Komunita, to je dnes trochu zprofanované slovo, přesto je při rozhovoru použijeme, ale Stanislav Němec raději hovoří o společenství, o sounáležitosti, kamarádství, přátelství a o vztazích, které nestojí jen na bázi obchodních a profesionálních kontaktů.

Jaké byly počátky? Jak se sedlákům povedlo dát se dohromady a utvořit takovou, dnes nezanedbatelnou, a v podstatě politickou sílu?

Lidé, kteří hospodařili za komunistů, a vydrželi ten obrovský tlak, o sobě docela dobře věděli, ale žili v podstatě v uzavřeném ghettu pod celoživotním tlakem komunistické moci. Když bolševický režim padl, cítili potřebu se dát dohromady a spojit své síly a k nim se přirozeně začali přidávat ti, kdo po roce 1990 chtěli začít hospodařit na původně svém. Tak jsem to cítil i já, protože bylo jasné, že bez nějaké společné platformy nebudeme schopni nic prosadit. Většina společnosti se na nás po čtyřiceti letech systematické masáže dívala jako na blázny, kteří se chtějí vracet o sto let zpátky, o restitucích nebo dokonce dotacích se nám ani nesnilo, navíc tlak neochotně končících socialistických podniků a jejich lobby byl obrovský. Museli jsme si tedy své postavení vydupat doslova ze země nejen každý sám na své farmě, ale i selský stav jako takový. A to, že dnes naše Asociace úspěšně funguje 20 let, a když započtu i původní Sdružení soukromých zemědělců, tak je to již 29 let, tak to o něčem svědčí.

Dnešní mladí hospodáři, někde je to od roku 1990 již třetí generace, se už tolik neobracejí do minulosti…

Ano. To, čeho jsme dosáhli, berou ti mladí jako samozřejmost. Je to přirozené, a správné. Vidí své hospodářství, ve kterém vyrostli, v soukromém, vlastním, a nic jiného zaplať Pán Bůh, nezažili. Proto jsme to také dělali. Ten nutný „třídní boj“, který jsme intenzívně prožívali, oni již tak necítí. Ale sami už zažili to, o čem se dříve jen mluvilo, generační sounáležitost, vztah ke statku, sáhli si na tu pomyslnou i skutečnou cihlu při budování stájí, domu. Nastupují do rozjetého vlaku a třeba pak sami připojují další vagony. Vidím to na příkladu vlastním, kdy syn Tomáš nastoupil do našeho hospodaření naprosto přirozeně a kontinuálně a dnes například mlékárnu řídí na 99 %, ale zároveň je samozřejmě plně zapojen i do zemědělského provozu. A myslím, že nikdy nepomýšlel na to, že by dělal cokoli jiného, a to považuji za svůj největší podnikatelský úspěch, kromě vnoučat, která už jsou ale především úspěchem jeho a jeho ženy.

Mění se spousta věcí, technologie, média. V této souvislosti si uvědomuji, jak je dobře, že mladí hospodáři dovedou využívat nové technologie i sociální sítě. Například i v rámci Asociace „Klub mladých farmářů“ komunikuje především touto formou. Co ale trochu postrádám, co již poněkud vyprchalo, to je ono „revoluční nadšení“. A s ním trochu uvadá i potřeba se sdružovat, ne na sítích, naživo. Mladých lidí je na farmách hodně, a proto cítím jako potřebu je více zapojovat do společenského i politického dění, a nejen s ohledem na Asociaci. Na jednu stranu je sice fajn, že mladí všechno okolo soukromého hospodaření a svobody, kterou jim poskytuje, berou jako samozřejmost, ale zároveň je taky třeba si pořád uvědomovat, že ta „samozřejmost“ nespadla z nebe a že je potřeba si ji chránit jako oko v hlavě. Že by totiž ubývalo snah a tendencí ze všech stran ji stále více okrajovat, to se určitě, zejména za současné politické situace, říct nedá… 

O vzniku Sdružení soukromých zemědělců, předchůdce ASZ se dnes už mnoho neví, vy jste byl u toho, jak to tehdy vlastně bylo?

