Jeden rodičovský omyl, který udělá z dítěte hajzlíka. Můžeme ho napravit?

Já stojím za ním a všechno to vidím.

Co teď? Přemýšlím, jít do konfliktu? To zas bude… Vyprdnout se na to? Ale vždyť je to hnusný? Co bude dělat za deset let, když mu bude všechno procházet. Co kdyby tohle někdy dělal náš Ondra? Co kdyby tahle sámoška někdy byla Ondrova? šrotuje mi v hlavě.

Tyhle situace naprosto nesnáším. Neumím to řešit s lehkostí. Vystresuju se, přednaseru se a pak reaguju nepřiměřeně. Umím to buď ignorovat, nebo provinilce přejet buldozerem, zašlapat, zničit, náprava neexistuje. Bude škemrat a při pohledu na žvýkačky se mu udělá blbě i za padesát let.

Proč nejsem jako Tomáš. Ten to umí řešit. Ve finále by se všichni zasmáli a kluk by ještě dostal od pokladní pusu.

Nejsem Tomáš. Prostě mu to nemůže projít.

Odhodlávám se, poklepu mu na rameno a spustím na něj: Co si to vůbec dovoluješ, ty malej parchante!

To jsem mu přímo neřekl, ale je to přesně ten pocit. Že mu to nedaruju. Jo, hej, jsem dobrej! Umím mu to nandat! A zastat se spravedlnosti. Jsem přece pan rodič. A vím, co je správně. Vždyť kam ten svět spěje, vy neomalený puberťáci se sluchátkama na uších. Já ti dám krást, chlapečku.
…

Vítězoslavně skončím svůj proslov.

Nechápavě se na mě dívá, nic neříká, jen otevírá sevřenou ruku. V dlani má balíček žvýkaček a dvacku. Tu, pro kterou před chvílí sahal do kapsy. Pořád mlčí. Dvacka mi svítí do očí a svatý Václav si přehazuje kopí do druhé ruky, aby si mohl poklepat na čelo. Dvacetikoruna má velikost zeměkoule a pulzuje. Do p*dele!

Pan rodič to dneska projel na celý čáře. A ten „malej parchant“ má tolik slušnosti, že mi ani nevrátí úder. Neřekne „hej, co si to dovolujete, pane?“ Jen v klidu zaplatí svoje orbitky a odchází.

Jedno vím jistě. Při pohledu na žvýkačky se mi udělá blbě i za padesát let.

- Roman (píšu vám to do Nevýchovy, třeba se to někomu hodí)

Všechno je to tvoje vina

Člověku z toho příběhu přeběhne mráz po zádech, co?

Takhle trapně se seknout. Zalez sto metrů pod zem, padouchu, žes kluka bezdůvodně obvinil. To ty jsi vinen. Posyp si hlavu popelem a koukej si to pamatovat do konce života. No ne?

Ne.
Tohle není otázka viny, ale zodpovědnosti. Té, kterou tak moc chceš jednou po dětech, pane rodiči. Přitom sám se jí pořád dokola zbavuješ, víš to? Ve stovkách situací. Koukej.

Vrať mu to autíčko!

„No co to děláš prosim tě, to se dělá? Podívej, jak chlapeček pláče. Okamžitě mu vrať to autíčko!“ vyletí máma z lavičky. „A řekni chlapečkovi promiň!“ Ta slova patří asi tříletému klukovi. Další „malej parchant“. Vůbec mámu neposlechne. Otočí se zády, v rukou pevně svírá chlapečkovo auto a kouká jinam.

„Co jsem ti řikala, ty mě neslyšíš? To není tvoje. To si nemůžeš brát,“ přiskočí máma. „Pusť to autíčko a omluv se chlapečkovi, ale honem.“

Kluk upustí auto a nazlobeně dupne.

„Tak ty budeš na mě ještě dupat? Tak to teda ne, to si nebudeš dovolovat. Tak víš co, když si neumíš s dětma hezky hrát, tak sbalíme hračky a jdeme domů.“

Kluk si sedá na bobek a brečí. Vztekle, naštvaně, zoufale.

