroverze říkal, že nelze brát zákon do vlastních rukou, tj. že nepovzbuzuje žádné zabijáka ve jménu Alláha.

    Zároveň říkal, že podle islámského zákona je za rouhání Bohu smrt, a je to správné. Rozumím tomu tak, že v islámské zemi platí islámský zákon, včetně trestu za rouhačství.

    Dnes Yusuf tvrdí, že nikdy fatwu nad Rushdiem neschvaloval, ale nikdo to nepochopil. To je samozřejmě kličkování. Ale pokud vím, nepožadoval ani nikdy jindy smrt pro jiné rouhače. Zkrátka se mi zdá, že na základě jedné kauzy nelze člověka, který dnes už řadu let vystupuje jednoznačně jako hlasatel nenásilí, odpůrce zabíjení ve jménu islámu, odsoudit.

    Myslím, že to dobře ukazuje dilema, které řeší mnoho upřímně věřících muslimů. Odpovědi mohou být různé. Yusuf Islam se k Rushdieho knize vyjádřil mimo jiné i tak, že podle něj přispívá k nepřátelství mezi lidmi, působí zlo. Kdyby silně věřící muslimové zůstali u takového pohledu, s tím, že rouhače bude soudit jistě spravedlivě Bůh, bylo by to dobré.
    July 22, 2018 v 21.27
    Pane Outrato,
    a co když to, že lidé přestávají žádat pro druhé pomstu a tvrdou odplatu, způsobuje Ježíš? Proč by nakonec Ježíš nemohl působit i na muslimy nebo třeba na ateisty?
    FO
    July 22, 2018 v 22.25
    Paní Hájková,
    to je samozřejmě možné, a je to blízké teologii "anonymního křesťanství" a podobným přístupům. Myslím, že jakákoli christologie, která není zúžená, musí nějakým způsobem s tímto pracovat. Jiná věc je, že se to samozřejmě muslimům, ateistům a dalším zdá jako přivlastňování si něčeho, co je jejich, křesťany. Vždyť Bůh muslimů je také milosrdný a slitovný...
    July 23, 2018 v 6.52
    Inu, pravda je, že Bůh byl milosrdný už dávno před narozením Krista. Dokonce pronesl slova: Má je pomsta, já odplatím! To proto, aby nikdo nebral spravedlnost do svých rukou a nemstil se na vlastní pěst. Přesto měla komunita právo a povinnost trestat své provinilé smrtí. Teprve Ježíš přišel s tím přesunem spravedlnosti na potom. Jenže člověk musel být schopen to Ježíšovo poselství vnitřně přijmout.
    Já vím, že muslimové ani ateisté nemusí souhlasit s tím, že Ježíš působí i na ně, pokud se chovají dobře, ač si jeho působení nejsou vědomi. Ono se jim to ani nemusí nijak vnucovat. Je to spíš takové vysvětlení pro nás, pro křesťany.
    Děkuji, pane Outrato, za odpověď.
    JN
    July 23, 2018 v 11.42
    "O vytrhávání a pálení plevele" (o konečném soudu)
    píše, pane Poláčku, někde Marek Vácha (z hlediska křesťanství) myslím zhruba asi to, že do nebe (nebo do "nebe" - jak chcete) se člověk - pokud to chce - dostane jen díky milosrdenství Boha, zatímco abyste se dostali do pekla (nebo do "pekla" - jak chcete), musíte se pro to sami svobodně rozhodnout a pak vám tedy Bůh nebude bránit, neboť ctí lidskou svobodu (viz úvahy o prázdném pekle nebo pekle neprázdném jen v důsledku lidské svobody).

    V podobenství o marnotratném synu nakonec nevíme, zda starší poslušný syn se rozhodl přijít na hostinu, nebo tam (svobodně) nešel, protože se urazil. Viděl totiž "spravedlnost" úplně jinak, než jeho otec.
    JP
    July 23, 2018 v 12.44
    Odkud pochází biblická Moudrost?
    Pane Pospíšile, co se té přítomnosti Slova (Logu, Moudrosti) v judaisticko-křesťanské tradici týče, tak tady je nutno se v prvé řadě poněkud blíže podívat na chronologii, a na autorství daných textů.

    Otázka tedy zní, odkud se v té judaisticko-křesťanské tradici to "Slovo" vzalo - zda je to originální produkt, anebo převzatý z jiných (řeckých) zdrojů a kořenů.

    Evangelistu Jana můžeme rovnou pominout - ten byl zcela evidentně jak seznámen s řeckou koncepcí Logu, tak jí byl inspirován. Podívejme se tedy na ty dvě další pasáže ze Starého zákona, na které jste odkázal.

    Kniha moudrosti - tu napsal helénistický Žid, zřejmě v Alexandrii, někdy v prvním století př.n.l. Jeho oslava moudrosti je dozajista velice záslužná a uznání hodná; ale když se přihlédne blíže, už na to jak on tuto Moudrost zařazuje do soustavy dalších ctností - tady se naprosto zřetelně ukazuje, že on tento výčet (tedy včetně té Moudrosti) prakticky jedna ku jedné převzal od Platóna.

    Připomeňme si ten Platónův katalog ctností: statečnost, spravedlnost, uvážlivost (zdrženlivost), moudrost.

    Takže je zcela evidentní: ta biblická "Kniha moudrosti" není originálním judaistickým výtvorem. Tím méně pak křesťanským.

    A ta "Kniha přísloví"? Ta už je poněkud starší, pravděpodobně někdy ze 4. stol. př.n.l. (alespoň ta část o moudrosti) - ovšem její vada v dané souvislosti vězí v tom, že je prakticky doslovným přepisem egyptské Amenemopé! Takže ani tady o nějakém originálním produktu judaisticko-křesťanské tradice nemůže být ani řeči.

