čtvrtek 30. srpna 2018

BĚLEHRAD - MĚSTO, KDE MŮŽETE ŽÍT NEIRONICKY

Když tak koukám do rozepsaných postů, který jsem během pár měsíců stačila nechat na stránkách tohohle deníčku, hezky pod bezpečným zámkem privátních draftů, dva se mi posmívají asi úplně nejvíc. Jeden se jmenuje "Měla jsem sen" a druhej "Nezařaditelný". Nebudu vás ani sebe týrat tím, že bych něco, co zní jako hodně smutná parodie na I had a dream dopisovala, natož zveřejňovala. Ani něco, co už podle názvu zní fakt nepovedeně.

Tuším, že to první je o tom, že něketerý sny je lepší si neplnit (rauty v Puppu během KVIFF) a druhej v podstatě o tom samým, jen v tvrdý vazbě (to není narážka na Řepku, ale mohla by být...je to bohužel jen o tom, že vydat knížku taky nemusí být tak bezvadnej pocit, jak se může zdát).
Jestli ale o něčem rozhodně má cenu psát, tak to není ani tak stárnoucí blazeovanej Barťák (kterej idolem zůstává už spíš jen z nostalgie), více nebo méně sexistickej ceremoniál na KVIFFu ani navoněná bída urousanejch rób z Ateliéru Poner u tající ledový stěny na Moet párty.

Nemá ani cenu fňukat nad životem obecně, protože na to mám stejně teplou vanu, menstruační kalhotky a Crocsy, kýbl zmrzliny, Braník, Netflix, HBO Go, vidinu nový kérky a pleťovou masku, teda věci, který SAMOZŘEJMĚ vyřeší dospěle každej problém od prasklý žárovky po vyhoření v práci. A pak taky vodku. A Chaku Khan.



Takže o čem, že teda má cenu psát? Nihilisti větší než já prominou, ale něco se najde (jako poslední pivo na dně lednice). Třeba Bělehrad. Město, který voní popcornem, voňavkama a masem na grilu.








Na Bělehradě je skvělech hned několik věcí - je rozkročenej někde mezi Římem v roce devadesát pět a součastností, jak malovanou v rappovejch klipech (návštěva místní diskotéky na Dunaji jako důkaz místo slibů). Uštěpačná přezdívka "Paříž východu" mu může občas slušet stejně, jako zamilovaně vyslovený "Jugoška".
Najdete tu Nový Bělehrad, nekonečnou panelákovou step čítající zhruba 200 tisíc obyvatel, ale taky největší pravoslavnej chrám sv. Sávy, věčně nedostavěný, kam právě ruští patriarchové nalifrovali masivní sponzorský dar svým bratřím ve formě kopule pozlacené 24 karátovým zlatem.
Zlato, kříže, drahý kamení, malovaný ikony a třpytivý lustry na jedný straně, na druhý straně DIY panelákový bytečky, trčící zašlý klimatizace, věčně kapající na ulici a Západní brána Bělehradu, monstrózní dvouvěžák s vyhlídkovou restaurací ve 35. podlaží. Nefunkční. Prostě hip hop kam se podíváš.

Vyhídková restaurace ve 35. patře Západní brány Bělehradu nefunguje od roku 1996.
Jak dlouho nefunguje Pizzerie Tavolino nevíme.
V přízemí jen funkční osvěžovna s šíšama, kam chodili jen sídliskoví borci.
Na to jsme byly malý paní.






Jako doma- tohle náměstí mělo hodně Sídliště Barrandov vibes.


Nescafé a kouzlo normálnosti
Od první random kavárny, kam jsme se doploužily, když nás vyplivnul noční vlak z Budapešti (značně zpruzený, zpocený, nevyspalý a vůbec půvabný jak tři "I woke up like this" Beyoncé v jednom) po nejlíp hodnocenou restauraci na Tripadvisoru, Bělehrad byl pokaždý dost win.
Možná, že jsme měly jen štěstí, o to víc to bylo skvělý. Nevím, jestli za to mohl víc kulturní šok ze starýho jugoslávksýho vlaku, nekonečný noční pasový kontroly na hraničním přechodu Subotica nebo horko, ale už ten pocit, když si vyberete z bankomatu první Dináry, přecházíte v neskutečným parnu silniční obchvat, abyste se vynořily před obrovským zbrojařským billboardem, to je prostě k nezaplacení (doufám, že mi právě pár dinárků přistálo na účtu od Mastercardu, cink cink).
V každý kavárně, restauraci, baru, osvěžovně najdete místní poklad - minerální vodu Knjaz Miloš.
Nevíme, jestli to bylo tím parnem, ale tak dobrou minerálku jsme snad ani jedna v životě nepily. Vážně. Já jsem si Knjazem dokonce nařezala růžovou vodu na obličej a každý stříknutí bylo jako hodina v lázních. Další gastro libost, naprosto všudypřítomná v zaplivandách i v hype podnicích, kam si chodily fotit selfíčka místní teenagerky ve značkových teniskách, bylo Nescafé. NEIRONICKY. Obvykle psáno jako Nes café.

