Pětačtyřicet let už poskytuje SOS vesnička ve Chvalčově zázemí pěstounům, kteří pečují o děti. Zároveň ale nabízí prevenci v rodinách, aby se odebrání dětí předešlo. Asistuje i při komplikovaných rozvodových řízeních. A neustále bojuje s nedostatkem pěstounů.
Jak se náplň vesničky v posledních letech proměnila?
Zázemí pro pěstounské rodiny stále máme, k tomu jsme ale otevřeli několik dalších pracovišť. V Bystřici pod Hostýnem provozujeme nízkoprahové centrum pro děti, v Olomouckém kraji máme několik kanceláří pro terénní služby. Pomáháme přímo v rodinách, kterým odebrání dětí hrozí.
SOS vesnička ChvalčovJe druhou nejstarší v republice. Základní kámen položili v roce 1970 za přítomnosti tehdejší první dámy Ireny Svobodové. Otevřeli ji tři roky poté a vzápětí ji stát znárodnil. Princip SOS vesniček je postavený na tom, že o děti pečují pěstouni v rodinách. Vesnička jim k tomu poskytuje bydlení a odbornou podporu. Myšlenka vznikla po 2. světové válce v Rakousku. U nás ji prosazoval světově uznávaný dětský psycholog Zdeněk Matějček. Vesničku ve Chvalčově tvoří devět rodinných domů a specializuje se na sourozenecké skupiny dětí. |
Přibývá takových rodin?
Spíš jsou lépe podchycené a víme o nich. Terénní služby fungují velmi dobře, ve spolupráci s OSPODem (orgán sociálně–právní ochrany dětí – pozn. red.) se lépe daří je rozeznat a pomoc zacílit.
Jaké problémy řeší?
Většina pramení z nedostatečných rodičovských kompetencí. A velmi často mají tyto rodiny slabé sociální zázemí. Potýkají se s dluhy, exekucemi, nemají bydlení – a to je zahltí natolik, že rodiče nejsou schopní se věnovat péči o děti. Takových rodin je poměrně dost, dluhová problematika je velký problém. Ale samozřejmě jsou i lidé, kteří prostě nemají zájem svou situaci řešit.
I když fungují terénní služby, jsou pěstouni stále potřeba. Máte jich dost?
Nemáme. Navíc už nehledáme samotné pěstounky, ale páry, což situaci ještě víc komplikuje. A jestliže obecně je pěstounů málo, tak pro sourozenecké skupiny, na které se specializujeme, jich je naprosté minimum. To všechno ale platí obecně, situace je stejná v celé zemi.
Proč je problém pěstouny najít?
Protože pěstounství je stále velmi podceňovaná činnost. Vázne propagace, což souvisí i s tím, že chybí dlouhodobá zacílenost na tuto problematiku. Ohrožené děti navíc spadají pod čtyři resorty, což je v porovnání se zahraničím naprostá anomálie. Řeší je ministerstva práce a sociálních věcí, školství, zdravotnictví a vše rozhodují soudy, tedy ministerstvo spravedlnosti. Je pak velmi komplikované najít smysluplný konsensus v podpoře náhradní rodinné péče.
Kolik z devíti domů, jež vesničku tvoří, máte obsazených?
V pěti jsou pěstounské rodiny, tři z nich tvoří manželské páry. Další tři domky jsme pronajali rodinám zvenčí, protože by bylo ekonomicky neúnosné je nechávat prázdné. A jeden držíme v pohotovosti.
Zmínil jste i asistenci při komplikovaných rozvodech. Co to znamená v praxi?
To je oblast, která velmi narůstá. Pomáháme nastavit pravidla týkající se dětí. Kdy s nimi bude který z rodičů, asistujeme při setkáních. Aby dopad na děti byl co nejmenší. Těch případů je celá řada.