„A přestaň se vztekat, vostudo. Nikdo tu na to není zvědavej. Slyšíš? Přestaň! Nic se ti neděje. Podívej děti, jak si hezky hrajou. A neubližujou si. To nemůžeš, jen tak někomu něco sebrat. Jak by se ti líbilo, kdyby si chlapeček vzal tvoje hračky a nechtěl ti je dát? No jak by se ti to líbilo? Nelíbilo, viď.“

Nelíbilo, mami. Tys to neviděla, povídala sis na lavičce s tetou, ale ten kluk přijel se svým náklaďákem a rozjel mi moji stavbu. Byla to dálnice pro auta, víš, jako mám doma v pokojíčku na koberci. Ale tahle byla opravdová, ne namalovaná. Sám jsem ji postavil. A ten kluk mi ji celou zničil, i když jsem mu říkal pozor. A pak mi ještě sebral kyblík. Muj novej rybičkovej. Jak jsi říkala, že si ho mám hlídat, ať ho zase neztratíme. Říkal jsem mu ne, to je moje, ale naložil si ho do náklaďáku. Tak jsem mu ho vytrhl z ruky, ten jeho náklaďák. A on začal brečet. Nevidělas to, mami. A teď jsem vostuda a mám se omluvit?

Nevidělas to, mami. Znáš jenom kousek příběhu. Do kterého sis dosadila svoje představy a přejela mě buldozerem. Jo, teď jsem naštvanej a vztekám se, takže to vypadá, že jsem vážně malej hajzlík. Ale cítíš tu bezmoc?

Příště se zeptej, mami.

Víš, kdyby ses mě nejdřív zeptala, co se děje a proč beru klukovi to auto, mohl jsem ti to říct. A třeba bys mi pak pomohla tu situaci zvládnout bez útoku, viď. Abych si příště věděl rady. A taky abys viděla, že nejsem ostuda, že jsem tvůj kluk. Na ten kyblík si dávám fakt pozor. Všimla sis toho?

Zkus se mě příště zeptat, mami (tati), prosím. Dřív než vyneseš svůj soud.

Fakt jsme takoví padouši?

Tak co, svatý Václave, kolikrát sis ťukal na čelo dneska? Když jsi nás, pány rodiče, chvíli sledoval?

Ale víš, my nechceme vynášet nespravedlivé soudy. Naopak. Kopeme tu za spravedlnost a za svět bez hajzlíků. Myslíme to dobře. Nechceme ty děti nechat, aby tu páchaly špatnosti. A když zahlídneme ukradený autíčko nebo ukradený žvejky, zabliká nám kontrolka – zasáhni!

A tak jdem rychle do boje. Vyjedeme s buldozerem. Pěkně to tu srovnat. A občas teda trochu ujedeme. Ale dá se to pochopit přece. Vždyť někdy je ta situace vážně nepřehledná. A někdy prostě jenom máme těžkej den. Jsme lidi, ne? A taky máme strach, co z těch dětí bude, když je nesrovnáme včas. Chápeš?

Mlčíš?
Máš nás za padouchy?

Tak jo. Zalezeme teď všichni sto metrů pod zem a budeme si hýčkat pocit viny do konce života. Nebo máš lepší řešení?

Jiné řešení. Když už to nejde vzít zpátky

„Už to nejde vzít zpátky,“ vrací se k situaci se žvýkačkami Roman. „Mohl jsem nějak zareagovat, něco říct. Místo toho jsem tam stál jako opařenej. Malej kluk, kterej vysklil prakem okno a ještě to hodil na kámoše. Přesně ten pocit. Největší parchant. Já. Ani jsem tomu klukovi neřekl promiň.“

Jj, nejde to vzít zpátky. Hodils to na něj, pane rodiči. Všechny svoje domněnky, předpoklady, frustrace, a nakonec možná i tu ranní nepohodu, se kterou ses dneska probudil a nestihl ji zapít dvojitým kafem, protože nemocné děti už od šesti mrčely.

Přistižen.
Sám sebou ještě ke všemu.
Je to jak bláto v puse, viď.

Ale víš, je v tom něco hluboce lidského. Dopustit se omylu. A přiznat si ho.
Teď ještě, co s tím uděláš?

Zase to na někoho hodíš?