    Takže co k tomu říci závěrem? - Ukazuje se nám tu jednoznačně, jak v těch starých časech mytologické a teologické báje, texty a myšlenky doslova "putovaly" od kraje ke kraji, od národa k národu. Kde pak zdomácněly, a staly se přirozenou součástí mytologie respektive teologie národní. Podobně tak, jako je příběh rytíře Bruncvíka v českém národním povědomí se vší samozřejmostí příběhem domácím, ačkoli ve skutečnosti má původ cizí.

    V zásadě není zapotřebí proti tomuto zdomácnění mýtů, myšlenek a idejí nic namítat; je jenom zapotřebí být si vědom jejich reálné geneze.
    JP
    July 23, 2018 v 12.58
    Pane Nusharte, jak zapeklité to s tou "svobodnou vůlí" člověka v judaisticko-křesťanské tradici je, to je možno rozpoznat už z toho, že na tuto otázku ze tří základních ideových proudů judaismu Ježíšovi éry každý dává zcela rozdílnou odpověď.

    Podle podání Josepha Flavia byl stav tento: podle saduceů měl člověk svobodnou vůli; podle esejských byl predestinován; a podle farizeů měl sice svobodnou vůli, ale s apriorním věděním Boha.

    No - a pak si tady člověk má vybrat...
    July 23, 2018 v 13.05
    Jenom poznámka pro pana Poláčka. Kniha Moudrosti patří mezi knihy deuterokanonické, takže ji vlastně uznávají jen katolíci. Židé a protestantské církve nikoliv.
    VP
    July 23, 2018 v 22.06
    Pane Poláčku, já nepopírám, že se židé při psaní jednotlivých knih museli "potýkat" s názory okolních národů, a naopak mohli, a i přejímali některou moudrost od nich. To je v Bibli vidět. Například v období babylonského zajetí museli změnit svoji teologii, pohled na chrám, podobně po ztrátě, zničení chrámu Římany. O to tu nejde. Ten příklad jsem použil, poněvadž vy kladete vznik Janova evangelia právě pro váš údajný vliv řcké filosofie (logos) do pozdější doby, do konce 1. století. Tento důkaz neplatí právě pro už starší pojem logu (hebrejsky dabar), který Jan užil.
    PK
    July 23, 2018 v 22.16
    Katolíci a pravoslavní, paní Hájková
    Jenom malé upřesnění.
    July 24, 2018 v 5.51
    Máte pravdu. Na pravoslavné jsem zapomněla.
    Pokud jde o otázku pana Poláčka, do jaké míry jsou lidé odpovědní za své viny, tak si myslím, že ne úplně, jenom částečně. Vzhledem k tomu, že každý se narodil a žil v určitém prostředí, které na něj silně působilo.
    July 24, 2018 v 9.07
    Mimochodem, když tu byla řeč o Janově evangeliu (pod článkem o muslimovi), tak zajímavé je, že muslimové zrovna v Janově evangeliu vidí předpověď příchodu Mohameda.
    Ježíš tam totiž slibuje učedníkům, že jim pošle "přímluvce", který "přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud".
    Muslimové tvrdí, že Ježíš tak předpověděl příchod nového proroka. Toho jejich.
    Ale jděte pane Poláčku, já že mám nějakou fundamentalistickou averzi k islámu?
    Trochu se islámu bojím, ale to je tak vše.

    Fatwa zkrátka vychází ze skutků proroka Mohameda a nedá se nějak zrušit.
    Není to sice nejstěžejnější záležitost, ale pan Outrata by Vás možná překvapil, kolik muslimských kritiků islámu čelí důsledkům fatwy.
    (Vaše argumentace papežem mi zcela uniká)

    Jako je v křesťanství jeden ze základních vnitřních rozporů střet mezi starým a novým (zákonem), abych tedy uvažoval více diferenciovaně, v islámu je ten vnitřní střet mezi universalizmem a jeho kmenovým charakterem.
    Když se (téměř) celý svět mnoha náboženství a politických systémů shodne na koncepci lidských práv, muslimové ne, ti musí mít něco extra, ti mají islámská lidská práva.
    Například.
    A ta kmenovost (původně sloužící ke sjednocení kmenů), se v globalizujícím světě projevuje a drtí islám zevnitř,,,,,,,,,,, - protože je to jak říkáte pane Poláčku, Mohamed vymýšlel islám na zelené louce a to je dost těžká věc a není divu, že to dopadlo, jak dopadlo...

    Třeba Yusuf to vidí jasně - tam kde platí islám, tam je za urážku proroka smrt (co na tom, že na rozdíl od Vašeho a našeho násilí jsou Satanské verše opravdu velké umění). A vesele zakládá islámské školy tam, kde islám zatím neplatí.
    --------------------------------

    Ano. Yusuf by Salmana nezabil, kdyby ho potkal.
    Potíž je v tom, že zatímco Yusuv se volně pohybuje kdekoliv po světě, Salman ne, takže se vlastně ani nikdy potkat nemohou.
    JP
    July 24, 2018 v 12.24
    Pane Pospíšile, zase mi není vůbec jasné, co vlastně chcete "dokázat", nějakým prý "starším pojetím logu" u Jana.

    Ještě jednou: u starých Židů prostě žádný Logos vůbec nebyl; ať starý nebo nový.

    Ti se vůbec nezabývali nějakými složitými teologickými, metafyzickými či dokonce filozofickými záležitostmi. Pro ně byla víra především záležitostí jejich vlastního osobního vezdejšího života; a Bůh pro ně byl tím, kdo jim určuje a předpisuje, jakým způsobem oni mají tento svůj vezdejší život vést.

