Elstnerův vůz Aero Minor uprostřed Sahary v roce 1947.

Elstnerův vůz Aero Minor uprostřed Sahary v roce 1947. Zdroj: archiv autora

F. V. Foit v Praze u své tatrovky po návratu z cesty s J. Baumem v roce 1931.
Manželé Baumovi u svého vozu Tatra T-72 v Balladonii v Západní Austrálii.
Richard Štorch roku 1926 během cesty automobilem Citroën k Modrému Nilu.
Cestovatel Stanislav Škulina ve společnosti afrických paní a dívek v roce 1930.
5
Fotogalerie

Českým vozem po všech kontinentech aneb Naši první automobiloví nomádi

První světová válka přinesla nesmírné utrpení milionům lidí, na druhé straně však ony čtyři válečné roky výrazně přispěly k technickému pokroku. Nezdokonalily se jen zbraně, ale také zařízení a stroje, které mohly lidem sloužit i v mírových dobách.

V prvním desetiletí minulého století se automobily stále ještě podobaly spíše kočárům vybaveným spalovacím motorem. Ve dvacátých letech však byly už natolik spolehlivé a výkonné, že se mohly stát také významnými pomocníky cestovatelů. Automobilové výpravy do odlehlých končin světa se začaly pořádat už ve dvacátých letech, v našich podmínkách však doznaly největšího rozmachu v letech třicátých.

Česká safari

V Africe po první světové válce působili dva čeští cestovatelé, kteří zde už v předválečném období organizovali pro zámožnou klientelu safari, tedy lovy na divokou africkou zvěř. Byli to Bedřich Machulka (1875–1954) a Richard Štorch (1877–1927), kteří se do Afriky vypravili už v listopadu 1898. Nejprve se usadili se v Tripolsku, tehdy ovládaném Osmanskou říší, a živili se obchodem s přírodninami. Na počátku 20. století se však přesunuli do Chartúmu v Súdánu, který se stal jejich základnou až do vypuknutí války. Po potlačení Mahdího povstání v letech 1898– 1899 se totiž tato země stala módní loveckou destinací.

Oba Češi si uvědomili, že lovecké výpravy budou asi lepší byznys, a tak se pustili do jejich organizování. Lovecké safari mělo dvojí podobu. Buď jeho účastníci pronikali do nitra Afriky parníkem po Nilu, anebo využili velbloudí karavany. Po válce se oba přátelé do Afriky vrátili, aby opět pořádali safari pro zámožné zákazníky. Situace se však změnila. S rozvojem automobilismu vycházely časově náročné parníkové výpravy z módy. Machulka se přesunul do východní Afriky, kde vznikaly lovecké a dopravní společnosti, které odvážely lovce terénními vozy do oblastí bohatých na zvěř. Štorchův zdravotní stav se po válce zhoršoval, což cestovateli znemožňovalo zúčastnit se nejnáročnějších akcí, a v roce 1927 zemřel.

Machulka, jenž přesídlil do Nairobi, organizoval automobilové výpravy po celé Keni, Tanganice, ale i po severovýchodní části Belgického Konga. Sledoval však také ušlechtilejší cíle než jen lov. V roce 1925 podnikl studijní safari automobilem do severovýchodního Konga. Studoval život pralesní zvěře na území mezi konžskými řekami Uele a Ituri i na úpatí tajemného pohoří Rwenzori. Byl nepochybně prvním Čechem, který do této oblasti pronikl, a také jedním z prvních cestovatelů, kteří se sem dostali automobilem.

Poslední Machulkovou cestou bylo roku 1935 „filmové safari“, kdy stál v čele automobilové výpravy, jejímž cílem bylo pro knížete Adolfa Schwarzenberka natočit zvukový film o africké přírodě. Akce brzy ztroskotala jak na technických nedostatcích, tak na nekompetentnosti zúčastněných.