Konec hry na viníky a oběti

Protože podívej se na to. Stejné obvinění, jaké jsi před chvílí hodil na toho kluka (v obchodě, na hřišti, kdekoli), házíš teď na sebe. Nejdřív za to mohl on, „parchant malej“. Teď za to můžeš ty, „parchant velkej“. Pořád stejná hra na viníky a oběti.

Hrajeme ji tu po generace:
Kdo za to může? Kdo to udělal? Kdo to byl? Přiznej se! A styď se! Tos mě zklamal teda! A nemysli si, že ti to jen tak projde. Já si to budu pamatovat. A všem to řeknu, jaká jsi ostuda. A nebul mi tu.

Znáš to, viď.

A tak se cítíš jako padouch ještě za 50 let, když si vzpomeneš na svůj prohřešek. Vždycky je ti pak ze sebe tak nějak hůř. Zase cítíš to bláto v puse. A tak jdeš do boje. Tentokrát proti sobě.

Důkladně si rozmažeš svoje smrdutý blátíčko po obličeji a křičíš do světa: Jsem padouch, nevidíte? Zabil jsem spravedlnost. Jsem zlej a řvu neprávem na děti. Zašlapte mě, zničte mě, náprava neexistuje!

Jenomže – něco ti uniká. V téhle hře není vítězů. Dokud jsi viník, vždycky tu musí být i oběti.

Nehledej viníka. Omluv se, když ujedeš

„Ani jsem tomu klukovi neřekl promiň“ – pamatuješ? Jak tě to mrzelo?

Tak mu to řekni příště. Prve jsi to nestihl, dobře. Ta situace tě zaskočila. Ale teď už jsi jinde. Už to nemusíš na nikoho hodit, když ujedeš (v obchodě, na hřišti, kdekoli).

Nemusíš na sebe chrstnout kýbl bláta, abys byl spravedlivej. I když tě tvůj omyl bolí. Možná ti z toho buší v hlavě a stahuje se ti žaludek. Chce se ti utéct, co? Nebo aspoň setřást ze sebe tu nesnesitelnou tíhu situace tím, že řekneš – jsem parchant! Debil! Strašnej člověk! Strašnej rodič! Já za to můžu. Já! Vidíte? Začněte po mně házet kameny, ať máme novou oběť a rychle se zapomene, jak jsem tu kluka zmastil.

Tak to už stačí, ne? Přestaň už hledat, kdo je tu ten zlej. A přestaň se za to schovávat.

Nadechni se, zvedni hlavu a omluv se.

Promiň. Znal jsem jen kousek příběhu. Je mi to líto.

Tohle je mnohem cennější, než najít v sobě viníka.

Konec padouchů, začátek zodpovědnosti

A když už nemusíš hrát padoucha a omluvíš se za svůj úlet, aniž by sis za něj vypálil na čelo cejch – přijmi zodpovědnost. Nemá nic společného s vinou. Znamená postavit se k situaci čelem.

Jo, to je přesně to, co nám tu moc nejde. Odvěká bolístka. Pořád dokola tu něco házíme jeden na druhého, křičíme na střídačku On za to může a Já za to můžu a zodpovědnosti se bravurně vyhýbáme. A pak ji chceme po dětech.

Tak je to nauč. Přijmi svou zodpovědnost:

Jednoduše.
Když ujedeš, přihlas se k tomu: Tohle jsem udělal. Podělal jsem to.
Ale neuteč zpátky do role viníka.
Zastav to nutkání uhnout pohledem a začít se v duchu lynčovat.
Stůj k tomu čelem.
Sleduj, co to s tebou dělá.
A neboj se přiznat: Tohle mě bolí. Tohle mě mrzí. Tohle mě s*re.
Neboj se zaplakat sám nad sebou.
Vzít si z toho pro sebe lekci.
A pak jdi dál.

Bez mazlavé koule viny u nohy, že jsi špatný rodič, špatný člověk, špatná holka, špatný kluk. Možná ti to odmalička tloukli do hlavy. Ale už jsi velký, nemusíš tu hru hrát. Nemusíš se obviňovat a za trest opisovat stokrát ani stát před celou třídou na hanbě.

Přijmi za sebe zodpovědnost.

Není to vždycky snadné. Ale kdykoliv se ti to podaří (v obchodě, na hřišti, kdekoli), nejde, než před tebou smeknout. Pane rodiči.

Pošlete článek dál: