Jak jste přišel ke svému neobvyklému jménu?
Můj otec je z Černé Hory, máma je Češka. Paradoxně si to jméno ale přála ona. Když mě čekala, četla totiž knížku, ve které vystupovala hrdinská postava Vuka Izakoviče. Ta postava i to jméno se jí tak líbily, že si to nakonec prosadila i před otcem, který prý pro mne chtěl nějaké víc univerzální a víc světové jméno, míň specifické, míň ryze balkánské.

A co přesně to jméno znamená?
Vuk znamená srbsky vlk. To jméno se používalo na Balkánu za válek a o hladu. Zkrátka v těžkých dobách, kdy hodně dětí umíralo. Věřilo se, že když dáte dítěti jméno „Vlk“, tak ho to ochrání, protože vlk je silný a umí přežít i ve velmi těžkých podmínkách.

Vyrůstal jste tedy v Černé Hoře, nebo v Čechách?
Střídavě. Narodil jsem se v Praze. V mých pěti letech jsme se ale přestěhovali do Černé Hory, protože táta tam získal post ministra kultury. Žili jsme tam nějakých osm let. Pak se táta začal věnovat diplomacii a přestěhovali jsme se do Argentiny, kde jsme zůstali čtyři roky. Následně jsme se vrátili do Černé Hory. Až na studia jsem se přestěhoval natrvalo zpátky do Čech. Všechny ty roky předtím jsem sem ale jezdil každé léto na prázdniny.

Jak jste se na všech těch cestách dostal k herectví?
Vždy jsem o tom tak ve vlnách přemýšlel. Už jako malý jsem neustále vymýšlel nějaké příběhy a připravoval představení, které jsme pak s dědou a bráchou hráli u nás na chalupě. Než jsem šel na střední školu, tak jsem hodně uvažoval o herecké konzervatoři. Rodiče to ale nechtěli, protože jsme žili v černohorském Kotoru a kvůli konzervatoři bych se musel přestěhovat do Prahy. A sám. Chtěli, ať radši ještě počkám. Na chvíli jsem na to tedy zapomněl a zkoušel se věnovat jiným věcem. Nicméně škola mi moc nešla, sport taky ne. A tak jsem se přihlásil aspoň do kotorského ochotnického kroužku.

Jak vám tento kroužek pomohl?
Tam se mi poprvé podařilo odbourat nervozitu. Předtím jsem byl hodně uzavřené dítě. Najednou jsem nacházel v divadle radost, která pak přerostla v rozhodnutí, že to opravdu půjdu studovat a že to chci dělat.

Takže jste se přihlásil na herectví na pražskou DAMU?
Nejdřív jsem se přihlásil na obor teorie a kritika, protože to byl jediný termín, který jsem stihnul. Příjímačky na herectví jsou totiž už v lednu. A tak brzo jsem si bohužel nemohl dovolit odjet z Černé Hory, kde jsem tou dobou studoval na gymnáziu. Navíc si myslím, že by mě tenkrát ani nevzali, protože moje čeština nebyla ještě úplně nejlepší. Na kritiku mě vzali a po roce mi nabídli přechod na režii. A po dalším roce na režii přechod na činoherní herectví. Prý by mě totiž byla v hledišti škoda.

5 fotografií

Jak jste se po škole dostal do Západočeského divadla v Chebu?
Byl jsem asi tři roky na volné noze. Zkoušel jsem různě. V divadle v Mostě, na Vinohradech, v Městských divadlech pražských i ve Strašnickém divadle. Nasbíral jsem spoustu zkušeností, ale začínal mi už chybět pocit nějaké trvalejší jistoty. Pak mi můj spolužák Michal Švarc řekl, že se u nich v divadle v Chebu koná konkurz. Zkusil jsem to, nevyhrál jsem. Zdeněk Bartoš mi ale nabídl jednu z hlavních rolí ve hře Cejch. Zkoušeli jsme ji docela dlouho a po premiéře jsem nabídku angažmá v Západočeském divadle v Chebu dostal. A přijal.

Bylo to těžké rozhodování opustit Prahu?
Díky tomu, že jsem zkoušel Cejch, jsem měl možnost poznat celý soubor, dramaturgii, zázemí divadla, zkrátka, jak to tady všechno funguje. A všechno se mi hrozně líbilo. Vlastně víc než v divadlech, ve kterých jsem v tu chvíli také pracoval. Nějak jsem si to tu zamiloval, bylo mi tu dobře.