Když jsem byl s otcem v dubnu roku 1990 na ustavující schůzi Sdružení v Nymburce, byli tam převážně sedláci, kteří vydrželi hospodařit po celou dobu totality, a to, co museli pod komunisty přežít, na nich bylo vidět na první pohled. Všichni vydrželi doslova na pár hektarech, kdo měl 10, už byl rarita. Většina z nich byla vyššího věku, ošlehaní, upracovaní, dodnes mám před očima sedřené ruce paní, která seděla proti mně u stolu. Tehdy mi otec při zpáteční cestě řekl, že je asi dobře, že jsem s sebou nevzal ženu, že by ji to asi odradilo… Já ale taky dodnes cítím to odhodlání, sílu a naději, která tam panovala, a právě na nich jsme hned od začátku stavěli.

Dalším důležitým bodem bylo pak shromáždění sedláků v divadle ve Slaném po volbách v červnu 1990, kam jsme jeli v podstatě „nažhaveni“ na tehdy nového ministra Kubáta. On se totiž tehdy velice nešikovně vyjádřil v tisku o konci družstev a obnovování soukromého hospodaření. Odehrála se tam velmi bouřlivá diskuse, ve které se nás ministr snažil přesvědčit, že to myslel trochu jinak a ve které se poprvé veřejně na takovémto fóru ukázalo, že touha soukromě hospodařit na svém je pořád živá. Já jsem se tehdy poměrně aktivně zapojil do diskuse, a to v podstatě odstartovalo mou činnost v soukromnických strukturách.

Sdružení soukromých zemědělců se postupně docela úspěšně rozvíjelo a brzy pokrylo svou činností prakticky celou republiku. A určitě je potřeba zmínit alespoň pár lidí, bez nichž by se tak nestalo - pánové Svárovský, Veselý, Brož, Kubíček, Javůrek, Beran a další a další, to jsou jména, která by neměla být zapomenuta.

Sdružení tehdy začalo intenzivně prosazovat potřeby nás sedláků a farmářů a zejména v počátcích, kdy se formulovaly základní podmínky pro soukromé hospodaření, přístup k půdě, restituce či transformaci JZD, šlo doslova o bytí a nebytí. Na politické scéně jsme totiž nikdy příliš odvážných a přesvědčených spojenců neměli.

No, politického dění jste si sám jedno volební období užil, že?

Byla to dobrá zkušenost, ale opakovat už bych ji nechtěl ani den. Všechno to vzniklo v roce 1997, poměrně krátce před volbami, kdy jsme jako Sdružení soukromých zemědělců už vyvíjeli docela širokou činnost v 57 okresních organizacích a podařila se nám prosadit řadu věcí, ale uvědomovali jsme si, že je třeba se posunout dál a že bez politického vlivu toho mnoho nevyjednáme.

No, a když se tehdejší předseda Svazu družstev Jan Fencl stal senátorem, řekli jsme si, že bychom, tedy jako sedláci, měli mít zastoupení v parlamentu, když žádnou politickou podporu nemáme. A protože jsem byl členem ODS, kandidoval jsem za ni ve volbách v roce 1998 a byl jsem zvolen do Sněmovny. Být v parlamentu nám jako Asociaci umožnilo být u důležitých rozhodnutí a moci spoustu věcí přímo ovlivnit. Vždy jsem hájil stanovisko ASZ, což mi bylo občas vytýkáno, ale já jsem dodnes přesvědčen, že to byla ta nejlepší a nejčistší forma „lobbingu“, protože jsme do toho šli takto otevřeně od začátku volební kampaně a každý věděl, kdo jsme a co chceme. To ostatně také definovalo pozici a vnímání Asociace u celého politického spektra v podstatě až do dneška. 

To bylo o politické angažovanosti, a co angažovanost společenská, obecní?