    Takže "Duch svatý", pokud se u nich vůbec nějak sporadicky vyskytl, ještě zdaleka neměl podobu a funkci onoho pozdějšího Logu, nýbrž jenom jako nějaký "dech Boží", či "přítomnost Boha ve světě". Nic víc.

    Ježíš sám se stejně tak nezabýval žádnými metafyzickými záležitostmi. Za prvé působil samozřejmě v oné výše zmíněné tradici judaismu, kde se jednalo především o praktický život vezdejší, a za druhé on sám vůbec neměl takové vzdělání, aby se mohl nějakými složitými filozofickými a metafyzickými záležitostmi kompetentně zabývat. Proto také on sám - v synoptických evangeliích - zmiňuje Ducha svatého snad jenom jednou jedinkrát, a to právě v tom zmíněném (staro)judaistickém smyslu, jako určitý způsob spojení z Bohem, to jest vplývání Boha na tento svět.

    Takže: všechno co má co v křesťanství co dělat s pojetím Ducha svatého jako Logu, jakožto nějaké všepronikající a všeurčující inteligence respektive moudrosti - to všechno jsou až pozdější importy, především z helénistického, zčásti i z orientálního prostředí.
    JP
    July 24, 2018 v 12.32
    Pane Morbicere, naprosto dokonale vyvracíte sám sebe. Sám uvádíte, kolik muslimů se stalo obětí fatwy.

    Z toho ovšem bezprostředně vyplývá: jsou muslimové kteří zastávají liberálnější výklady (a liberální praxi) islámu; a právě ti se stávají obětí té fundamentalistické části islámu a jejich stíhání.

    Takže je to nakonec zase přesně ten samý stav jako byl v křesťanství, kde si bohabojní křesťané navzájem podřezávali krky a upalovali se na hranicích jenom proto, že zastávali jiné názory na výklad Bible.

    Váš fundamentalismus - který Vám nadále předhazuji - tkví v tom, že před těmito paralelami mezi křesťanstvím a islámem zavíráte oči; u křesťanství ty negativní stránky popíráte nebo přinejmenším bagatelizujete, zatímco u islámu je neustále připomínáte a zveličujete, zatímco o těch bez jakýchkoli pochyb pozitivních stránkách islámského učení a islámského mravního kodexu nechcete vědět vůbec nic.
    July 24, 2018 v 13.35
    Ještě k tomu "přímluvci" z Janova evangelia. Křesťané si nemyslí, že to měl být nový prorok, nýbrž že to měl být Duch svatý. Bůh (či Boží duch) přebývající v člověku. Ten člověku napovídá, co má dělat, takže se už nemusí řídit naučeným Zákonem. Stalo se tak díky Ježíšovi.
    V tom je rozdíl mezi člověkem Starého zákona a člověkem Nového zákona, jak vlastně naznačil pan Morbicer.
    Mohamed spíš přinesl jakousi novou verzi Starého zákona.
    FO
    July 24, 2018 v 20.15
    Panu Morbicerovi
    Není tak úplně pravda, že Yusuf Islam se může volně pohybovat kdekoli po světě - mezi lety 2004 a 2006 mu zakázali vstup do Spojených států. Paradoxně poté, co důrazně odsoudil útok z 11. září. Důvodem údajně bylo, že by mohl mít styky s teroristy, což ale byl zjevný nesmysl.

    To jen tak na doplnění, rozhodně to není srovnatelné se Salmanem Rushdiem.
    July 25, 2018 v 7.39
    Já jenom k té hodnotě umění, protože nejen v této diskusi se o ní často mluví. Existuje nějaké naprosto objektivní kritérium, jak kvalitu umění posuzovat a hodnotit?
    JP
    July 25, 2018 v 14.43
    To je zajímavá myšlenka, paní Hájková, že Mohamed vlastně těm arabským beduínským kmenům přinesl - napřed - Starý zákon.

    Něco na tom opravdu je; a je to vlastně logické, vyplývá to už právě z toho že Mohamed se musel obracet na publikum pohanské a bez jakékoli kultivované nábožensko-teologické tradice. Není možno přeskakovat etapy; a tak on těm beduínským kmenům opravdu nemohl přinést nic více, nežli - alespoň - ten Starý zákon. I tím toho v daných podmínkách učinil velice mnoho.

    Ovšem je nutno mít na paměti i to, že ten Mohamedův "Starý zákon" nebyl natolik sešněrovaný (respektive šněrující) jako ten judaistický.
    JP
    July 25, 2018 v 15.27
    Kritérium umění
    Je mi ovšem poněkud nejasné, paní Hájková, proč jste nás s touto otázkou po nějakých "naprosto objektivních" kritériích kvality umění přepadla zrovna teď. ;-) A ještě k tomu když jsem se právě vrátil od zubaře. :-(

    Tahle otázka je totiž tak složitá, že by bylo o ní možno psát celé dizertace, a stejně by se nedošlo k jednoznačnému, respektive všeobecně přijímanému výsledku.

    Ale budiž, otázka byla položena, a tak nechceme věc zahrávat zcela do autu. Takže snad alespoň něco.

    Nežli ale začneme uvažovat o tom, jaká jsou kritéria kvality umění, musíme si ujasnit, co vlastně umění vůbec je.

    Udělejme si analogii s něčím jednodušším: totiž s vědou. Zdálo by se, že věda je přece něco naprosto jiného nežli umění, že je nelze porovnávat. Svou formou se dozajista liší; ale na straně druhé, obojí je projevem činnosti lidského ducha. A jestli toho lidského ducha budeme - třeba spolu s Marxem - definovat především prostřednictví jeho tvůrčí potence, jeho kreativity, pak nám vyjde jako výsledek, že v daném smyslu věda i umění jsou skutečně totéž.