Naše kamarádka, která v Bělehradě žije a pracuje nám osvětlila, že to je prý cool mezi mladýma.
Kdy se vám ještě poštěstí, cítit se skvěle a neironicky s ledovým Nescem se šlehačkou? Tohle město není ani napřed, ani pozadu, je prostě ve svým autentickým časoprostoru, kterej se nemůže měřit počtem trendy bister, jako na Letný ani žádnými tipy z módních magazínů. Bohudík. V Bělehradě všichni žijou, jedí, pijou. Tak snadný, co?

Bělehrad (zatím - píšu v závorce a se slzou v oku) není typický turistický město. Nemá svoje skanzeny, jako Praha královskou cestu. Jasně, že jsou místa, kde spíš potkáte nějaké turisty a najdete je v průvodcích, ale i tyhle místa, včetně jedný z nejživějších ulic plný kaváren, restaurací a barů, jsou stejně tak plný Srbů. A držím mu palce, aby s čím dál tím víc vyhajpovaným brutalismem a zvláštní východní n-ostalgií, která je už spíš mýtus, než něco, co by mileniálové pamatovali z vlastní vědomý zkušenosti, zůstal takovej, jakej je.



Sedim a čumim
Filosofii sedim a čumim nastolila v Bělehradě Ivana Veselková. Holka, co má dva psy, hamstrings z crossfitu, kterej cvičí jako královna vesmíru a skvělej pořad Buchty na Radiu Wave.
Mě stačilo sedět a čumět většinu času, kdy jsem zrovna nechodila a nečuměla.
Sedim a čumim na barový zahrádce po druhý rakiji, jak si srbové užívají v okolních restauracích živý kapely, který hrajou zrovna "tu jejich" a růžolící jim strakaj dinárky za housle, sedim a čumim, jak se holky při odchodu z restaurací solidárně přiožralý podpíraj na kočičích hlavách v dvaceticentimetrových šteklích, sedim a čumim na poslední kus pljeskavice z grilu, kterej do sebe s pocitem sebezapření a rozkoše nasoukám a stará majitelka hospody se na mě podívá s hrdostí a dojetím: "věřila jsem ti a sežralas to jako královna".
Filosofii sedim a čumim jsem si ostatně díky Ivaně a bělehradskýmu zeitgeistu přivezla s sebou. S taškou plnou srbských mýdel, slovinskýho krému na ruce a jílovou maskou v pytlíčku s návodem, kterýmu nerozumím, ale to nevadí.

Jíst a pít jako člověk
Hned první den jsme se ještě v deliriu z vlaku dopotácely do centra a zapadly do prázný restaurace, která by vypadala nejspíš úplně stejně, i kdybychom do ní vpadly před pár desítkama let. Polední menu nabízelo plněný papriky, to jsme pochopily i my. Pomalu a nahlas česky, anglicky a "ála" srbsky jsme si u bodrýho pána objednaly k paprikám pivo a víno a dostaly první gastarozážitek, po kterým jsme pár desítek minut praktikovaly meditaci "sedim a čumim". Od tý doby nás to nepustilo.

Ty papriky stály asi 70 korun, trůnily na domácí brkaši a my jsme byly v nebi. Nejvíc jsme byly pyšný na to, když se na nás pan šéf s přísným, ale spravedlivým pohledem podíval, aby zhodnotil, že jsme to snědly. Snědly.



Filosofie sedim a čumim v praxi.









Ten večer jsme pak zašly do dalšího náhodnýho podniku, v boční uličce v centru. Na venkovních lavicích vedle zaprášenýho lešení nikdo neseděl, v otevřených dveřích posedávala starší paní a štamgast.
Dostaly jsme nakládaný papriky a rajčata s ovčím sýrem, který chutnaly jako...jako rajčata. Sladký a šťavnatý. Každá jsme si pak objednala kus masa, který paní zčerstva připravila na starým grilu. Chutnalo přesně takhle - jako dobrý maso z letitýho grilu. Úplně obyčejně skvěle. Dostaly jsme další mateřsky obdivnej pohled (takový to vizuální pohlazení, který umí jen babička a děda, když do sebe nasoukáte celej sváteční oběd) a když jsme dojedly, tak jsme si přiobjednaly další papriky. A piva Jelen. A rakije. Protože opravdový jídlo nejrychleji vytrávíte opravdu dobrou pálenkou.