Obecní? No to jste trefil hřebík na hlavičku - to mě jako radonického lokálního patriota těžko zastavíte! Naše obec totiž žije opravdu bohatým životem a já i celá rodina jsme rádi u toho. Hrajeme divadlo, žertem říkám, že abychom ho mohli hrát, postavili jsme si nový Obecní dům, organizujeme vyhlášené dětské dny, pálení čarodějnic, kulturní akce, koncerty, zveme si profesionální divadla, ke stému výročí republiky jsme zde 28. října odhalili pamětní desku legionářům (mimochodem je na ní mezi jinými uveden i můj dědeček, který bojoval proti bolševikům na Sibiři), vysadili jsme zde Lípu republiky, teď v neděli budeme zahajovat Advent, začínáme zkoušet tradiční vánoční vystoupení v našem amfiteátru, kde je zapojena nejenom celá rodina - dcera píše scénář a moderuje, snacha zpívá, já se pokouším o hru na několik nástrojů, ale uplatnění dojde i naše zemědělská technika. Když se totiž z nebe snáší anděl, aby zvěstoval Panně Marii, že se narodil Spasitel, můžete hádat, co tou dobou dělá náš manipulátor…

Zapomněl jste říci, že jste zde starostou…

No jo, už skoro deset let. Pojďte, ukážu vám, co se nám povedlo. Je tady nový kulturní dům se sálem, všude chodníky, zámková dlažba, nová škola, kde je první stupeň, a sjíždí se sem děti z okolí. Letos jsme otevřeli dvě první třídy. Škola zde bývala, sám jsem do ní chodil, ale posledních 30 let už nefungovala. A teď chystáme přístavbu pro druhý stupeň. Máme moderně vybavené fotbalové hřiště s kabinami a tréninkovým zázemím, tenisový areál, víceúčelové hřiště. Na místě bývalé skládky jsme vybudovali rodinný park s amfiteátrem a rybníkem, z hory navážky se stal zatravněný kopec, který v zimě zasněžujeme umělým sněhem a kde sáňkují děti z širokého okolí, rybník slouží jako ráj rybářů i pro letní koupání, součástí je hřiště a herní prvky pro děti, ale i cvičební stroje pro seniory, okolo vede nová naučná stezka (mimochodem i přes naše pole), malý stylový kiosek je důležitou „informační centrálou“ v obci, zkrátka z bývalého smetiště se stalo jedno nejživějších míst v obci a z toho mám velikou radost.

Za velmi důležité považuji to, že i přes sousedství s Prahou se nám podařilo zachovat vesnický ráz obce. Územním plánem totiž máme stanovena přísná kriteria nové výstavby, která nedovolují žádné sídliště na plocho, žádné bezduché řadové domky, ale pouze individuální domy s minimální parcelou 800 m². To má zásadní vliv nejen na vzhled obce, ale především na to, jaká je struktura jejích obyvatel.

Možná ještě k historii, vyrostl jste zde…

To, že člověk vyroste v místě a zná své sousedy a spoluobčany ještě jako spolužáky ze školy, je pro další život velmi důležité. A dnes, kdy máme pěknou novou školu, budou mít tuto zkušenost i budoucí generace. Pak samozřejmě člověka utváří rodina. Například můj otec byl posledním soukromníkem tady v okolí, hospodařil až do roku 1958, původně asi na 18 hektarech, pak už jenom asi na dvanácti. Vydržel, protože plnil všechny předepsané dodávky, ale nakonec soudruzi přišli a řekli „buď nám to dáš, nebo tě zavřeme, tak si vyber“. Štěstím bylo, že už byla doba přece jen mírnější, takže naši rodinu aspoň nevystěhovali.

