WWW.ByciSkala.cz
 
 
Článek Podzemí plné otázek Zamyšlení

aneb exkurze do míst, zasvěcených smrti

Vladimír Šebeček  | 2.10.2018 22:52 | pridej.cz  | Diskuse...[2] | Zobrazeno 848x  

Předsíň jeskyně Býčí skály. Na Moravě není záhadnějšího, případně pro někoho hrůzostrašnějšího místa. Když v roce 1872 Jindřich Wankel začal odkrývat halštatské obětiště, jistě netušil, jak obrovský nález ho čeká. Kromě nevysvětlitelného množství cenných předmětů, narazil na více jak čtyřicet ostatků lidí, kteří našli v temnu jeskyně před šestadvaceti stoletími svoji smrt.

5196. 1

Od Wanklovy doby se celé generace archeologů snažily vysvětlit, co se vlastně v jeskyni odehrálo. Jejich interpretace nálezu se sice jedna od druhé znamenitě liší, ale v jednom se přece jen shodují. Přinejmenším většina lidí v Býčí skále tehdy zahynula násilným způsobem. Pro pořádek si připomeňme některé z interpretací nálezu. Od Wankelova pohřbu velmože s lidskými oběťmi ve svatyni býčího božstva, přes vyvraždění skupiny bohatých kupců či hledačů železné rudy a kovářů, pohřeb velekněžky a její družiny, katastrofu způsobenou pádem jeskynního stropu, dlouhodobě fungující, nadregionální kultovní obětiště, až po nedávnou interpretaci poutního jeskynního obětiště horákovské a platěnické kultury s možnými pohřby velmožů. Mezi všemi pak obzvláště vyniká opravdu vážně míněné vysvětlení, které zvažovalo možnost pravěké výroby karbidu vápníku z místního vápence a použití primitivních karbidových lamp v Předsíni Býčí skály, při kterém došlo k vytvoření oblaku acetylénu pod stropem jeskyně a následnému devastujícímu výbuchu.

Pokud však vnímavý člověk posečká osamocen v podzemním dómu do večera, kdy denní světlo pronikající dovnitř ustoupí soumraku, může vnímat emotivněji atmosféru místa, které někdy v šestém století před Kristem zasvětili smrti. Odborníci mohou určit původ a účel jednotlivých nalezených artefaktů, odhadnout stáří nálezu, osvětlit daleko přesněji než doktor Wankel pohlaví a věk zabitých lidí, ale na otázku proč se tak stalo, odpověď stále chybí. Má však vůbec smysl se ptát?

5197. 2

Vědci mohou dát tvář mladé ženě, které se říká princezna z Býčí skály, ale z její lebky nevyčtou, co cítila, když umírala pod kamenným stropem jeskyně. Bylo to v dobách, které považujeme za barbarské a tím můžeme omlouvat tehdejší krutost. My jsme dnes ovšem mnohem civilizovanější. Máme počítače, mobily, dvacet druhů jogurtů, otevřené státní hranice, solární elektrárny na výrobu dotací a hodinky s vodotryskem. Ale jsme opravdu méně barbarští?

Myšlenek na nešťastné oběti z Býčí skály, které jsou pro archeology jen předmětem chladného vědeckého zájmu, jsem se nemohl zbavit, když jsem vystupoval z metra na stanici Pražského povstání. Na své cestě do jiného místa, kde v relativně nedávné době vládla také smrt. Majestátní budova vrchního soudu je vidět hned od zastávky. Nebyla ovšem jen symbolem spravedlnosti. Ve čtyřicátých a padesátých letech zde představitelé dvou totalit posílali na smrt své odpůrce. První připomínkou toho, je v přilehlém parčíku památník justiční vraždy Milady Horákové.