A jaký je život umělce v Chebu oproti Praze?
Všechno má něco do sebe. Asi bych nemohl v Praze nebýt vůbec. Pracovně je to tam určitě pestřejší a barevnější, protože je tam více možností, například co se týče natáčení. Ale třeba zrovna právě v tomhle období, kdy v Chebu zkoušíme Nebezpečné známosti, je mi tu příjemněji. Nemusím nikam neustále utíkat a něco řešit. Je tu klid a je to daleko poetičtější než v Praze.

Na které své role nejvíce vzpomínáte?
Hodně zajímavých rolí jsem měl už na škole. Například v naší absolventské inscenaci Les od Ostrovského jsem si zahrál Tragéda Nešťastlivce, herce, který něco neustále hraje i ve svém osobním životě. Bylo to pro mě hodně zajímavé téma, psal jsem o tom i diplomovou práci. V divadle v Mostě byl pro mne zásadní Náčelník Bromden z Přeletu nad Kukaččím hnízdem, což je téměř němá role, která je nicméně neustále na jevišti. Kdo nezná knihu a viděl pouze film, tak možná ani neví, že tento indián je vlastně vypravěčem celého toho příběhu. V Chebu byl pro mě důležitý právě Jan Koudela v již zmíněném Cejchu a Jago v Othellovi, což byla velká role a velká výzva.

Mezi lidmi vás hodně proslavila role v seriálu Ulice, kde jste ztvárnil poměrně zápornou postavu Roberta Bláhy...
Jsem za tu zkušenost hrozně rád, hodně jsem se naučil o herectví před kamerou. Snažil jsem se tu roli nějak vést. Ulici píše více scénáristů a režíruje více režisérů a herec musí vědět, kam to všechno směřuje. Záporné role se většinou musí hrát o to sympatičtěji, to platí před kamerou i v divadle. Divák by měl asi chvíli váhat. O to jsem se snažil.

Setkal jste se někdy s tím, že by si diváci své negativní dojmy z postavy Roberta přenášeli i na vás?
Kolegové i produkční tým seriálu Ulice mě upozorňovali, že se s negativními reakcemi mohu potkat. Vyprávěli mi i o ostrých a leckdy násilných zkušenostech jiných herců, co ztvárnili seriálové záporáky. Já jsem se s tím ale naštěstí nesetkal. Stalo se mi, že diváci na Roberta nadávali, ale pak mi řekli, že vidí, že já jsem úplně jiný.

Točil jste od té doby ještě jiné seriály či filmy?
Spíše epizodní role. Měl jsem teď nějaké nabídky na natáčení filmu, ale termínově jsme se bohužel nepotkali.

Jak těžké je skloubit zkoušení a hraní v divadle s natáčením?
Například moje postava se v Ulici vyskytovala dost často, takže jsem točil hodně. Stávaly se situace, že jsem musel přejet z natáčení z Prahy rovnou na představení do Chebu a nebo, což bylo horší, že jsem musel odehrát večerní představení v Chebu a ráno od pěti hodin natáčet. Představení končilo kolem desáté a než jsem přijel do Prahy, byly dvě ráno. Ty dvě tři hodiny, co mi zbyly na spánek, jsem moc nevyužil, protože jsem se bál, že zaspím. Navíc si divadlo i produkce museli termínově vycházet navzájem vstříc.

V Chebu právě zkoušíte inscenaci Nebezpečné vztahy, kde ztvárňujete jednu z hlavních rolí Vikomta de Valmont. Jaká je práce na této inscenaci?
Zkouší se dobře, režisér má skvělou vizi. Navíc jsem tam skoro jediný chlap na hromadu žen. Hodně mi to zkoušení pomáhá uzavřít sám v sobě téma vztahů. Valmont bere vztahy mezi lidmi jako hru. S každou ženskou postavou mluví jinak, nebere je jako rovnocenné partnery, manipuluje s nimi. Původní román Nebezpečné známosti je celý psán v dopisech. Je tam neskutečná paralela s dnešní dobou. Vždyť dneska se většina vztahové vyhrocené komunikace odehrává psanou formou, přes zprávy či e-maily, na sociálních sítích. Místo toho, aby si lidé z očí do očí řekli tu opravdovou pravdu. Lidé by se na to určitě měli přijít podívat.