Otec pak, než aby měl něco společného s bolševiky v zemědělství, raději šel „k lopatě“, ve stavebním podniku, za pár let začal jezdit s náklaďákem a svou pracovitostí a šikovností si vybudoval takovou pozici, že v roce 1968 mohl začít omezeně, jak to poměry trochu dovolily, podnikat. Koupil starou erenu a asi rok jezdil soukromě. Dlouho to nevydrželo, ale posléze byl vytvořen, z dnešního pohledu naprosto absurdní, systém tzv. „zvláštního zapojení“, který byl zdrojem příjmů například pro národní výbory nebo tělovýchovné jednoty. Spočíval v tom, že tyto oficiální subjekty měly náklaďáky, které svým zaměstnancům předaly do tzv. „socialistické péče“ a ti je pak provozovali ve své režii. Tak „podnikal“ také můj otec. To znamená, že si musel sám sjednávat zakázky, auto opravovat, shánět náhradní díly, platit naftu, vést veškerou agendu a fakturaci a svému zřizovateli samozřejmě odevzdávat nemalou část z výdělku. Přesto to však bylo svého druhu „podnikání“ a pro mě to bylo velmi poučné a motivující. Celé dětství jsem viděl, jak se otec o auto stará, umí všechno, a já mu při tom asistoval, třeba při výměně převodovky, už jako sotva dvanáctiletý kluk. Naučil jsem se strašně věcí, takže mě dodnes nic tzv. neproveditelného nezaskočí.

Po revoluci v roce 1989 jsem i pod vlivem této zkušenosti neváhal ani minutu a hned na jaře 1990 jsem se pustil do hospodaření. Začali jsme na 27 hektarech, z toho vlastních jsme měli osm, žádné dotace nebo restituce v té době nebyly. Skončil jsem s prací agronoma ve státním statku, koupili jsme vraky dvou náklaďáků, opravili je a využili tátových zkušeností a začali s autodopravou. To, co jsme takto vydělali první rok, šlo do hospodaření, do nákupu strojů, osiv. Všechny předchozí zkušenosti došly uplatnění. Zrekonstruovali jsme stáje, koupili první dobytek, přikoupili nějaká pole, a druhý rok už jsme měli 40 hektarů. Další rok začal platit zákon o půdě. Pomohl jsem s restitucemi našim dávným přátelům, a posléze jsem si od nich pozemky pronajal a dostal se asi na 200 hektarů. Nakonec jsme se už do našeho původního hospodářství nevešli, proto jsme na zelené louce úplně mimo obec od roku 1994 postupně vybudovali ten areálek s halami a mlékárnou, jak vidíte dnes. 

Dnes hospodaříme na 860 hektarech z toho je 170 vlastních. Mlékárna dnes zpracovává na řadu výrobků 8 až 10 000 litrů mléka denně, a kromě služby „Mléko z farmy“, provozované s Honzou Millerem, dodáváme i do řetězců, děláme například privátní značku balkánského sýra pro Tesco ve čtyřech zemích, syn Tomáš teď zrovna jede dojednávat dodávky do Číny. Zkrátka snažíme se najít každou skulinu na trhu… 

Od mládí jsem u táty viděl, že nikdy nepřestal uvažovat po svém, vždy hledal cesty, a se vším si dovedl poradit. To pro mě byla nejlepší škola a snažím se to předat i Tomášovi.

Vyrážíme v mrazivém listopadovém dni do blízké Veleně, kde máte nejen pole, ale i rybník

Ano, už jsme tu. Podařilo se nám před několika lety koupit tady 100 hektarů polí a součástí byl i tento asi dvouhektarový rybník a přilehlé louky a kousek lesa se starou hájovnou. Je to tady taková malebná enkláva, kterou postupně zvelebujeme. Vidím v tom šanci, jak zase udělat něco hezkého a také prospěšného. Se správou povodí už dva roky řeším, co s potokem, aby neukrajoval ornici, aby neodtékala až do Hamburku. Takže zase je co vymýšlet. Třeba i jak prospět volně žijícím zvířatům, která do přírody i zemědělské krajiny patří. Po předchozí „péči myslivců“ zde například prakticky nezůstala žádná drobná zvěř. Proto jsme nedávno jako vlastníci vytvořili „selskou“ honitbu, kterou mám v pronájmu a kde prvním opatřením bylo „nestřílet - krmit“, což se snad pomaličku začíná projevovat, letos jsme napočítali několik desítek bažantů i zajíců.

Cestou zpět do Radonic míjíme novou výstavbu v obci, kterou také provedla firma Stanislava Němce. Další viditelnou aktivitou, tedy mimo obec, je služba „Mléko z farmy“, kterou oceňují zákazníci na řadě stálých stanovišť, a nejen v Praze. Jak se to všechno dá stíhat?