5198. 3

Ale budova soudu není cílem naší exkurze. Obejdeme ji zleva a zastavíme se před vchodem do rozlehlého areálu, který se rozkládá za ní. Je to svět sám pro sebe a není jednoduché se podívat dovnitř. Cítím nezvyklou tíseň a pamětní deska ve vchodu mi dobré nálady nepřidává. Dnes je na chodbě liduprázdno. Když jsem tu byl minule, postávala zde hlučící skupina lidí, které bych nechtěl potkat někde na osamělém místě. Potetovaný hromotluk s rukama jako sloní tlapy se mne poměrně přátelsky zeptal: „Koho tu máš? Já bráchu. Je úplně nevinnej. Nikoho nezamordoval a kradou přece všichni.“

5199. 4

Nečekám dlouho, můj průvodce už přichází. Projdeme ke kontrole dokladů, odevzdávám svůj mobil, automaticky si sundávám opasek od kalhot. Má kovovou přezku. Drobné jsem si z kapes předem vyndal, takže rámem procházím bez signálu. Rentgen v zavazadle odhalí fotoaparát, ale na něj mám povolení. Mříže, dveře, mříže, nádvoří, dveře, dveře.

Než dorazíme k cíli naší cesty, zastavíme se na chvíli na tom nejhroznějším místě, jaké si lze představit, kam se může v omezeném počtu podívat i veřejnost. Ovšem jen jednou za rok, kdy mají v Památníku Pankrác den otevřených dveří. Navštívíme pankráckou sekyrárnu. Jsme v malé místnosti, kterou téměř celou zaplňuje podium se stolem pro pětičlennou komisi, která v letech 1943 – 1945 dozírala na výkon trestu. Čtyři kroky od stolu k černému závěsu, který zakrýval vstup do další místnosti a šest kroků ke gilotině. To byla poslední cesta našich odbojářů, odsouzených k trestu smrti. Bylo jich zde 1075 a mezi nimi i takoví, jejichž „zločiny proti Velkoněmecké říši“ byly v porovnání s krutým trestem zcela zanedbatelné. Byl jsem zde několikrát, ale ani dnes mě to strašné místo se zabílenými okny nenechává chladným. Jako by po třiasedmdesáti letech stále ještě páchlo krví…

5200. 5

Projdeme pár kroků na čerstvém vzduchu a vstupujeme do hlavní budovy.  Jsme na místě. Používalo se od roku 1954, kdy byly zrušeny popravčí dvorky za vězeňskou nemocnicí, až do roku 1989. Scházíme po schodech do podzemí. Jinými dveřmi z nitra budovy sem čas od času sestupovala skupinka lidí. Ve svém středu vedli spoutaného člověka. Odevzdaného osudu, či zběsile bojujícího o poslední minuty života.

Další dveře. Za nimi krátká, slepá chodba, ze které doprava odbočují průchody do dvou malých místnůstek. Zamíříme do té větší, jen dva a půl krát tři a půl metru velké. V tomto nepatrném prostoru bylo v průběhu pětatřiceti let oběšeno asi sto padesát odsouzenců k smrti. Mezi brutálními vrahy zde ještě skončilo svůj život i posledních dvanáct mužů za odboj proti komunistickému režimu.

5201. 6

Kromě průchodu, kterým jsme vešli, jsou zde ještě jedny „dveře“. Dveře na onen svět. Čtverec žebrovaného plechu v podlaze a nad ním oprátka, upevněná k železné trubce ve zdi. Po zatlačení páky v sousední, ještě menší komůrce se poklop otevře. Zoufale jednoduché zařízení k převedení člověka od života k smrti.

5202. 7

Průvodce se už dívá na hodinky. Než z podzemní kobky odejdeme, ještě jednou se otočím. Čas se vrátil zpět o třiačtyřicet let, k nepochopitelnému případu všem známé, osminásobné vražedkyně. Představa mladé tmavovlásky, kterou přidržují dva dozorci na poklopu propadliště, zatím co kat jí navléká oprátku, je naprosto neodbytná. Napadá mne tisíc otázek, na které však chybí odpovědi. Tak jako v Předsíni Býčí skály…

 

Vladimír Šebeček



Diskuse "Podzemí plné otázek"
Zobrazit : témata / vlákna / podle času
Seřadit podle poslední odpovědi / založení téma.
NoBody řekl/a: NoBody [94.113.160.xxx]  Před 5 a ¼ rokem
   1 odpověď, vložil(a) Martin Golec před 5 a ¼ rokem
PSPad TinyMCE Zoomify AutoViewer LuckyView LongtailVideo PHP
Návštěvy : [110100], dnes 57 |  | RSS  Data Diskuse | © Copyright
ZDNiY