Život je tam, kde začíná příběh. Stoleté osudy žen zachycuje kalendář

  18:14
Některé lidské příběhy se během života nepodaří zaznamenat a s odchodem člověka se navždy rozplynou. Není tomu tak v případě klientek Domova pro seniory na Mikuláškově náměstí v Brně.

Fotograf Patrik Uhlíř zvěčnil v kalendáři dvanáct žen z domova pro seniory, jež za sebou mají nevšední životy. Na snímku Alžběta Křivánková narozená v roce 1925. | foto: Patrik Uhlíř, MAFRA

Se vzpomínkami seniorů tady dlouhodobě pracují a životní příběh dvanácti dam přibližuje i kalendář na rok 2019. Snahou fotografa Patrika Uhlíře bylo vždy na jednom snímku zachytit vzpomínky a životní příběhy vepsané do tváří žen.

„Nejdříve jsem za nimi chodil do domova a poslouchal jejich vyprávění. Tím jsem je lépe poznal a podařilo se mi získat i jejich důvěru. Některé se focení zpočátku obávaly, pak se ale nemohly dočkat a ptaly se mě, kdy už začneme,“ vzpomíná Uhlíř, který spolupracuje s redakcí MF DNES.

Aby se na snímku propojila současnost s životním osudem žen, vzala si každá z nich do ruky fotografii z mládí. Čestné místo prvního měsíce zaujímá v kalendáři Libuše Marková. Právě její vzpomínky jsou nejstarší. Narodila se v roce, kdy vzniklo Československo, a letos tak oslavila sto let. Už když jí bylo šest let, poslali ji rodiče do služby.

„První tři dny jsem proplakala. Bydlela jsem u lidí, kteří měli dvouletého syna, a aby mohli pracovat, potřebovali pro něj hlídání. On pořád brečel a chtěl maminku. Když jednou odešli do chléva, rozhodla jsem se, že uteču domů. Byla zima a já na sobě měla jen tenkou košilku,“ vzpomíná Marková.

Kromě toho, že letos stejně jako republika oslavila stovku, se může pochlubit i setkáním s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. „Chodila jsem do školy v Novém Městě na Moravě a on tam přijel. Zazpívali jsme mu a on všem dětem potřásl rukou. Byl to takový pohádkový dědeček,“ usmívá se.

Do Československa jen s proutěným košem

Pozoruhodné osudy se pojí i s dalšími protagonistkami kalendáře. Jako osmiletá odjela Alžběta Křivánková s maminkou do Argentiny za otcem, který tam pracoval.

„Žila jsem tam až do roku 1947. Když jsme se vrátili, využila jsem znalost španělštiny a pracovala jsem jako překladatelka na brněnském výstavišti,“ vypráví Křivánková, která letos oslavila 92. narozeniny. V Argentině dodnes žijí její příbuzní, které před 15 lety navštívila.

V Rumunsku se slovenským rodičům narodila Marie Kaňová. „Celá rodina pracovala na poli. Když táta nebo děda oral, já jsem v mezičase štrikovala. To mi zůstalo dodnes. V Rumunsku jsem se vdala a narodily se mi dvě dcery. Třetí už v Československu. Té nejstarší je 74 let. Když jsme se po válce vrátili do Československa, měli jsme s sebou jen jeden proutěný koš s věcmi,“ vypráví Kaňová.

Ve svých 90 letech je stále vitální. Každý den chodí na procházku do zahrady. „Dopoledne obejdu pět koleček, odpoledne taky pět a mám dva a půl kilometru,“ dodává.

Jedenadevadesátiletá Marie Pazourková si na focení vzala do rukou rovnou dvě fotografie. Na jedné je, když jí bylo 20 let, na druhé jako dítě s rodiči. „Šla jsem s nimi tehdy na nějakou hasičskou slavnost, bylo mi asi šest let. Tatínek byl totiž hasič a maminka samaritánka,“ říká rodilá Brňanka, která pracovala jako účetní a ovládala těsnopis.

Dlouhodobá paměť u seniorů pracuje brilantně

Seniorky si focení kalendáře užily a vytrhlo je z každodenní rutiny. „Když jsem vyslechl jejich ne vždy jen veselé osudy, byl to pro mě velmi emotivní zážitek. Musel jsem ho v hlavě několik dní zpracovávat. Focení a setkání s těmito šarmantními ženami mi dalo především nadhled nad malichernostmi našeho života,“ přiznává Uhlíř.

Nápad zachytit v jedné fotografii vzpomínku a životní příběh seniorek vycházel i z toho, že v domově se vzpomínkami dlouhodobě pracují. Řídí se tady mottem: Život je tam, kde začíná příběh.

„Patrika jsem oslovil poté, co jsem na internetu zhlédl jeho video o hospici sv. Alžběty v Brně. Zaujalo mě citlivé zpracování tak složité problematiky,“ vysvětluje Marek Matej, ředitel Domova pro seniory na Mikuláškově náměstí, který letos oslavil 15 let od otevření.

Domov lidem poskytuje mimo jiné i takzvané reminiscenční terapie. „Pracujeme se vzpomínkami, vracíme se s našimi klienty do minulosti v jejich životě. Kdo pracuje se seniory, ví, že jejich krátkodobá paměť většinou už příliš nefunguje, ale dlouhodobá pracuje brilantně. Stoletá Libuše Marková si pamatuje, kolik před 90 lety stály její první boty,“ uvádí Matej příklad a dodává, že senioři rádi vzpomínají na období, kdy jim bylo dobře.

Terapeutická sezení jsou buď individuální, nebo skupinová – sto dvaceti seniorům se v domově věnují tři terapeuti. „Při vzpomínání mohou vyplynout i negativní vzpomínky. Nicméně i s těmi pracují nejen terapeuti, ale také pečovatelky a sociální pracovnice. Je to kolektivní záležitost,“ dodává ředitel.