„Nejcennějším úlovkem ruských náborářů byl německý novinář doktor Richard Sorge. Není se čemu divit, protože Karlovy Vary byly tehdy prošpikované špionážními centrálami,“ řekl autor. Údaje mimo jiné čerpal z částečně odtajněného archivu sovětské tajné služby KGB.
Jak se z německého novináře stane proruský agent?
Na Sorgeho si v listopadu políčil Jan Berzin, který v letech 1924 až 1935 šéfoval GRU, což byla vojenská rozvědka Rudé armády. Svoji rezidenturu si zřídila v lázeňském sanatoriu Imperial ve dvacátých letech minulého století. Karlovy Vary byly na něco takového ideální, protože už tehdy měly dobře fungující letiště, takže byly dobře dostupné. Sorge po konspirační schůzce z Karlových Varů odletěl.
Karlovarský spisovatel Jaroslav Fikar
Není trochu přitažené za vlasy tvrzení o Karlových Varech „prošpikovaných špionážními centrálami“?
Není. Jak uvedl ve svých memoárech generál KGB Vitalij Pavlov, měli zde Rusové rezidenturu již od roku 1925. Jako první zde roztáhla sítě vojenská rozvědka GRU. Nebylo tajemstvím, že se lázně staly místem, kde si mnohé špionážní centrály vyměňovaly informace a verbovaly nové agenty. Ve Varech měla expozituru nejen domácí, československá, ale také, německá, bulharská i japonská tajná služba. Rusové se cítili ve Varech jako doma a jejich tajné služby měly dobré podmínky k práci. Od roku 1900 tvořili ruskojazyční hosté v největších českých lázních třetí nejpočetnější klientelu po Němcích a Rakušanech. V roce 1929, kdy naverbovali Sorgeho, pobývaly u Vřídla až tři tisíce Rusů.
To se všichni spiklenci, agenti a další účastníci konspiračních schůzek cítili ve Varech tak bezpečně?
Už František Palacký a Karel Havlíček Borovský se roku 1849 scházeli v karlovarské kavárně Elefant. Sepisovali tam protivládní petice, zatímco je po Praze hledala tajná policie. Karlovarská policie ve snaze nerušit klid a soukromí hostů to s horlivostí nepřeháněla. Vůči klientům lázní byla velmi tolerantní. Potvrzuje to řada přípisů z archivu, v nichž šéfové nabádali podřízené, aby hosty neobtěžovali sledováním a zbytečnou byrokracií. A tak se zde scházeli různí verbíři agentů a hledaní odpůrci režimu.
Proč je příběh doktora Sorgeho, kterému se dodnes říká James Bond Zámoří, zařazen do knihy Karlovarská tabu?
Protože až do roku 1964 byl Sorge tabu pro Moskvu, v jejíchž službách pracoval. V roce 1941 informoval centrálu o přípravách japonské flotily na americký přístav Pearl Harbor. V květnu 1941 hlásil, že Německo za měsíc zaútočí na Sovětský svaz. Když se Sorge Japoncům přiznal, že je komunista a špion, nabídli jej třikrát sovětskému velvyslanectví v Tokiu výměnou za japonského vězně. Odpověď zněla, že muž nazvaný Richard Sorge je Sovětům neznámý. Teprve dvacet let po Sorgeho popravě, vykonané v roce 1944, Moskva veřejně uznala své pochybení a prohlásila Sorgeho hrdinou Sovětského svazu. Na lázeňskou stopu prosovětského rozvědčíka mne navedla karlovarská novinářka a spisovatelka Eva Hanyková. Podařilo se mně dohledat, že snad nejznámější agent všech dob Richard Sorge jezdil do Karlových Varů jako zpravodaj německého listu Frankfurter Zeitung. Mám kopii jeho novinářského průkazu.
Které je podle vás v knize nejsmutnější tabu?
Je to osud krále kadeřníků a vynálezce ondulace a elektrických natáček Josefa Mayera. Uznávali jej v New Yorku a jinde ve světě. Přitom nejhorší pozici měl v rodných Karlových Varech, protože mu tam záviděli úspěch. Nakonec skončil v odsunu. Sice nezahořkl a podnikal v Německu, nic to ale nemění na faktu, že jej vyhostilo město, které miloval a chtěl v něm dožít. Mimochodem, v rodině krále kadeřníků v Karlových Varech mne srdečně přijali a ukázali rodinná alba. Srdečně mne přivítali i v rodině Duháčkových. Pan Alfréd Duháček byl český kadeřník jako Josef Mayer. Přišlo mu líto, že po odsunu Mayerových do Německa by jeho firma skončila. A tak ji koupil a pokračoval v tradici. Bylo dojemné poslouchat vyprávění Duháčkova syna. Smutný je i příběh dalšího karlovarského vyhnance Juliuse Meinla. Přivlastnila si jej Vídeň, v níž žije Julius Meinl V. Přitom se zakladatel firmy narodil v Kraslicích a podnikatelský boom začal v Karlových Varech. Dodnes se v nich na rohu ulic poblíž lázeňského hotelu Thermal říká U Meinla. Podnikateli za první republiky zakázali v Československu rozšiřovat prodejní síť. Takže se zaměřil na Rakousko. Dodnes jej tam oslavují jako zakladatele vídeňské kavárny. Z těchto příběhů je mi smutno. Při každé návštěvě v rodině jsem se snažil najít nějakou perličku. Například poslední válečný ředitel Grandhotelu Pupp dostal při divokém odsunu jen padesát minut na to, aby vyklidil služební byt a zabalil si pár věcí. A během té doby musel vydat sovětským vojákům klíče od vinných sklepů.