No musí se… Hlavně díky rodinnému základu, příkladu rodičů, zodpovědnosti, perfektnímu zapojení syna. A taky díky mé ženě. Bez ní by nefungovala ani rodina, ani farma. Zejména v počátcích našeho hospodaření, toho na ni bylo hodně, obrovský zápřah, který by ne každý vydržel. Kromě perfektní péče o děti a domácnost jí nikdy nedělala problém žádná práce, počínaje dojením nebo připouštěním krav, přes vaření třeba padesáti obědů pro zaměstnance o žních až po vedení účetnictví. O péči o oboje naše rodiče nemluvě. Její hlavní doménou je ale starost o zaměstnance, léta jí říkám, že je ombudsman i odborový vůdce v jednom. Ale bez jejího vztahu k našim lidem, kterých u nás pracuje několik desítek, bychom určitě nemohli fungovat. Základní kádr lidí na farmě i v mlékárně je u nás více než dvacet let, bydlí v našich bytech, bereme je skoro jako členy rodiny a bez nich by to určitě nešlo.

No a pak je tu ještě jedna věc…  

jdeme zpevněnou polní cestou na dohled od farmy, a už to vidím…

…zde jsme vybudovali ekumenická boží muka, byla i tak vysvěcena. Proč ekumenická? Moje žena je evangelička, já jsem katolík. Vidíte, zde je napsáno Deo gratias, ano, Bohu díky. Beru to jako podstatný vzkaz a konstatování. A kdo tudy jde na procházku, rád na lavičku usedne. A až stromy trochu vzrostou, bude to ještě příjemnější.

Mohli bychom rozbírat podrobněji svědectví Stanislava Němce o již historických událostech minulých desetiletí, o nedůvěře v obrozující se selský stav, o snahách začlenit sedláky do jedné tzv. zastřešující organizace, Agrární komory, kde rodící se postsocialističtí průmysloví zemědělci sedláky vždy přehlasovali. Ano, to byl ten hlavní důvod pro založení samostatné organizace, Asociace soukromého zemědělství, které je právě 20 let. Tohoto tématu se vždy dotknou ti, kdo byli u začátků, jako v minulém čísle Jan Miller, kolega Stanislava Němce, nebo současný předseda Asociace Josef Stehlík, a ostatně jsme se dotkli i my.

V závěru našeho rozhovoru Stanislav Němec vybízí k větší angažovanosti dnešních mladých hospodářů…

Že jsme se dostali až tam, kde jsme dnes, to není samozřejmé, je třeba si připomínat historii. A třeba i ty asociační začátky, kdy jsme dostali výpověď z budovy Ministerstva, kde jsme měli v nájmu dvě místnosti, a museli se zařizovat v novém nájmu. I to nás posunulo kupředu.  A dnes? To že Asociace funguje na takové úrovni a v takovém rozsahu, považuji za skoro zázrak a obrovský úspěch, všech, kteří se do tohohle našeho spolku zapojili. To, jaký dobře promazaný skvěle fungující stroj vytvořil z hlavní kanceláře Jaroslav Šebek, je pak už skoro neuvěřitelné. To všechno je ale jenom důkazem toho, že naše organizace vznikla zespodu, ze spontánní potřeby sedláků. A to, že funguje už dvacet let, dokládá, že snad naplňuje všechny ty hlavní myšlenky, které všichni přirozeně cítíme a jimiž prakticky denně žijeme, a kterými jsou svoboda v rozhodování a odpovědnost za sebe i svou rodinu a své okolí. Jsem přesvědčen, že to jsou daleko důležitější věci než jakékoliv dotace nebo ministerské vyhlášky.  A věřím, že podle toho Asociace musí a může fungovat ve prospěch nás sedláků i v dalších letech. Nikdo jiný to za nás totiž neudělá.

Výstižné vyjádření, jasné cíle. K tomu všemu lze Stanislavu Němcovi jen popřát, ať se mu daří, a Asociaci samozřejmě též.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 8/2018), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům ASZ ČR.