Pětačtyřicetiletý umělec, který střídavě žije na Vysočině a v Portugalsku, patří mezi nejvyhledávanější tvůrce písečných soch na světě. Za úkol dostal vymodelovat tři krále.

Máte za sebou spoustu zajímavých prací: písečné festivaly po celém světě, komerční akce v nákupních centrech... Co pro vás znamenala práce pro papeže v srdci Vatikánu?
Určitě to je jeden z nejzajímavějších životních zážitků, který už se asi nebude opakovat. Přestože mám k Vatikánu své osobní výhrady a do Říma jsem odjížděl s jistými dilematy, lákalo mě pracovat na místě, kde se v historii uplatnila celá řada umělců.

Z vašich slov je cítit, že jste si to užil.
Tvořit na místě, které je v tom nejlepším slova smyslu historickým humusem, je neskutečný zážitek: pod nohama máte metry kulturních vrstev – etruských, řeckých, římských, gótských, byzantských, a pak všech těch novějších od renesance až po baroko. Místo, na kterém Nero popravoval první křesťany, místo, kde pracovali Michelangelo, Bernini a stovky dalších známých i neznámých tvůrců. To všechno je všude kolem a je to cítit.

5 fotografií

Je to pro vás i zdroj inspirace?
Neuvěřitelná inspirace! V jednom z rozhovorů pro Radio Vaticana kunsthistorička Johana Bronková řekla, že se patrně jedná o první velký sochařský projekt od chvíle, kdy byly osazeny sochy na Berniniho kolonádu – to samo o sobě už je hodně unikátní. A nakonec se musím přiznat, že osobní setkaní s papežem pro mě bylo zcela zvláštním momentem, přestože nejsem nábožensky založen. Papa Francesco měl hezký projev, který mě oslovil, a za jeho slova jsem mu rád poděkoval.

Při audienci zazněla slova o křehkosti a nepatrnosti písku, který se sype mezi prsty. To jde dohromady s vaším postojem: vás na písečných sochách přitahuje jejich pomíjivost. Přesto: není škoda, že takové sousoší bude „žít“ pouze měsíc?
Ta slova o pomíjivosti písku a jeho přirovnání k životu vyřkl na audienci patriarcha benátský Francesco Moraglia. Ale papeže ta slova taky zaujala a do svého připraveného projevu pár těch slov následně improvizovaně zakomponoval. Osobně věřím tomu, že právě pro jejich pomíjivost jsou písečné sochy tak přitažlivé. Lidé cítí onu paralelu s vlastním životem. Většina z nás si uvědomuje časovou vymezenost života, a čím dříve se s pomíjivostí věcí smíříme, tím spokojenější a naplněnější život můžeme prožít. Mě práce s pískem velmi rychle naučila smířit se s pomíjivostí všeho, co je kolem. Snažit se udržet stav věcí může končit jen frustrací. Snažím se užít si každý moment a nezabývat se tak moc tím, co bude. Hodně lidí hledá Boha, já pro sebe našel písek.

Zmiňoval jste Michelangela Buonarrotiho. Právě podle tohoto renesančního génia, jehož děl je Řím a Vatikán plný, jste tvořil svoje první sochy z písku, že?
Ano. Před dvaceti lety, když jsem se na plážích Španělska a jižní Francie učil dělat s pískem, jsem kopíroval klasiky. Došlo i na Michelangelovu Pietu a Mojžíše. V posledních letech dělám hlavně abstraktní věci, ale v komerční sféře se figuře nevyhnu, přestože už mě tolik neinspiruje. Ale pod Michelangelovou kopulí udělám cokoliv. (směje se)

Na Svatopetrském náměstí jste pracovali dva týdny. Měli jste za zástěnou klid od turistů, kterých je ve Vatikánu celoročně víc než dost? Byl to i záměr, aby se celý obří reliéf objevil až při oficiálním představení 7. prosince?
Záměrem bylo celou sochu tvořit za plentou, aby byla překvapením. To vyplývá i z obecné politiky Vatikánu – zahalovat, utajovat, odhalovat jen kontrolovaně. Od turistů jsme byli odcloněni, ale za plentou se děly hrozné věci. (směje se) Za zády a nad hlavami se nám střídaly týmy italských a rumunských dělníků a techniků. Dokončovali zastřešení, elektroinstalaci, osvětlení, na závěr rozebírali lešení a instalovali oponu.

Moc vám to komplikovalo práci?
Jak se vyjádřil i kamarád Ilja Filimoncev, který celé sousoší navrhoval: „Během dvou pracovních týdnů se dalo na práci zcela soustředit jen několik málo hodin.“ Ale s tím jsme měli počítat předem, bylo jasné, že takhle nějak to asi bude probíhat. Stavění vánočního stromu vedle našeho betléma bylo samo o sobě desetidenním zážitkem korunovaným osazením nakřivo. Anebo je nakřivo egyptský obelisk. Ale spadnout by to nemělo, strom je upevněný silnými ocelovými lany.

Jak jste pojal scénu klanění tří králů?
Naše socha byla velmi klasicky pojata a na nějaké experimentování s formou nebyl čas ani prostor. Vycházel jsem z modelu, který vytvořil Ilja a byl odsouhlasen zákazníkem. Ten nejenže do značné míry diktoval celou kompozici, ale i sjednocoval naše různé výtvarné styly. Záměrem bylo, aby socha působila celistvým dojmem a ne jako práce tří různých sochařských individuí. To se, myslím, podařilo.

Jaké jste měl po odhalení díla odezvy?
Zaznamenal jsem pouze kladné reakce na naši práci, tak se to asi podařilo. Většina lidí komentuje, že na ně naše socha přenáší vánoční pohodu nebo dokonce „meditační klid“, což je super, protože na dobrém díle nemá být poznat, za jak těžkých podmínek vznikalo. Pozitivní reakce jsme měli i od samotných zástupců Vatikánu – stavbu navštívil prezident governatorátu městského státu kardinál Giuseppe Bertello, generální sekretář, velmi milé bylo setkání s architektkou Vatikánu i ředitelkou Vatikánských muzeí. Známí reagovali vesměs po šotech v televizi a rozhlasu. Zkrátka pár minut slávy, jak to výstižně vyjádřil Andy Warhol.

Je taková zakázka cestou k dalším zajímavým akcím?
To nevím, akcí mám pořád dost. Ale ozvali se zástupci církve z Cartageny v Kolumbii. To by byla bomba, kdyby tam něco vyšlo, do Kolumbie bych se moc rád vrátil, mám na ni jen samé pěkné vzpomínky, přestože ne moc duchovního rázu. (směje se)

Stačil jste si užít i atmosféru adventního Říma?
Na nějaké užívání nebyl čas ani energie. Po práci se šlo na večeři a po večeři spát. Chtěl jsem si užít noční Řím, který tepe specifickým rytmem, ale nešlo to. Co se týče adventního Vatikánu, tak by asi většina našinců byla mírně zklamaná – náměstí sv. Petra moc vánoční atmosférou nepůsobí, alespoň dle českých parametrů. Je stále přeplněné turisty pózujícími s telefony, prodavači suvenýrů a služeb, hlukem techniků, kteří stále přestavují dřevěné zábrany podle typu akce, je pod stálým dohledem policie a armády a samozřejmě tam není žádný sníh. Ráno před odletem jsem stihl proběhnout svá nejmilejší místa: Piazza Navona a kostel San Luigi dei Francesi, kde visí Caravaggiova plátna.