čtvrtek 20. září 2018

PROBLÉMOVKY

Problémovky je hodinová lekce v posilovně. Chodím tam jednou týdně dělat dřepy, kliky a sklapovačky v řadě asi pěti žen před zrcadlem. Pět nás je asi hlavně, protože to bývá v sedm ráno a nám to nevadí. Všechny vypadáme úplně stejně a tipla bych nám i stejný věk…i když kdo ví. Tipovat věk je dnes dost riskantní záležitost. Hodina se přesněji jmenuje Problémové partie, ale recepční ve fitku to zásadně nahlas komentuje jako Problémovky. Jen málo slov vystihuje můj život jako celek víc, než tohle moje milované slovo. A jen málo věci vyřeší tolik mých sraček v životě jako hodina dřepování.

Nemám moc čas přemýšlet nad tím, jak symptomatický to pro dnešní dobu je. Kult těla, sport jako náboženství, náhrada pohybu pro lidi sedící celý den před počítačem…atd atd. V mojí sociální bublině není cool cvičit. Maximálně jezdit na hype kolech, který nevím, jak se přesně jmenujou, ale kluci na nich nosí takový hezký polokšilty. Možná se ještě chodí běhat a to já chodím už pár let, ale z běhání nezesílíte. A já došla do momentu, kdy slabost prostoupila úplně vším. Byla jsem slabá změnit práci, slabá zvednout tašku, slabá nosit delší dobu batoh. Každý den mě bolely záda a měla věčně zatuhlý krk. Pokud vám právě došlo, že budete číst chorobopis ženy v polovině mezi třicet a čtyřicet let, tak se nemýlíte. Byla jsem slabá a už nejsem (zas tolik), protože co nám slabým dnes zbývá, než zesílit.



Vtipný je, jak roky posloucháte příběhy lidí, co cvičí a jak je to udělalo štastnými. A skrz svoje vzdělání a intelektuální aroganci to analyzujete. Lol, tak co mu zbývá, když je sám. Léči si ego. Zaplňuje prázdnotu. Hubne po rozchodu. Perfekcionistka, co potřebuje mít neustále kontrolu. Postmoderní marná snaha o hledání smyslu života. Nevim, dál. A nakonec je to stejný jako s trdelníkem. V závěru je to opravdu super, jen škoda toho byznysu okolo.

Nakonec je hodina na Problémovkách stejná jako kdybych si dala takový duševně-finanční wellness. V době, kdy si musím všechno obhajovat, všechno je problém, všechno se musí zařídit, ideálně hned, ted. Jednou jsem ve výdrži v dřepu neudržela absurditu celé situace čtyř zpocených žen koukajících samy sobě do očí v zrcadle a rozesmála se. Nikdo se pochopitelně nepřidal. Dřina není pro smích. Styděla jsem se tam pak chodit dál a vzala jsem kamarádku na hodinu Bosu. Nevíte, co to je? Je to taková polokoule, co chce, abyste z ní spadly a vy s ní bojujete, aby nevyhrála. Taky na ní můžete držet výdrž v dřepu. A pravděpodobně to taky bude postmoderně absurdní situace dokreslující agónii moderního člověka. Jako jakýkoliv cvik s moderní fitness pomůckou.

Kamarádka to pochopitelně celý shazovala, posmívala se lidem a mně bylo trapně. Došlo mi, že ten shaming cvičení mě začal hrozně štvát a že vlastně nechci nikoho shazovat. Že mi naopak přijde neskutečně krásný přes všechno vzájemný odsuzování, obhajování a povyšování, že se ty sociální bubliny vzájemně prolnou. Sice jsem přesvědčená, že i tady (stejně jako v jakémkoliv jiném kolektivu) jsem opět za tu divnou a nemotornou a zvláštně mluvící holku (protože stále jako holka působím), tak nejde o to, abychom se kamarádily. Jde jen o to, abychom se neposmívaly. A i když to člověk, co vymyslel ten nejlepší název na světě, tak stopro nemyslel, název Problémovky je tak dojemně všeobjímající, že bych ho chtěla vyděsit k smrti tím, že bych ho objala doslovně. Vymyslel nálepku na celej můj život – já jsem taková problémová partie svojí rodiny, země i celý civilizace. Moc přemýšlím, málo dělám a nemám ani děti. Hodně jím, tloustnu a vytvářím dost zbytečnýho drama.

Co ale nejvíc všechny dráždí je to, že svoje cvičení sdílím. Mluvím o tom všude, kudy chodím. Poznámky typu „fakt? Ale není to na Tobě vidět…“ přecházím s úsměvem. Hůř snáším komentáře na moje inststories. Evidentně sdílení zážitků ze života má svoje meze. Nad zamilovanou fotkou z dovolené si všichni odplivnou nebo dojmou, ale nenapíší nic. Zpocená fotka z fitka se ale nesdílí. Je to trapný. Pro moje kamarády to není cool. Najednou mám plno reakcí typu „ježíši už zase? Uklidni se“, „už zase běháš, loool“, „kvůli tobě se cítím blbě ted “, „co třeba radši dodělat doktorát?“.

A co třeba ne?

Na problémovky pochopitelně chodím dál. I když miluju Bridget Jones až za hrob, tak zobrazování žen ve fitness bud jako modelek nebo tlustých zoufalek mi přijde odporný. Já chci vypadat dobře ne protože patriarchát, ne protože cítím tlak společnosti a ani ne protože mám o 7 let mladšího kluka. Chci vypadat dobře, protože mě to dělá štastnou. Překvapení!

<3<3 

<3                               <3                           <3<3<3                  <3            <3<3                 <3<4
<3


Žádné komentáře:

Okomentovat