Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28. října a my nemáme žádný prapor. A letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic,“ tak začíná jedna z kapitol slavného Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka. Za totality tahle kapitola z knihy zmizela.
Pejsek také nezapomene kočičce vysvětlit, proč se zrovna tento den slaví. „Bylo před mnoha lety právě 28. října, když už to lidé nemohli s tou vojnou a s tím císařem vydržet a udělali tomu konec: vojnu zastavili a špatného císaře ze země zahnali a od té doby je líp. A tak na památku toho vyvěšují lidé vždycky 28. října hodně praporů a jsou veselí,“ vysvětluje pejsek.
Knížka vychází jen rok po „jubilejních“ velkých oslavách republiky v roce 1928. Mladá republika se pokoušela nový svátek 28. října využít k upevňování státní identity.
„Někdy to bylo až trochu komické, třeba k desátému výročí byl vyhlášen program jubilejního zalesňování a vysazovaly se různé monogramy, emblémy a čísla,“ popisuje historička Dagmar Hájková, spoluautorka knihy Sláva republice! Oficiální svátky a oslavy v meziválečném Československu.
Návod, jak oslavit prezidenta
Všechno bylo v tomhle roce jubilejní. Otevíraly se jubilejní tunely a mosty, třeba v Praze hned dva – starý Trojský a Libeňský.
„Oslavy se s těmi současnými vůbec nedají srovnávat, tehdy dokonce vycházely vzorové příručky, jak slavit 28. říjen nebo narozeniny prezidenta,“ popisuje Hájková.
Neodmyslitelnou součástí oslav byla armáda, která s plukovní kapelou pochodovala městem. „Mělo to výchovný význam, který cílil na brance z různých koutů republiky,“ vysvětluje Hájková. Stačí se podívat na staré filmové týdeníky a je jasné, že většina oslav se odehrávala přímo v ulicích. „Tehdy ale neexistovala televize ani sociální sítě, takže když někdo chtěl být vidět, musel do ulic,“ popisuje historik Pavel Horák, další z autorů knihy.
Republika plynule navázala na to, jak se slavilo za Rakouska. Předtím se slavily narozeniny císaře, císařovny a samozřejmě církevní svátky. Republika si vytvořila vlastní rytmus svátků, „28. říjen byl nový svátek a byl už v roce 1919 uzákoněn jako státní svátek,“ popisuje Horák. Zákonem z roku 1925 k němu přibyly další památné dny – výročí upálení Jana Husa, První máj, příchod věrozvěstů nebo sv. Václava.
Ten možná nejdůležitější byl ale pouze neoficiální. „Narozeniny prezidenta sice nebyly památným dnem, ale byly tak slaveny,“ popisuje Horák. Oslavovaly se jako státní svátek se všemi atributy – státní zaměstnanci, včetně třeba farářů a učitelů, se museli účastnit. „Děti měly zvláštní vyučování, obracely se k obrazu prezidenta a ve slavnostním oblečení mu recitovaly básničky. „Oslavy měly sjednocovat. V maďarských a německých školách se slavily víc než 28. říjen,“ říká Hájková.
Přijatý zákon ukládal i úpravu státních budov, úředníci bedlivě sledovali, kdo věší vlajku a kdo ne. Vlajka musela viset na všech veřejných budovách.
Zákon výslovně říkal, že oslavy musí být důstojné. Za všechno zodpovídali okresní hejtmani, ti mohli provinilce třeba za špatný rozměr vlajky nebo za vyvěšení natržené nebo špinavé vlajky potrestat pokutou nebo několika dny vězení.
Všechno bylo sledováno. Kněží měli povinnost odsloužit mši a nakonec zazpívat hymnu. „Řešil se jeden případ ze Slovenska, kdy se kněz začal svlékat z ornátu už během hymny,“ popisuje Horák. Kněz byl vyšetřován, ale nakonec se ukázalo, že spěchal k umírajícímu.
Oslavy provázela i cenzura – povolovala se hesla na transparentech. Největší byla při oslavách Prvních májů. Kontrolovalo se, co se zpívá, povolovaly se symboly, zakázané byly chrpy – oblíbený symbol Němců.
Monarchistické tradice pokračovaly i jinak. Podle Horáka se to dá přirovnat k výměně v rámu obrazu, obraz císaře nahradil obraz prezidenta.
Dnes je nepředstavitelné, že by se po úřadujícím prezidentovi pojmenovávaly mosty, stavěly se mu sochy. Masaryk byl všude. I výzdoba ulic v době svátků připomínala prezidenta zakladatele. „Nemůžu jít opilý domů, ze všech výloh na mě koukají busty mého otce,“ připomíná anekdotu Jana Masaryka Hájková.
28. říjen se s přestávkou nacistické okupace slaví do počátku 50. let minulého století. V roce 1951 byl schválen nový zákon o státních svátcích a jediným státním svátkem se stal 9. květen, výročí konce války. 28. října se ale nadále připomíná jako den znárodnění nebo den federace a v roce 1988 se do kalendáře jako svátek vrací.