Napříč Afrikou

Velký úspěch však měla expedice s československým automobilem Tatra, kterou podnikli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit (1900–1971) a zoolog Jiří Baum (1900–1944). Sochař Foit cestu v hrubých rysech naplánoval, připravil a dal k dispozici i svůj automobil Tatra. Foitovi byl doporučen Jiří Baum, jenž měl už s cestováním do Afriky zkušenosti a díky rodinnému jmění byl finančně nezávislý. Výprava vyjela 1. dubna 1931 od pražského autoklubu, kde se sešla řada osobností českého motorismu, přátel i novinářů. Cesta napříč africkým kontinentem od severu k jihu – z Káhiry až do Kapského Města, to byl sen mnoha cestovatelů včetně E. Holuba a A. Steckera, ale teprve v éře automobilů se stal reálným i pro jednotlivé cestovatele.

Expedice trvala přes osm měsíců. Během ní oba cestovatelé navštívili například chrám bohyně Isis na ostrově Philae zatopený vodami první Asuánské přehrady, mezi jehož sloupy proplouvali na člunu. Baum s krajanem Lánym se pokusili o výstup na Kilimandžáro, ale ve výšce 5550 metrů jim v řídkém vzduchu došly síly. Foit s Baumem projeli Tanganikou (dnešní Tanzanie) a Severní Rhodesií (dnešní Zambie) k Viktoriiným vodopádům. V Kapském Městě se jejich Tatra nalodila na parník a 7. prosince 1931 stanula i s oběma cestovateli před pražským autoklubem. Sochař Foit již později do vývoje „motorizovaného“ cestovatelství nezasáhl, ale zoolog Baum ano.

Automobilem procestoval spolu s manželkou nejprve řadu evropských zemí. Roku 1935 se Baumovi vydali na svou nejdelší pouť – roční cestu kolem světa. Díky finančním možnostem mohli cestu podniknout speciálně upravenou Tatrou T-72, zařízenou jako obytný vůz i vědecké pracoviště. Na sklonku roku 1938 se Baumovi ještě vydali obytným automobilem na cestu do Jižní Afriky a vrátili se v roce 1939 dva dny před nacistickou okupací. Jiří Baum, jenž byl židovského původu, mohl zůstat v cizině, ale neudělal to. Toto osudné rozhodnutí ho stálo život. V roce 1944 po něm mizejí stopy ve varšavském ghettu.

Zapomenutý cestovatel

Do dějin cestování automobilem vstoupil i dnes již téměř neznámý Stanislav Škulina (1908–1961). Cestoval nejdříve s přítelem Oldřichem Kučerou a od roku 1933 s manželkou Marií. Podnikl šest cest, jejichž cílem byla Afrika. Největší výpravou manželů Škulinových byla automobilová expedice do Afriky v letech 1936–1938. Afriku projeli autem značky Škoda Rapid dvakrát napříč. Navštívili také Madagaskar a ujeli dohromady neuvěřitelných 52 000 kilometrů. Během nacistické okupace Škulina pořádal řadu úspěšných přednášek, na jedné z nich byl v roce 1942 přítomen i pozdější cestovatel Miroslav Zikmund.

Dne 5. května 1946 odjel Škulina s manželkou a jejich přítelkyní Helenou Šťastnou na poslední expedici do Afriky, opět Škodou Rapid. Její nedávno vydaná kniha Africký deník obsahuje podrobný popis cesty, která začala 5. května 1946 v Praze. Byla podle zápisků občas hodně těžká jak pro osádku vozu, tak pro Škodu Rapid: „Začátkem června jsme opustili Kampalu směrem na Keňu. Cesta je strašná. V rovinách je bláto do půl kol. Spíme ve voze v blátě na pokraji silnice. Kola přívěsu jsou zablokována mazlavou hlínou. Ani tlačení nepomohlo, a tak jsme nuceni vzdát se mazlavému prostředí. Teprve ráno jsme to mohli vyčistit a pokračovat s řetězy na kolech...“ napsala si Helena Šťastná do deníku.