    Neboť: věda nám sděluje něco nového o našem světě; a umění nám také sděluje něco nového o našem světě. A - při výsledku v obou případech cítíme, že ten je pravdivý. Umění, které není pravdivé, není uměním. Musí být pravdivé přinejmenším svou formou, pokud už ne obsahem.

    Umění - stejně jako věda - nám tedy sděluje něco nového o našem světě; něco co jsme předtím nevěděli, ale přitom jsme to tak nějak "měli v sobě". V případě vědy jako zkušenost s reálným světem a s logikou jeho poznávání; v případě vědy jsme to měli v sobě, ve svém nitru, jako vlastní duševní potenci vnímat svět nějakým novým způsobem, který nám odhaluje více z jeho bytí, z jeho možností, než kolik vidíme běžným pohledem.

    A v obou případech - jak ve vědě tak i v umění - platí, že čím komplexnější je to sdělení, a čím hlubší, tím více kvality mu přisuzujeme.

    Takže to základní kritérium pro hodnocení kvality umění by byla míra obsažnosti a hloubky uměleckého sdělení.

    Samozřejmě, je to kritérium velice obecné, takže s jeho pomocí je opravdu sotva možno nějak - jako podle lineálu - rozhodnout, zda "větším" uměleckým dílem je Leonardova Mona Lisa anebo Michaelangelův David. (Já osobně bych ale sázel na tu Monu Lisu.)

    Ale - toto kritérium nám v každém případě umožní to zásadní: rozlišit pravé umění nejen od vyloženého kýče, ale i od toho masového (pseudo)umění, které zaplavuje nejen komerční galerie, ale vůbec celý náš veřejný prostor.

    Kýč - ten nám nesděluje naprosto nic; a už vůbec ne nějaké hluboké pravdy. Kýč je ze své samotné definice naprosto plochý, bez jakékoli hlubší myšlenky. Kýč je barvotiskem, který nemá žádný vyšší cíl nežli bezprostředně oslovit - či vydráždit - naše (většinou sentimentální) emoce.

    Ten druhý případ, to masové (pseudo)umění: to už nemusí být vyloženým kýčem v uvedeném smyslu, ale stále platí, že jeho umělecká sdělnost je minimální, a naprosto totéž platí o jeho schopnosti proniknout někam hlouběji ke skrytým tajemstvím bytí. Takovýto způsob umělecké tvorby se v naprosté většině vyčerpává svou čirou formou: to jest, používá prostředky umělecké tvorby, je to tedy n ě j a k ý obraz, n ě j a k á hudba. Ale protože tvůrci těchto výtvorů bývají pravidelně osobně stejně tak povrchní jako je povrchní (současná) doba, pak si vůbec nedávají námahu (respektive vůbec si nevypracovali schopnosti) odhalovat tato skrytá tajemství, a tak to jejich "umění" nakonec zůstává být jenom více či méně dovedným eskamotérstvím s těmi formálními uměleckými prostředky.

    Pravé umění - to má jeden základní znak. To musí vždy dokázat prorazit hranici našeho obvyklého, všedního vnímání věcí - a musí nám náš svět ukázat nějak zcela jinak. Nějakým novým, netušeným, objevným způsobem. A přitom ale platí už řečené - zároveň to musí být něco nám známé, něco co my sami tak nějak tušíme, ale - na rozdíl od umělce - to nedokážeme vyjádřit. Umělec (pravý, skutečný) tedy za nás a pro nás odhaluje skrytá tajemství bytí, a tato tajemství nám sděluje. A je pak už na nás, abychom tomu jeho sdělení dokázali porozumět.

    Já vždy říkám: umění, to je jako cesta do jinobytí.

    "Jinobytí" - to znamená dvojí: na straně jedné že je to něco jiného, než na co jsme zvyklí, co je naší všední realitou; ale zároveň je v tom to b y t í samotné, které je jednotné, nedílné, vše prolínající.

    Takže my v tom umění jsme jak někde jinde - tak zde ale zároveň nacházíme sami sebe, hlubokou pravdu svého vlastního bytí a žití.
    July 26, 2018 v 8.25
    Já jsem s tím přišla proto, pane Poláčku, protože pan Morbicer napsal, že "na rozdíl od" "Vašeho a našeho násilí" jsou Satanské verše opravdu velké umění".
    Zatímco Yusuf Islam si podle pana Outraty myslí o knize Satanské verše, že "přispívá k nepřátelství mezi lidmi, působí zlo".
    Vy říkáte, že "umělec (pravý, skutečný) za nás a pro nás odhaluje skrytá tajemství bytí, a tato tajemství nám sděluje. A je pak už na nás, abychom tomu jeho sdělení dokázali porozumět".
    Takže když někdo nějakému umění neporozumí a nenechá si jím odhalit skryté tajemství svého bytí, je zkrátka "blbej"? Nebo je to tak, že my lidé prostě tu podstatu a tajemství bytí nesdílíme, nýbrž každý je máme vidíme, či hledáme někde jinde?
    Anebo zatím neexistují umělci, kteří by vyhmátli podstatu bytí a jeho tajemství tak, aby oslovili úplně všechny?
    JP
    July 26, 2018 v 13.54
    Zase bych udělal tu paralelu s vědou. Jsou prostě určité výšiny vědeckého poznání, kterým dokáže porozumět jenom naprostý specialista. "Normální" člověk nemá šanci.