Josef Mayer asi není jediným uznávaným člověkem, ke kterému se Vary zachovaly macešsky.
Jeden z posledních příběhů z hlediska času se týká karlovarského fotografa Jaroslava Houfa. Byl známý jako Fo-Fi-Fo. Do lázeňského města přišel v roce 1945. Jeho syn Kristián Houf, který žije na sídlišti Růžový vrch, mně dal rodinné album. Svoji první provozovnu měl Jaroslav Houf vedle kina Čas. V padesátých letech mu nabídli, ať se vzdá svého živnostenského listu a pracuje jako předseda výrobního družstva Fotografia. Odmítl s tím, že nebude režimu dělat žádného funkcionáře. Takže mu zakázali Karlovy Vary, které musel opustit.
Ještě vám dovolím jedno tabu se špatným koncem a pak přejdeme na karlovarská hnízdečka lásky, nevěstince a prostitutky.
Jedná se o příběh Josefa Skomarovského. Po roce 1948 nabízel boháčům převedení na západ. Místo toho lidi zavraždil a pak okradl. Těla ukryl do kaolínového lomu v polích u Mezirolí. Dopátral jsem se přesně místa, kde své oběti zahrabával. Skomarovského příběh má otevřený konec. Transportovali jej do Vídně, kde měla své velitelství sovětská výzvědná tajná služba. Pak zmizel někde v Sovětském svazu.
A teď něco lechtivého – kapitola, kterou jste nazval Hnízdečka lásky.
Ve Hnízdečkách lásky jsem vycházel z historických faktů, že se v Karlových Varech scházeli prominentní milenci v utajení. Měnili přitom jména i hotely. Karlovy Vary fungovaly jako hnízdečka od nepaměti. Bylo to tehdy snadné. Členové královských rodin se dokonce zapisovali pod svým pravým jménem. Jezdili sem i milenci, kteří chtěli zůstat v utajení a nezapsali se do Kurlistů. V knize konkrétně popisuji případ ze sedmdesátých let minulého století. Jako hnízdečko lásky sloužila vila Margaret vedle sanatoria Richmond. Jeho někdejší zaměstnanci mně prozradili, že do Richmondu jezdil rakouský prezident Tomas Klestil se svou sekretářkou, Margot Löfflerovou. Ukrývali se tam a o všem vědělo jen nejužší vedení Československých státních lázní. Sekretářka se později stala rakouskou velvyslankyní v Praze. Zajel jsem si na pražské ministerstvo zahraničí, kde mně jeho pracovníci řekli úžasné věci. Velvyslankyně už měla jmenovací dekrety v ruce a kladla si podmínky. Do Prahy na ambasádu se prý přestěhuje, jen když si s sebou může vzít svého jezdeckého koně a tři psy.
Říkáte, že v Karlových Varech byla nejen hnízdečka lásky pro prominenty, ale i veřejné domy pro normální smrtelníky.
Při psaní knížky jsem se obrátil na partu sběratelů, kteří mně zásobují hlavně fotografiemi. Když jsem jim řekl, že několik stránek bude o nevěstincích v Karlových Varech, tak se všichni rozzářili a slíbili, že mně přinesou „mraky“ věcí a informací. Taky že ano. K Hnízdečkům lásky jsem dokonce dostal ceník jednoho nevěstince. Nakonec ale zafungovala autocenzura, takže ceník jsem do knížky kvůli sprostým výrazům nezařadil.
Kde v Karlových Varech vydržely vykřičené domy nejdéle?
Jeden z posledních dokonce fungoval v místech, kde je dnes v Sokolovské ulici Galerie Duhová paleta. Své práce zde mimo jiné vystavují Žáci základních škol, základních uměleckých škol, učilišť, učitelé i profesionální výtvarníci. Když si ještě dnes stoupnete před Duhovou paletu, tak je vidět stříška s držáky. Visely na nich červené lucerničky. Mám fotografii z padesátých let minulého století s lucerničkami na balkoně hotelu Pasáž v dnešní ulici T. G. M. 47. Podle toho, které lucerničky svítily, štamgasti aktuálně věděli, která lehká holka momentálně slouží.
