Z ledu k mikrofonu. Hlášky si nechystám, tvrdí Hubáček

Posledním do sbírky je dres z francouzského Rouenu, kde mistr světa z roku 2010 odehrál minulou sezonu. Po ní se rozloučil. V tichosti, bez okázalých gest. Na ty si nepotrpí. Do nové hokejové sezony už naskočil ne jako hráč, ale jako spolukomentátor České televize.

Kolikrát se od té doby ozvalo svrbění v rukou, že by chtěly zase sáhnout po hokejce?
Jednou ten moment nastal. Nedávno hrály Vítkovice se Spartou, slavily 90 let s ceremoniálem a vytažením dresu Franty Černíka pod strop. Perfektně zorganizovaná akce. Sezvaly co nejvíc bývalých hráčů, my jsme před utkáním nastoupili na led. Tam, na modré čáře, před plnou halou, jsem pocítil nutkání, že bych si ještě jednou sakra rád zahrál. A třeba dal ještě jeden gól, což by ale zase zabralo víc než jeden zápas. (úsměv)

Zůstal ve vás ten pocit?
Asi do 5. minuty. Odešli jsme z ledu a zase jsem zaplul do toho stavu, že je všechno pryč.

Proč jste skončil bez toho, abyste konec kariéry oznámil?
Přijde mi to tak přirozené. Můj čas se naplnil, hokejový svět patří klukům, kteří hrají teď. Ti si zaslouží pozornost, a ne borec, který odchází.

Uvažoval jste o tom dlouho?
Přišlo to plynule. Cítil jsem, že moje kariéra se chýlí ke konci, člověk stárne, pomalu mi začíná docházet výkonnost. Ve Francii jsem mohl ještě pokračovat, přemlouvali mě k tomu asi měsíc, ale mám doma dvě děti a v hokeji jsem přestal vidět motivaci, bezprostřední vůli. Jedno s druhým jsem si přirozeně vyhodnotil.

Hřeje vás, že jste se rozloučil jako vítěz s pohárem nad hlavou, byť to nebylo v Brně, jak spousta fanoušků Komety roky snila?
Od dvaatřiceti let jsem se pohyboval, vyjma jednoho roku, v zahraničí. Sice jsem kariéru neuzavřel v Brně, nenaplnil si ten dětský sen, ale aspoň jsem skončil v dobrém rozpoložení. Především jsem ale věděl, že nechci končit v Česku, kde my neumíme s odcházejícími hráči pracovat. Často se tady končí s nepříjemnou pachutí. Nechtěl jsem, aby si mě kluby přehazovaly jako horký brambor. Proto jsem si loni na jaře sedl k internetu, vybral zhruba deset klubů z Francie, Německa a Rakouska a zvolil druhořadou soutěž, kde jsem to celé uzavřel.

Načež jste se do českého hokeje, z něhož jste chtěl pryč, obratem vrátil a jste jednou z jeho tváří jako expert České televize. Jde to dohromady?
Dohráním kariéry venku jsem se chtěl vyhnout tomu, aby můj konec kariéry byl špatný. Abych se pohyboval někde na hraně soupisky. U hokeje jsem naopak v nějaké formě vždycky chtěl zůstat. Na tom, že zkusím komentovat, jsem byl s Robertem Zárubou ústně domluvený několik let. Možná deset let zpátky jsme se o tom začali bavit. Prakticky se čekalo, že se k České televizi přidám.

Bylo automatické, že začnete komentovat hokej?
Jak to myslíte?

Jste známý jako ohromný fotbalový nadšenec, navíc hovorný člověk. Nepřišla nabídka z komerční stanice, kde fotbal komentují i ryzí nadšenci jako zpravodajský reportér Jiří Hošek?
Taková nabídka nepřišla. Byla jedna na komentování hokeje, ale tu jsem právě kvůli dohodě s ČT hned odmítl. Na fotbal bych stejně neměl odbornost, působil bych tam jako fanoušek fotbalu, ne ten, kdo mu rozumí, a to by mě nebavilo.

Co obnášel přechod z výstroje do obleku?
Cvičením mluvení jsem neprošel, ale měl jsem na Roberta (Zárubu) spoustu otázek. Řekl mi, že je to o mé přirozenosti, otevřenosti a schopnosti vyjádřit myšlenku. Taky mi poradil, ať hodně čtu, abych měl slovní zásobu. Tu mám solidní. Jsem zvyklý číst hodně.

Snažil jste se něco pochytit od už stabilních spolukomentátorů?
Abych se co nejlépe připravil, od druhé poloviny sezony jsem na internetu sledoval přenosy ČT a znamenal jsem si, kolikrát spolukomentátor promluví, jak dlouho situaci glosuje. Později jsem viděl na nhl.com nějakých 10 až 15 zápasů NHL a taky jsem se zajímal o to, jak bývalí hráči coby experti vstupují do přenosů. Dělal jsem si obrázek, abych věděl, jak se k této práci postavit.