    Umění - například abstraktnímu umění stejně tak nemá možnost porozumět nikdo, kdo se jím alespoň do určité míry dost intenzivně nezabýval. Už jsem ten příměr použil několikrát: porozumět (vysokému) umění, to je jako naučit se cizí řeči. Je nutno znát ty "kódy", tu výrazovou řeč do které umělec vtiskne své sdělení, to své "tajemství".

    Takže: jestliže někdo není schopen dešifrovat dejme tomu takového Kupku nebo Stellu - to není automaticky příznak nedostatku inteligence. I ten nejinteligentnější člověk nebude rozumět svahilštině, pokud se jí nějaký čas nebude učit.

    --------------------------------------

    Tohle tedy byla záležitost umění jako takového, v jeho ryzí podobě, tedy jako "vysokého umění".

    Ale: pak tady máme ovšem i otázku sdělnosti umění právě pro toho "obyčejného" člověka. A to je ovšem problém. Jasné je: prostě vůbec není možno reálně očekávat od každého člověka aby se naučil rozumět tomu vysokému umění v uvedeném smyslu.

    Ale na straně druhé je stejně tak jasné: pro kulturního člověka je nezbytností (a základním znakem právě jeho kulturnosti), aby se naučil alespoň v určité míře umění rozumět.

    V každém případě by se každý člověk měl naučit rozpoznávat - a ošklivit si - vyložený kýč. Protože kýč je vždycky faleš, až vyslovená lež; a jestliže chceme žít v pravdivém světě, nesmíme dopustit aby tento svět ovládal kýč.

    A pak ještě zbývá celé to široké pole mezi tím. Mezi vysokým, abstraktním uměním na straně jedné, a mezi kýčem na straně druhé. Co je tady možno - od toho "normálního" člověka očekávat, co je oprávněné po něm žádat?

    To je samozřejmě velice individuální záležitost. Bylo by tu možno říci s Marxem: každý podle svých možností a schopností. Ale jde především o to, aby v celé společnosti převládlo právě to vědomí, že umění člověku sděluje ty skryté pravdy. A že každý, kdo se nebude snažit jim alespoň zčásti porozumět, že každý takový v prvé řadě ochuzuje sám sebe.

    Ale ona je to otázka také sdělnosti umění ze strany samotného tvůrce. O té jedinečné české filmové vlně šedesátých létech se říkalo - a vůbec ne neprávem - že se v té doby "točily chytré filmy i pro hloupé lidi". To je opravdu nádherně vystiženo. Ti tehdejší filmoví tvůrci ukazovali naprosto obyčejný, přirozený život lidí - a přesto do těchto zdánlivě všedních výjevů dokázali jaksi "vpašovat" sdělení s univerzální platností. Tedy právě onu "pravdu". A to tajemství té pravdy.
    JP
    July 26, 2018 v 14.18
    Ale ještě k tomu srovnání mezi Satanskými verši a tou Frljičovou produkcí. Vy jste tedy asi svou otázkou směřovala k tomu, na základě čeho je možno rozpoznat, že to jedno je uměním a to druhé ne. A jestli jsou tu nějaká objektivní kritéria.

    Samozřejmě - vnímání umění je a vždycky bude do značné míry subjektivní. Ale - přece jenom jsou tu určité znaky, které hovoří dost jasnou řečí.

    Tu Frljičovu produkci jsem ovšem sám neviděl; a tak musím vycházet z jejího líčení těmi (uměleckými kritiky), kteří ji viděli.

    Za prvé: jednoznačným znakem špatného umění (případně vysloveného kýče) je prvoplánovost. Polopatismus. "Plakátovitost", říká se tomu v Německu. A podle všeho je možno soudit: ta Frljičova hra je takto polopatistická od začátku do konce.

    Já sice mohu mít určité pochopení pro jeho zhnusení mnohdy pokryteckou, falešnou západní společností; ale jestliže někdo toto své hnusení prostě jenom vykřičí do světa, prvoplánovými expresivními symboly a akty, pak to má se skutečným uměním opravdu jen velice málo společného.

    Pravé umění je vždycky nějakým způsobem subtilní. I když třeba může být bezprostředně znázorněno sytými, ostrými barvami, anebo hlasitými, naléhavými, dramatickými tóny či hlasem herce - i tak za tím musí být stát nějaké sdělení skrytější, subtilnější, které si divák pro sebe musí teprve objevit. Ale opravdu se to jeví tak, že v té Frljičově hře po této subtilnosti, po tomto skrytém sdělování není ani stopa.

    Za druhé: minule jsem napsal, že pravé umění musí mít jak šíři, tak hloubku uměleckého sdělení. Zdá se, že u Frljiče není k nalezení ani jedno, ani druhé. Co se té šíře týče: podle všeho by bylo možno veškerou "šíři" jeho sdělení vyjádřit jedinou větou: "Evopa je pokrytecká, plná falše a skrytého zla!" Což je možná pravda; ale celé jedno divadelní představení se to zdá být opravdu příliš málo.

    A co se té "hloubky" uměleckého sdělení týče: to je prakticky to samé. Frljič podle všeho nepřináší vůbec žádné sdělení umělecké - nýbrž jenom čistě politické. Umění mu slouží jenom jako tribuna pro demonstraci jeho politických názorů. A něco takového - to je nakonec pouhá agitka, stejně tak jako jsme to zažívali v časech dřevního socialismu.
    July 26, 2018 v 14.21
    Jestliže v 60.letech bylo u nás možné oslovovat dobrým uměním drtivou většinu obyvatel, pak stojí za to zamyslet se nad příčinou.
    Jestli to nebylo náhodou způsobeno tím, že komunisté tady prakticky setřeli třídní rozdíly mezi lidmi a de facto všichni jsme na tom byli víceméně stejně - potýkali jsme se skoro se stejnými životními problémy. To se pak docela dobře nacházejí sdělení s univerzální platností.
    JP
    July 27, 2018 v 12.33
    Homogenní společnost
    Ano, na tom skutečně velice mnoho je. Opravdu tomu bylo tak, že společnost byla do značné míry homogenní, protože žila ve víceméně stejných životních podmínkách, sdílela společný osud. Z toho pak ovšem pramení dost silný pocit společné vzájemnosti.

