Být pěstounem je pořád vnímáno jako podivnost, říká ředitel SOS vesničky

  7:52
Ředitel Cyril Maliňák mluví v rozhovoru pro MF DNES o tom, jak se mění SOS vesnička ve Chvalčově na Kroměřížsku. „Chybí pozitivní propagace pěstounství. U nás je pořád vnímané jako něco podivného, ne jako vysoce smysluplná věc. Dětí, které pěstouny potřebují, je přitom strašně moc,“ tvrdí Maliňák.

Cyril Maliňák je ředitelem SOS vesničky ve Chvalčově na Kroměřížsku. | foto: Zdeněk NěmecMAFRA

Pětačtyřicet let už poskytuje SOS vesnička ve Chvalčově zázemí pěstounům, kteří pečují o děti. Zároveň ale nabízí prevenci v rodinách, aby se odebrání dětí předešlo. Asistuje i při komplikovaných rozvodových řízeních. A neustále bojuje s nedostatkem pěstounů.

Jak se náplň vesničky v posledních letech proměnila?
Zázemí pro pěstounské rodiny stále máme, k tomu jsme ale otevřeli několik dalších pracovišť. V Bystřici pod Hostýnem provozujeme nízkoprahové centrum pro děti, v Olomouckém kraji máme několik kanceláří pro terénní služby. Pomáháme přímo v rodinách, kterým odebrání dětí hrozí.

SOS vesnička Chvalčov

Je druhou nejstarší v republice. Základní kámen položili v roce 1970 za přítomnosti tehdejší první dámy Ireny Svobodové. Otevřeli ji tři roky poté a vzápětí ji stát znárodnil.

Princip SOS vesniček je postavený na tom, že o děti pečují pěstouni v rodinách. Vesnička jim k tomu poskytuje bydlení a odbornou podporu.

Myšlenka vznikla po 2. světové válce v Rakousku. U nás ji prosazoval světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček.

Vesničku ve Chvalčově tvoří devět rodinných domů a specializuje se na sourozenecké skupiny dětí.

Přibývá takových rodin?
Spíš jsou lépe podchycené a víme o nich. Terénní služby fungují velmi dobře, ve spolupráci s OSPODem (orgán sociálně–právní ochrany dětí – pozn. red.) se lépe daří je rozeznat a pomoc zacílit.

Jaké problémy řeší?
Většina pramení z nedostatečných rodičovských kompetencí. A velmi často mají tyto rodiny slabé sociální zázemí. Potýkají se s dluhy, exekucemi, nemají bydlení – a to je zahltí natolik, že rodiče nejsou schopní se věnovat péči o děti. Takových rodin je poměrně dost, dluhová problematika je velký problém. Ale samozřejmě jsou i lidé, kteří prostě nemají zájem svou situaci řešit.

I když fungují terénní služby, jsou pěstouni stále potřeba. Máte jich dost?
Nemáme. Navíc už nehledáme samotné pěstounky, ale páry, což situaci ještě víc komplikuje. A jestliže obecně je pěstounů málo, tak pro sourozenecké skupiny, na které se specializujeme, jich je naprosté minimum. To všechno ale platí obecně, situace je stejná v celé zemi.

Proč je problém pěstouny najít?
Protože pěstounství je stále velmi podceňovaná činnost. Vázne propagace, což souvisí i s tím, že chybí dlouhodobá zacílenost na tuto problematiku. Ohrožené děti navíc spadají pod čtyři resorty, což je v porovnání se zahraničím naprostá anomálie. Řeší je ministerstva práce a sociálních věcí, školství, zdravotnictví a vše rozhodují soudy, tedy ministerstvo spravedlnosti. Je pak velmi komplikované najít smysluplný konsensus v podpoře náhradní rodinné péče.

Kolik z devíti domů, jež vesničku tvoří, máte obsazených?
V pěti jsou pěstounské rodiny, tři z nich tvoří manželské páry. Další tři domky jsme pronajali rodinám zvenčí, protože by bylo ekonomicky neúnosné je nechávat prázdné. A jeden držíme v pohotovosti.

Zmínil jste i asistenci při komplikovaných rozvodech. Co to znamená v praxi?
To je oblast, která velmi narůstá. Pomáháme nastavit pravidla týkající se dětí. Kdy s nimi bude který z rodičů, asistujeme při setkáních. Aby dopad na děti byl co nejmenší. Těch případů je celá řada.