Pustil jste si taky komentování brankáře Dominika Hrachoviny na mistrovství světa?
Viděl jsem kousek toho zápasu. Hrášek je taky kluk, který se umí vyjádřit. Ale je rozdíl jít do jednoho zápasu, nebo vědět, že to je navážno, nastálo. Přemýšlel jsem o tom dlouho, přehrával jsem si situace. V přípravě jsem chodil na zápasy Komety, sedal jsem si sám na tribunu a v duchu jsem si předříkával, s čím bych šel do éteru, kdybych byl ve vysílání. Snažil jsem se do té role vcítit. Pořád to ale nebyl první přenos.

Ten přišel v Brně. 2. kolo, Kometa proti Plzni. Bylo náročné komentovat svůj mateřský klub?
Od tohoto jsem se oprostil. Možná to přišlo s věkem, dlouho jsem hrál venku a necítím, že bych někomu patřil. Emočně se mnou nepracuje, jestli vyhrává tenhle, nebo tamten mančaft. Dívám se, jak reagují hráči, jak trenéři. Už to není ten pohled fanouška, který líp vstává s výhrou a hůř usíná s porážkou.

Zmínil jsem Hrachovinu i proto, že on se uvedl několika vydařenými hláškami. Vy jste jich ze sebe jako hráč vysypal tuny, ale teď z obrazovky nejsou slyšet. Kde je jim konec?
Zatím mám za sebou jedenáct zápasů a je potřeba vidět, že si musím v hlavě zautomatizovat spoustu faktorů, takže zatím nebyl prostor na hlášky. Nechci si je chystat dopředu, na sílu je do přenosů cpát. Možná mi časem nějaká přijde na jazyk, ale zatím jsem se nepřistihl, že bych měl potřebu propašovat do přenosu něco, aby se to pamatovalo.

Na čem si dáváte záležet?
Abych dodržel respekt k těm, co hokej hrají, a férovost ve vyjádření k nim. Jsem jen malá součást zápasu a nemůžu se vyvyšovat nad ty, na nichž záleží nejvíc.

Je vám vlastní vyjádřit konkrétní názor, pohled na věc?
Baví mě to. Mám i výhodu v tom, že nejsem na nikoho navázaný a nikomu zavázaný. Může mi být jedno, jak se o tom či onom týmu vyjádřím. Jen bych si chtěl zachovat pozitivní nadhled. Ne omlouvání a zaslepenost, ale otevřený, pozitivní náhled.

Chytlo vás komentování?
(přikývne) Pečlivě se na zápasy připravuji. Dvě, dvě a půl hodiny. Projedu si poslední kola, sestavy, udělám si poznámky k hráčům. V rychlovce si projedu každého hráče, kde hrál, co hrál. Ukáže to spoustu věcí, které pak můžu použít. Rád jsem připravený, dodává mi to klid. I kdyby mi to pak v přenosu nešlo, vím, že jsem pro to něco udělal. Nerad bych chodil něco říkat z voleje.

Musí to být časově náročná profese. Nepředstavoval jste si, že až skončíte s hokejem, budete dělat něco jiného?
Nepředstavoval jsem si to nijak, realita pak může být úplně jiná. O životě po hokeji bude lepší bavit se za pár let, až se usadí. Teď jsem chtěl začít rychle něco dělat, abych měl cíl, za něčím si šel.

Přesto, splnil jste si nějaká přání, na která dosud nebyl čas?
Poprvé jsem si dal o Vánocích nohy na stůl. (úsměv) Jinak zatím ne. Nejsem ten typ, který by musel dohánět. Žiju stejným životem jako dřív, jen už nehraju hokej.

Kam byste se rád vydal, kdybyste si mohl takhle od stolu vybrat?
NHL jsem viděl, NBA, baseball a americký fotbal taky. V Anglii jsem byl mockrát. Přál bych si vidět Wimbledon, to je jedna z věcí. Teď je to tak, že mám patnáctiletou dceru, která už začíná být hodně samostatná, a osmiletého syna. Zřejmě vnitřně čekám, až povyroste, a projedeme si fotbalovou Anglii spolu.

Zajdete spolu na Zbrojovku?
Byl jsem se podívat třikrát, taky na Líšni, kde bydlím. Ta hraje moc dobrý fotbal. Vypadl jsem z toho, když jsem hrál v zahraničí.

Vy, vždy zanícený fanoušek, který nadšeně vzpomínal, jak jezdil na brněnský fotbal i ven s šálou vyhozenou za auta?
(začne se smát) Jo, to si pamatuju, jeli jsme z Olomouce, Pavel Holomek tam rozhodl, vyhráli jsme 1:0, jen nevím, jestli to padlo v 53. nebo v 58. minutě. (Šlo o sezonu 1996/97, Holomek dal na 0:1 v 52. minutě – pozn. red.) My s bráchou jsme byli pohlceni euforií 90. let kolem Boby Brno. Chodili jsme na každý fotbal, táta nás bral na výjezdy, přetrvalo to hodně let. Časem do toho zasáhla má vlastní hokejová kariéra. Druhá věc je, že jsem odehrál 1 300 zápasů a přesně vím, jak kluci, kteří hrají, fotbal prožívají. Jeden zápas skončí a oni už myslí na další. Odešel ze mě ten fanouškovský pohled a zůstal pohled hráče.

Takže když si v hlavě promítnete, že Zbrojovka sestoupila...
Tak na to řeknu, že to je fotbalový vývoj. Ten brněnský je momentálně v minusových hodnotách. Fotbal mám rád, ale beru ho jako celek.