    To byl ten pozitivní moment. Ovšem - není možno přehlédnout i ten moment negativní: totiž že ten "společný osud" byl dán do velké míry všeobecnou deformací až zchátralostí tehdejšího režimu, respektive vůbec životních podmínek. Ve filmových týdenících z té doby (které pravidelně vysílá Česká televize) je možno v těch současných z roku osmašedesátého možno jako naprosto profilující spatřit především dvě věci: až přímo opojení z demokratizace všech sfér veřejného života; a za druhé ekonomickou reformu.

    Opačně řečeno: to co bylo tím "společným osudem", to byl společně sdílený pocit všeobecné nesvobody, a za druhé naprostá nevýkonnost státní ekonomiky, jejímž důsledkem byl dramatický nedostatek veškerého zboží denní potřeby.

    Takže by bylo možno skončit konstatováním, že ta tehdejší - socialistická - pospolitost měla své kořeny jenom v nesvobodě a v nedostatku, a že to tedy byla pospolitost nepravá, falešná.

    Jenže - takovýto závěr by byl také až příliš povrchní. Protože na druhé straně skutečností je, že ten určitý pocit vzájemné pospolitosti tady skutečně byl; a za druhé, on měl přece jenom i ještě jiný základ, než jenom tu nesvobodu a tu nouzi.

    Pořád tehdy ještě existoval pocit společného díla, a společné odpovědnosti za toto dílo. Je to logické: národní hospodářství nebylo rozdělené na navzájem mezi sebou konkurující (a navzájem se potírající) soukromé subjekty, bylo to v principu přece jenom s p o l e č n é hospodářství (byť i státní); a tak bylo společným zájmem všech, aby toto hospodářství prosperovalo.

    Takže přece jenom pořád má svou platnost centrální Marxova téze, že rozhodující je "materiální základna", a že pokud tato bude mít pospolitý charakter, tak i všechny ostatní vztahy a vazby ve společnosti budou také mít pospolitý charakter.

    Dnes už ovšem není možno doufat v takovou bezrozpornou, bezprostřední pospolitost všech se všemi, a to ani v té ekonomické sféře. Ale přece jenom - na tom principu samotném jak řečeno stále ještě něco je.
    JN
    July 27, 2018 v 13.15
    To jsou, pane Poláčku,
    asi ty přirozené limity globální společnosti.

    Očekávám, že Vy budete navrhovat "výchovu lidu" ke globální pospolitosti a solidaritě.
    Ale vlastně ano pane Poláčku. Jsem fundamentalistický. Náboženství, které má negativní nebo dejme tomu problematický vztah k hudbě, je a bude a musí být mnou fundamentalisticky odmítnuto. Takové náboženství je prostě úplně mimo a káže nesmysly.
    (mám pod to dát smajlíka?)

    Souhlasím, že mezi opravdu vysokým uměním, uměním průměrným, rádobyuměním a kýčem rozlišovat lze a to celkem jednoznačně.

    Dovolím si uvést jeden zcela názorný hudební příklad. Feministky mně snad prominou, ale tak to zkrátka vyšlo.

    Vynikající smyčcový soubor Quatuor Ebene natočil desku se třemi smyčcovými kvartety - dvěma od Felixe Mendelssohna a jedním od jeho sestry Fanny Mendelssohnové.

    spotify:album:2PB0JHbqLKPlTvtbQssB8G

    Poslechněme nejdříve dílko Fanny, která je zcela jistě dobrá skladatelka.
    Každá ze čtyř vět na počátku představí nějaký krásný melodický nápad, souhru, harmonii,,,,,,, v další části věty pak s tímto motivem různě pracuje, variuje ho,,,,,,,,,,,,,,,,,, je to pěkná hudba, ale jak později zjistíme, v práci s úviodním motivem jde zajít mnohem dál, jinam, hlouběji, blíž, víc,,,,,,,,,,,,,, S výjinkou části druhé věty, o které ještě bude řeč, je to vlastně nuda.

    A pak si pusťe Felixův No.6, který následuje,,,,,,,,,,,,,,,, je to exploze!!! Felix vás během jedné věty vezme na daleké výpravy do vesmíru harmonie. Jeho melodie jsou magické a sype je marnotratně z rukávu jako největší z čarodějů, na zemi jim říkáme géniové ,,,,,,,,,,,,, To srovnání je opravdu až drastické.

    (((Zlé jazyky tvrdí, že s druhou větou Faniného kvartetu, která je zcela jednoznačné nejlepší, ji pomohl Felix. A při srovnání inkriminované části (od cca 1 min. dále) jak se zbytkem kvartetu Fanny, tak s tvorbou Felixe,,,,,,,,,,,,,,,, no, raději poslechněte a posuďte sami...)))
    (((Ale abych nebyl k Fanny příliš tvrdý --- takový Bruckner by si s nápady z Felixova No.6 vystačil na třináct symfonií... :-)))

    Také lze udělat vysoké umění v hávu lidové zábavy.
    Třeba film Fargo od bratrů Coenů např.

