Pavel Rímský: Na slovo dabér mám alergii

Jako herec nemohl Pavel Rímský (69) dostat do vínku snad lepší kombinaci, než jsou vzhled drsňáka, osobitý hluboký hlas a velké charisma. To koneckonců využil i v mnoha svých divadelních, filmových a televizních rolích, kterých má na kontě nespočet, a také coby dabér »tvrďáků«, jimž propůjčily tvář hvězdy jako Sylvester Stallone (72), Morgan Freeman (81) či Charles Bronson (†82). Nepatří mezi herce, kteří mají potřebu být neustále viděn a slyšen, v pravý čas ale dokáže jasně, nahlas a bez obav říct svůj názor, čímž si vysloužil respekt nejen mezi hereckými kolegy. 

Četla jsem, že jste byl jako student docela rebel. Jak se to projevovalo?
To je pravda. Jak na tom Slovensku, tak později i v Uherském Hradišti jsem hrál s rockovou kapelou, takže jsem měl pocit, že jsem hrozně důležitý a že jsem velké eso, což jsem samozřejmě nebyl ani v jednom případě. Neměl jsem žádné předpoklady být rocková hvězda.

K herectví to ale nemá zas až tak daleko...
To ne, ale... (smích) Párkrát jsem hrál někde na kytaru nebo i na basu, ale to mě vždycky museli kluci naučit, nebylo to žádné velké umění, ale hrál jsem. Trochu jsem i zpíval.

Pocházíte z umělecké rodiny, váš otec byl divadelní režisér. Byla to pro vás jasná volba, že se vydáte touto cestou?
Vůbec ne. Právě kdybych měl víc nadání, tak bych šel cestou té muziky, to byl můj sen. A navíc, než mě odtáhli z toho Slovenska, a že jsem šel do Čech na jednu stranu i rád, měl jsem i ten sportovní drápek. Lyže mě strašně bavily. Divadlo jsem považoval za součást svého života. Každou sobotu se u nás v divadle chodilo na premiéry otce nebo jeho kolegy. Vždycky jsme se oblékli a šli jsme. Tehdy to tak bylo. A byla pro mě samozřejmost, že jsem si s nějakým hercem sem tam někdy na jevišti zašermoval. Prostě to tak nějak vyplynulo. Upřímně řečeno, nebyl jsem úplně rebel, to je hrozné slovo, spíš jsem tak jako studoval noční život a pak z toho vzniklo, že mi to divadlo zbylo. Nikam jinam jsem se ani nepokoušel dostat, bylo by to marné.

Měl jste to úplně naopak, než to mají studenti dnes. Ti se marně snaží dostat na DAMU a nakonec musejí jít jinam...
Mě nejdřív vyhazovali z různých gymnázií, takže mi nezbylo než jít na konzervatoř. Z té mě pak také vyhodili.

Ale vystudoval jste JAMU...
Ano, vystudoval, protože tehdy bylo zákonem dáno, že na akademických vysokých školách je možné udělit dispens od maturity. Tak se to jmenovalo - dispens od maturity. Dneska už to asi neexistuje, ale tehdy to bylo, takže ho mám udělený. Nemusel jsem mít maturitu, a přesto jsem mohl studovat vysokou školu. Ale jen hudební, výtvarnou nebo divadelní akademii.

Na divadle jste si vyzkoušel klasiku i moderní repertoár. Vzhledem k tomu, že jste vystudoval JAMU, muzikál vás nikdy nelákal?
Byl jsem v mnoha muzikálech, ale ne v Praze. Tady jsem byl jenom ve vinohradském divadle, tam jsme sedm let hráli Donaha!, velmi slavný muzikál.

Kromě divadla jste si vyzkoušel i filmovou a televizní tvorbu. Co z toho vás oslovilo nejvíc?
Vždycky když čtu nějaké herecké rozhovory, tak koukám, jak všichni ti herci - hlavně ty největší filmové hvězdy - jásají nad tím, že divadlo je pro ně základ. Já jsem to tak léta také měl, ale jen proto, že jsem houby točil, takže to bylo celkem pochopitelné (smích). A teď, když už jsem starý, baví mě víc točit, a i víc točím. Divadlo mě samozřejmě baví, jen musím říct, že spoustu toho, co se dneska v divadle hraje, považuji za balast, a proto mě to moc nebaví. Ale vykonávám to profesionálně, jak nejlépe umím, to přísahám. Nicméně že bych se na to nějak těšil, tak to moc nemám. Baví mě jen některá představení.

Můžete jmenovat projekt, který máte rád nebo na který rád vzpomínáte?
Teď je pro mě srdeční záležitostí v Divadle v Řeznické hra amerického dramatika Marka St. Germaina, která se jmenuje Poslední sezení u doktora Freuda. Je to hra, kde jsou dva herci, já a Martin Finger z Činoherního klubu. Hodinu a půl jsme sami na jevišti, takže je to strašná kláda, ale je to naprosto skvělá hra. Martin to výborně hraje a já si to užívám s ním.

Kromě toho se věnujete i dabingu...
To se věnuji, ale už tak nějak míň.

Mně přijde, že vás slyším snad v každém filmu či seriálu...
To je jasné, protože všechny televize pořád dokola reprízují to stejné. Peníze zřejmě radši věnují na posilování svých platů, jinak si nedovedu vysvětlit, proč pořád koukám na ty stejné filmy. A nejvíc mě překvapuje, jak mi vždycky slíbí, že na prázdniny mi stejně jako všem divákům splní přání, že budou opět dávat film Jáchyme, hoď ho do stroje!. Už posté. Na moje přání... a přání všech ostatních diváků. To mě vždycky baví.

Dabujete mimo jiné Sylvestera Stalloneho, Morgana Freemana, Charlese Bronsona nebo třeba Tommyho Lee Jonese... Setkal jste se s některým z nich ve skutečnosti?
Nesetkal. Několikrát mi slibovali Sylvestera a já byl několikrát kvůli své jazykové výbavě šťastný, že nepřijede. (smích) Tím, že bych musel být vyfocený s někým slavným, netrpím.

Odmítl jste někdy nadabovat nějakou postavu?
Že bych měl averzi na nějakou figuru nebo jméno, to nemám. Odmítl jsem třeba nějakou ptákovinu, to jo. Ale že bych odmítl nějakého konkrétního člověka, to ne.

Někteří dabéři tvrdí, že dabing se dá naučit, někdo zase říká, že se pro to musíte narodit. Jaký názor na to máte za ta léta vy?
Myslím si, že se určitě naučit dá. Nevím, jestli se to může naučit každý, ale víc je to určitě otázka reflexů než nějakého talentu. A pak si myslím, že ti nejlepší, ne ti, co jsou tam nejčastěji, ale ti nejlepší, do toho vkládají ještě něco ze svého hraní. Já mám třeba alergii na slovo dabér, protože se pořád snažím být herec, který se hlasově víc hodí na něco, a tak to dělá, a míň na něco jiného, tak to nedělá.