Zpráva o komunistickém puči v Československu v únoru 1948 zastihla Škulinovy v Africe. Rozhodli se tam zůstat. Usadili se v Nairobi, kde je živilo reklamní studio.

Osm výprav „lovce kilometrů“

V meziválečném období se životní styl změnil a čas se stal velmi cennou devízou, kterou dokázal uspořit právě automobil. Zkušební či propagační jezdci v praxi dokazovali, že automobil je schopen překonat za krátkou dobu obrovské vzdálenosti a současně je spolehlivý. Nejznámějším jezdcem tohoto typu byl u nás František Alexandr Elstner (1902–1974).

Jeho věhlas ale vyplýval také z toho, že měl osobitý literární talent, díky němuž dokázal své motoristické výkony skvěle vylíčit v několika úspěšných cestopisech. Elstner ovšem nezačal cestovat automobilem, ale na motocyklu. Byl spolupracovníkem časopisu Motor revue, který mu poskytl stroj Sunbeam Norton, na němž cestoval po českých zemích s manželkou Evou, která s ním nadšení pro motorismus sdílela. První cesta automobilem se konala v roce 1932, kdy se Elstnerovi spolu s ing. Židlickým vydali na Balkán. Továrna Aero chtěla v obtížných podmínkách prověřit kvality svého jednoválcového cestovního vozu. Na tachometru jejich vozu během cesty přes Rakousko, Jugoslávii a Maďarsko přibylo 3700 km.

O rok později s Aerem 600 vyjeli do severní Afriky. Tentokrát nebyli sami, doprovázely je posádky dvou dalších aerovek. Výprava nesla název Aerospexor a trvala 42 dní, během nichž její členové ujeli přes 14 000 km. V roce 1933 se Elstnerovi do severní Afriky vypravili znovu, tentokrát jako členové Modrého týmu, který tvořily čtyři automobily Aero 1000. Projeli dnešní Alžírsko a Maroko. Modrý tým cestoval celkem 42 dní, během nichž ujel 17 600 kilometrů.

Krátká reportážní cesta po Skotsku a Anglii v létě 1935 Elstnerovým posloužila jako příprava na velkou cestu po Severní Americe následujícího roku. Jízda dostala název 100 dní v malém voze a uskutečnili ji tentokrát automobilem Škoda Popular. Celá cesta přes USA a Mexiko trvala 98 dní a zvládli během ní 25 000 kilometrů. V červenci 1938, kdy se nad Československem už stahovaly zlověstné mraky, se Elstnerovi vypravili se silnější Škodou 1100 na propagační jízdu, kterou nazvali Napříč Argentinou. Československý vůz ujel po jihoamerických cestách i necestách 36 000 kilometrů.

Válka a okupace znamenaly dočasný konec Elstnerových propagačních jízd. Teprve po osvobození mohl vyjet na cesty znovu. Tentokrát se na svou osmou cestu vydal se synem Reném a druhou ženou Annou. Rekordní cestu napříč Afrikou uskutečnili s vozem Aero Minor (615 ccm). Elstnerovi vyjeli symbolicky 28. října 1947 z Prahy. Když se dostali k pobřeží Guinejského zálivu, měl aerovka za sebou 6903 kilometrů. Na zpáteční cestu se její osádka vydala 1. prosince 1947. Elstnerovi se vraceli stejnou cestou, a tak se pokusili o rychlostní rekord. Cesta od Guinejského zálivu ke Středozemnímu moři jim nakonec trvala jen 11 dní, 6 hodin a 15 minut.

A v Československu byli dokonce o den dříve, než předpokládal původní plán. Byla to osmá a poslední cesta „Franka“ Elstnera. Po únoru 1948 už nikam nevycestoval. Cestovali však jiní. V časech, kdy byli u moci komunisté, tyto automobilové cesty, jejichž cílem byla propagace československého automobilového průmyslu, neustaly, jen jich bylo nesrovnatelně méně než za první republiky.