    Pokud jde o symfonickou hudbu, momentálně hledá dost klopotně cestu dále,,,,,,,,,,,,,,, až by se dalo říct, že moc neví kudy kam,,,,,,,,,,,,
    July 28, 2018 v 11.55
    V knize Překvapivá naděje, o níž jsem tu už psala v jiné diskusi, jsem našla kapitolku s názvem Krása. Ve zkrácené verzi ji sem přepisuji:
    "Odvážím se tvrdit, že na kráse záleží téměř stejně jako na duchovnosti a spravedlnosti....
    Skutečné umění je odpovědí na krásu stvoření, která sama je poukazem na krásu Stvořitele. Nicméně, nežijeme v rajské zahradě. Umění, které se tak tváří, je ubohé a triviální. Žijeme v padlém světě a jakýkoli pokus o prosazení panteismu, tedy uctívání stvoření, jako by ono samo bylo božské, vždy nutně narazí na problém zla. Umění pak – podobně jako filosofie nebo politika – upadne do opačného extrému a na ošklivost s velikou vervou reaguje ještě větší ošklivostí. (Je to odrazem údajné proměny řecké tragédie od Sofokla, který líčil svět takový, jaký by měl být, k Euripidovi, který líčil svět takový, jaký je.) Současné britské umění zakouší takovou záplavu brutality, která pod pláštíkem realismu vyjadřuje marnost a nudu. Ocitáme se opět na onom zlomu mezi těmi, kdo odmítají brát vážně zlo, a těmi, kdo nevidí nic než zlo.
    Pro křesťany je to úžasná příležitost. Musíme se snažit popsat svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký – jen a jen díky Boží milosti – jednou bude....
    Pokud se umění dokáže vyrovnat jak s ranami tohoto světa, tak s příslibem zmrtvýchvstání, a pokud dokáže zachytit obojí současně, ocitneme se na cestě k nové vizi a k obnovenému poslání...
    Mnozí umělci a spisovatelé poslední generace, jsou pevně přesvědčeni, že všechno pravé umění musí být politicky zaujaté. Je to ovšem parodie na to, co bylo právě řečeno. Marxisté, kteří zastávají tento názor, pochopili, že si nevystačí jen se sentimentalitou nebo s brutalitou. Potřebovali eschatologii, která by se stávala skutečností. Pokud se křesťanským umělcům podaří zachytit to, co marxisté dokázali jenom parodovat, mohou najít cestu kupředu: mohou oslavovat krásu, aniž by upadli to panteismu na straně jedné nebo do cynismu na straně druhé. Bude to vyžadovat představivost, ovšem představivost rodící se v modlitbě a ztišení u paty kříže a před prázdným hrobem; představivost, která pochopí tajemství Božího soudu nad zlem i to, že Bůh skrze vzkříšení přitakává svému krásnému stvoření. Vrcholné umění zachycuje věci nejen takové jaké jsou, ale takové, jaké budou, až bude země naplněna poznáním Hospodina, jako je moře naplněno vodou. Je to překvapivá naděje a možná to budou právě umělci, komu se podaří nejlépe vyjádřit jak onu naději, tak ono překvapení."
    JP
    July 28, 2018 v 16.06
    Umění jako oslava boží krásy?
    Paní Hájková, zrovna v minulých dnech jsem viděl jednu dokumentaci o barokním sochaři působícím v Praze Matyáši Bernardu Braunovi. (Jsou od něj i některé sochy na Karlově mostě.)

    Ukázky z jeho děl byly doprovázeny texty jednoho italského - snad renesančního - filozofa, a také Komenského, oslavujícími světlo. Světlo jakožto nositele, posla té boží dokonalosti a krásy.

    Potud je všechno srozumitelné; to pikantní na tom ale je, že když tvůrci té dokumentace ukazovali ty Braunovy sochy, tak si vůbec nepovšimli toho faktu, že ony ani zdaleka nejsou tvořeny j e n o m a pouze světlem (tedy směřováním ke světlu, oslavou světla) - nýbrž že jejich umělecká výrazovost je naopak dána jedinečnou hrou světla a s t í n u.

    Na co tím chci poukázat: dnes už si opravdu nevystačíme jenom a pouze s oslavou nějaké boží (či kosmické) dokonalosti či boží krásy. Tato oslava se mohla zdát být dostatečnou v době antické a v době raného křesťanství, tedy kdy svět sám byl ještě syrový, temný, barbarský či přinejmenším polobarbarský; takže ta oslava boží dokonalosti a boží krásy sama vytvářela vůči tomuto temnému světu dostatečný kontrast.

    Dnešní svět je už ale přece jenom někde jinde, a kdyby se v umění nedělalo nic jiného nežli se jenom stále dokola oslavovala ta boží krása, pak z toho za prvé vznikl umělecký stereotyp (ne-li až přímo kýč), a za druhé fikce vzdálená od reálného světa.

    Byla tu řeč o pravdivosti umění; a to umění může být jenom tehdy skutečně pravdivé, když se dokáže čelem postavit té hře světla a stínu, vznešeného i temného.
    July 28, 2018 v 16.16
    Ne, nikoliv umění, které "stále dokola oslavuje boží krásu" (nic takového jsem nenapsala, pane Poláčku), nýbrž umění, které zachycuje věci nejen takové jaké jsou, přičemž se nevyhýbá ranám, ale zároveň naznačuje, jaké jednou budou, protože je takové chce mít Bůh.
    July 28, 2018 v 17.10
    A pokud jde o Komenského Cestu světla, myslím si, že mu šlo víc o moudrost, tedy osvícenost, než jen o fyzikální světlo, které hraje tu úchvatnou hru se stínem.
    Občas mě napadá, že cesta světla nějak souvisí s propojováním mozkových buněk a se stále hlubším chápáním některých důležitých věcí.
    JP
    July 29, 2018 v 11.08
    Světlo a stín jako dynamismus rozvoje
    Ale samozřejmě že se Komenskému (jakož i tomu italskému filozofovi) nejednalo jenom o světlo v čistě fyzikálním smyslu. Ale jde o to, že tady všechno směřuje jenom jedním jediným směrem, k jednomu jedinému úběžníku. Zkrátka: to všechno je nakonec příliš jednoduché, lineární, monokauzální.

