Milan Princ: Pozdní hodina (recenze alba)

Tvorbu textaře Milana Prince máme spojenou především s hlasem Romana Dragouna, který s ním spolupracuje od svého prvního sólového alba Stín mý krve z roku 1995 (a jako člen skupiny Futurum už od 80. let). Písně jako Slunci blíž, Ptáci vesmíru, Padesát, Samota, Šedesát nebo Dvacet let patří ke klenotům nejen Dragounova repertoáru, ale obecně tuzemské rockové hudby posledních let. V roce 2013 vyšlo Milanu Princovi první samostatné profilové album Tabula rasa? s účastí umělců jako Olda Krejčoves, Lešek Semelka, Bílá nemoc, Raven, Vladimír Václavek a vedle dalších samozřejmě opět Roman Dragoun. V roce 2015 vzniklo pokračování Smrti má a v roce 2018 vyšla další dvě, údajně poslední, alba s Princovou tvorbou – Marion & Damiel (mj. David Stypka, Ondřej Klímek, Borek Nedorost a opět Roman Dragoun) a Pozdní hodina.

Koncept alba – Pozdní hodina je album konceptuální – vysvětluje Milan Princ v bookletu: „Album mapuje stárnutí a různé pochybnosti, které člověk ve starším věku má. Dávám si dárek k šedesátinám. Nikdy jsem si nemyslel, že se dožiju tak vysokého věku, vzhledem k bujarému mládí…“ Odhlédněme od toho, že jiní v mnohem starším věku kandidují na prezidenta nebo jsou jím dokonce zvoleni. Stejně tak totiž najdeme příklady umělců, jejichž životy zhasly mnoho let před šedesátkou. Ono navíc stárnutí, které Milan Princ ve svých písních líčí, má daleko k usebranému životu vleže v domově důchodců u pořadů s dechovkou. Převažujícím žánrem je přímočarý rock, občas posunutý směrem k alternativnějším podžánrům, případně okořeněný elektronikou.

A rockové jsou i Princovy texty – postavené spíše na sloganech než na básnických obrazech, plné výrazů jako debil, idiot nebo „malý ku*vy“, a to i tehdy, když autor v písni vede dialog s Bohem. Přitom vztah hříšníka a nebeské autority je jedním z témat, které se na albu vracejí a vynořují v různých podobách, a to i tam, kde pádící roky lemují tak přízemní starosti jako zchlazené pivo. Milan Princ, který – jak sám přiznává – spíše deklamuje, než zpívá, považoval některé výpovědi za natolik zásadní, že se rozhodl interpretovat je sám. Přitom upřednostňuje obsah před formou, nedívá se na gramatické rýmy (Pádí) a další drobné poetické nedokonalosti (Pozdní hodina). A dokonce i tam, kde svá slova svěří jinému interpretovi nebo interpretce (Elizabeth Kopecká – Napínáčky), jedná se o průměrnou rockovou píseň spíše než o výpověď excelentního textaře. Jako by Princ záměrně potlačil rockovou poezii, jak ji známe ze spolupráce s Romanem Dragounem (ale také z některých momentů předchozích vlastních alb) a veškerou energii dal do… vlastně do energie.

To je další paradox alba, které sice je o stárnutí, o ubývání sil, o strachu z tíhy a ze smrti (Starý dům v podání Martina Vajgla), o splínu na duši (Mág), ale které je také o frustraci z toho, kudy se ubírá naše společnost. Proč by totiž jinak autor na úvod alba zařadil píseň inspirovanou Andrejem Babišem (Zničehonic s hudbou a zpěvem Oldřicha Krejčovese a s textem „On má kalno / před očima kalno / idiot / on že všechno zná / on se podívá / on tě zaměstná“).

Podobně zajímavých souvislostí a přesahů však na Pozdní hodině najdeme mnohem víc. V písni Pádí například Princova dikce připomene Zdeňka Svěráka a verš „Je tady stáří, mé stáří“ dá vzpomenout na nejslavnější album dua Hapka/Horáček. Za pozornost stojí také bonusy, v jejichž rámci se „jako host“ ozve kytara Radima Hladíka nebo dvě harfy a niněra Jiřího Wehleho – jakoby z žánrově jiného světa. Ovšem úplným vrcholem alba je coververze písně Oldřicha Janoty Druhý břeh. Nejen že se povedlo aranžmá Martina Vokroje (úplně jiné než verze Jardy Svobody na albu Ztracený ve světě), ale především píseň svým básnickým textem tvoří kontrast k přímočarým Princovým veršům a přitom se skvěle hodí k tématu.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2018
Žánr: rock/alternativa/folk/písně
Celkový čas: 49:53

https://bandzone.cz/_73583