Dost skvělý na Bělehradu bylo, že jídlo bylo boží jak v zaplivandě, tak v hype restauraci, kde venčí svoje mini psíky holky se značkovýma kabelkama nebo se schází místní smetánka. Ať už to byla zahradní restaurace Hyde Park, kterou jsme ohodnotily jako místní variaci na Cafe-Cafe v rezidenční vilový čtvrti, kde parkovaly drahý auta a drahý kočárky a tamní dekor připomínal něco mezi totálním kýčem ála japonská manga představa o Britský šlechtě proložená patchworkem nebo v jedný z nejlíp hodnocených restaurací na Tripadvisoru "Lorenzo & Kalalamba".

Druhá zmíněná byl pomyslný vrchol nebo taky hřebíček do rakve poslednímu důvodu, proč Bělehrad nemilovat. Nevím, jak vy, ale já jsem v životě nebyla v restauraci, kde by vám dezerty ukazovali na obří tabuli, se kterou pochodoval od stolu ke stolu mladej číšník v zácviku. A kde by jedním z dezertů byla obří čokoládová koule, kterou vám onem mládenec polil horkou čokoládou, aby se rozpustila. Nikdy jsem nebyla na záchodě, kde by v plexi vitríně trůnil pás cudnosti a držák na toaleťák byl rytíř v brnění, dveře byly potažený červenou koženkou a vítal vás tam neonový Travolta s tváří Lenina. Nikdy vedle mě nestál obří tučňák s podnosem, ani dáma v šatech z talířů nebo těstovin. Dokonce jsem nikdy v restauraci neviděla Jassicu Rabbit v nadživotní velikosti, natož, aby se mi na pergole nad hlavou houpaly papundeklový opice. A protože víc je víc, sežraly jsme asi tři chody, opotily polstrovaný kožený židle a nemohly asi tak hodinu dělat nic jinýho, než sedět a čumět. A přemýšlet nad tím, jestli nám za to ty grilovaný sýry, plněný vinný listy, papriky, rajčatový saláty a pyramida čevapů stály. NO STÁLY.






LIFE HACKS BĚLEHRAD:

- pokud jedete nočním vlakem z Budapešti a nestihnete si zarezervovat včas lůžko (to chce mad skills) berte si s sebou hodně čtení (ano, to je ten moment, kdy se hodí i Elle nebo Bábovky), vody a -proboha svatýho - alkoholu a cigaret, ty se hoděj, kouřit můžete ve stavu nouze na záchodcích z okýnka (nebudete první ani poslední) nebo na hraničních přechodech a tupě u toho pozorovat s pivkem v ruce celníky

- nepočítejte s tím, že byste si ve vlaku cokoli koupili a přestaňte držkovat na Český dráhy

- nebojte se vybrat si cash až na místě, tady stejně Dináry skoro neseženete a nejdete do Amazonie, karty berou skoro všude

- vypněte si data, this is not EU, baby

- Still not EU, baby, ale cestovat můžeš na občanku, mad props!
- na hlavním nádraží není výtah, eskalátory ani nosiči, nehledejte je (ale jede tam wifina)

- přes hranice můžete legálně převézt litr rakije, dvě krabičky cigár a minerálky Knjaz Miloš kolik jen chcete, všechno nad limit je na vlastní nebezpečí (nebo na lenost maďarských celníků)

- když jste nudní a (nebo) bohatí, tak můžete letět s Air Serbia, průměrně zpáteční letenka vyjde na 6 tisíc

- trafiky mají v centru nonstop a v některých si můžete koupit i piva

- všude se kouří a na cigaretách nejsou obrázky mužů s impotencí ani rodinný pohřby

- zmrzlina se řekne sladoled

- pouliční stánky s popcornem, který vypadají jako z pouti jsou skoro všude a neskutečně voní

- cizí názvy filmů i vlastní jména se přepisují foneticky (no a zkuste se první den nesmát, jak turistický krávy, žejo)

- nalaďte se turbofolkem,  ideálně pak ikonickou zpěvačkou Cécou

- gluten tag! pózu glutenfree nechte u celníků, zdejší čerstvý chlebánky budete milovat



 
Panslovanský holky kousek od Západní brány Bělehradu






 
 

 

 

1 komentář:

  1. Paný, procs fy nepsisla na SAPA. My tam bych vfam naser filovála dobrá viet namsky kuchyn. anó? mós se na vfás tesila. Zobý den Váš Tranh Nguyen Zěkumeme přitezas

    OdpovědětVymazat