    Dám ještě jeden příklad. Koupil jsem si před časem jednu malou knížku, od jednoho arabského myslitele, svého času velmi renomovaného komentátora Aristotelových textů. Bohužel jsem se ještě nedostal k tomu abych tuto jeho knihu pročetl; jenom jsem do ní trochu nahlédl. Ale už tak se na první pohled ukázal naprosto zásadní rozdíl tohoto i s l á m s k é h o myslitele oproti Aristotelovi.

    Aristoteles totiž o věcech uvažuje z nich samých - tak jak jsou. A Aristoteles při tomto svém pozorování vždy znovu a znovu naráží na principiální p r o t i k l a d n o s t věcí tohoto světa. Když rozebírá otázky a problémy státního zřízení, vždy znovu a znovu zjišťuje, jak je všechno spletité a zapeklité: jakmile se pokusíme věci vyřešit jedním způsobem, hned se nám vzápětí ukáže, že ta věc má háček, že vedle toho pozitivního účinku se nám okamžitě vynoří i něco negativního. - To je právě to, co jsem měl na mysli tou "hrou světla a stínu".

    Zatímco ten islámský myslitel - ten jak řečeno vychází právě z toho Aristotela a jeho díla, ale on počíná zcela jinak. On počíná Bohem - a prohlášením že všechno vychází z vůle Boží, a všechno směřuje k tomuto Bohu.

    Tím pak zákonitě vzniká zcela jiný obraz skutečnosti. Namísto složitého, vnitřně rozporuplného a protikladného světa nám tu vzniká obraz ve svém jádru naprosto jednoduchý, kde všechno je předem dáno boží vůlí, a směřuje k tomuto jedinému bodu.

    Ano, i v této Boží říši jsou samozřejmě také negativní momenty. Ale to nejsou ty "stíny" v tom zmíněném smyslu, jako autonomní a neopominutelné aspekty bytí a jeho vývoje, ale to jsou jenom jakési p o r u c h y na té apriorní boží dokonalosti.

    V tom prvním případě člověk musí znovu a znovu hledat cesty, jak vyrovnat, jak zharmonizovat ty síly světla a stínu; zatímco v tom druhém případě není vlastně co hledat, není co tvořit, jde jenom o to všechno nakonec pasivně přizpůsobit, podřadit té jedné jediné fixně dané Boží vůli.
    July 29, 2018 v 12.02
    Pane Poláčku, ale podřizovat se Boží vůli nemusí být nijak snadné. Navíc je někdy těžké rozpoznat, co vlastně Bůh po člověku chce. Nedávno jsem se na Rádiu Vatikán dočetla o kanonizaci jedné katolické mystičky:
    "Mystická vytržení a extáze u ní byly tak časté, že „nezřídka skromně, leč úpěnlivě prosila Pána, aby ji propustil a dal pokoj, protože je matkou od rodiny a má spoustu práce“.
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28005
    JP
    July 30, 2018 v 12.03
    Ale jistě, že to nacházení, a hlavně to realizování té Boží vůle nemusí být pro člověka nijak jednoduché.

    Ale přece jenom je tu pořád ten zásadní rozdíl: v modelech lidského světa který vychází z priority té "Boží vůle" všechno víceméně "splývá shůry dolů", přirozeným samospádem. A člověk nemusí dělat právě nic více, nežli to co je "shůry dáno" rozpoznat a realizovat.

    Zatímco v tom dejme tomu aristotelském modelu, tam právě takovýto jednoduchý samospád věcí není, tam je vždy nutno se vysloveně prodírat mezi neustálými protiklady, protichůdnými silami, z nichž každá má svou dílčí pravdu.

    To je právě to: v tom druhém modelu stojí pravda proti pravdě, oprávněný zájem proti jinému oprávněnému zájmu; zatímco v tom "božím modelu" je jednou provždy dáno to jasné, jednoduché boží Dobro, kterému je jenom zapotřebí se plně podřídit.
    July 30, 2018 v 14.40
    A pane Poláčku, to vám nevadí, že Boží přikázání "Nepřidáš se k většině, páchá-li nepravost", který jste zrovna tak pochválil pod textem Tomáše Halíka, je právě takové to "jasné, jednoduché boží Dobro, kterému je jenom zapotřebí se plně podřídit".
    JP
    July 31, 2018 v 13.55
    Ano, je to jednoduché a přehledné. Jsou prostě situace, kdy tato jednoduchost má své nesporné přednosti. Je to právě v takových situacích, kde se jedná o naprosto jasnou, viditelnou lidskou špatnost.

    Jenže, jak nám právě ukazuje už Aristoteles: v naprosté většině případů je náš život a náš svět krajně komplikovaný, kdy je tu vždy nějaké pro a nějaké proti. A pro takovéto případy ta jasná a jednoznačná přikázání prostě nepostačí, tady je nutno se vypořádat s tím světem a s tím životem ve vší jeho vlastní složitosti.
    August 1, 2018 v 5.51
    No, možná právě proto v tom složitém světě potřebujeme Ježíše, který odpouští, pane Poláčku.
    JP
    August 1, 2018 v 13.25
    Co nám odpustí? Tu složitost?...
    August 1, 2018 v 13.37
    "Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“
    Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“
    A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“
    Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“
    + Další komentáře