Chvála zdi
Zábranský, David: Chvála zdi

Chvála zdi

Moje poslední knížka se nedostala ani do nominací na Literu a v nové divadelní hře sklízí obdiv diváků nikoli můj text, nýbrž kůň, který asi dvě minuty geniálně stojí na jevišti. Je úžasný a vydělá si víc než já.

S takovými výsledky nemá cenu dál vysedávat u klávesnice. Jdi od toho, řekl jsem si loni v lednu a zapsal se do učení na zedníka. V osnovách jsem si přečetl, že po vyučení budu schopen „provádět základní zednické práce na pozemních stavbách, tj. betonování, zdění zdiva z různých druhů materiálů, monolitické a montované vodorovné konstrukce“. Což bylo přesně to, po čem jsem toužil. Stavět. Zdi. Mezi lidmi.

Za ten rok více či méně úspěšných pokusů jsem toho zažil víc než kdy dřív. Už koncem ledna, po prvním měsíci v učení, jsem přišel o všechny kamarády z levice a nevládek. V Ádvojce a v „otevřené společnosti“ už nemám nikoho, kdo by se mnou šel ven. Prý stavím špatné zdi mezi lidmi. Nic nepomohlo, když jsem jim vysvětloval, že i autonomní komunitní centrum Klinika, o které se nedávno vedl boj mezi levicovými squatery a maloměšťáckou radnicí, fakticky nebylo ničím jiným než tlustými zdmi mezi lidmi, a že tomu tak bylo dobře, neboť bez zdi by se na Klinice nedaly ani pouštět filmy na zeď, natož na záchodě věšet ručník na skobičku. Ne, odmítali mě i zdi. Ani humor nepomáhal. Že se snažím, aby každá zeď měla aspoň jedno okno, ale že mi to ještě moc nejde, a že tedy se mnou budou muset mít trpělivost? Že jednou zvládnu nejen okno, ale i dveře? Nic. Zlobili se na mě. Ba co víc, představoval jsem pro ně hrozbu.

Mnohou lidskou důstojnost lze zachovat jen za zdí, kamarádi moji! S trochou ublíženosti jsem v létě odletěl do Spojených států. Naše učiliště dostávalo už od roku 1989 granty přímo od Bílého domu (i na něm kdysi museli „provádět základní zednické práce na pozemních stavbách“ a Bílý dům od těch časů s nostalgií posílá peníze všude tam, kde se ve svobodném světě staví zdi, pokud možno bílé), ale po nástupu Donalda Trumpa se granty na zdi zvedly na dvojnásobek. Naši mistři díky Trumpovi jezdili každý ve své Tesle a předplatili si Netflix… Pro zedníky včetně mistrů po celém světě byl Trump Mistrem.

Na letišti v New Yorku se mi dostalo velkolepého přivítání. Čekal tam na mě samotný pan Steve Bannon, faktický obsah Trumpovy formy, onen muž, který bludného Trumpa nasměroval doprava. „Všechno jde dobře,“ řekl mi pan Bannon ještě do hluku zastavujících se turbín. „Zeď bude, ale bude tam, kam od začátku patřila.“ Pak pochválil moji vizáž muže z lidu.

Dověděl jsem se, že celá kauza kolem Trumpova předvolebního hesla „Postavte zeď!“ byla nedorozumění a že tahle zeď nikdy neměla stát na hranici mezi Spojenými státy a Mexikem, nýbrž že patří do samého středu americké společnosti.

Sedli jsme do taxíku a pan Bannon mě odvezl kamsi za New York. Byl jsem najednou mezi svými. Všude stovky zedníků, a co mě překvapilo – z obou stran.

„Tohle není Facebook,“ vysvětlil mi pan Bannon. „Tady chtějí zeď všichni, obě strany. Společnost je rozdělená,“ řekl mi. „Tady už je rozdělená do výšky dvou metrů,“ dodal a ukázal k místu, kde reportéři z New York Times a britského Guardianu kmitali s cihlami jako fretky. „Jsou na stavbě rychlejší než alt-right!“ křikl jsem ve velkém údivu. Steve kývl.

Domů do Čech jsem si přivezl nový dodatek americké ústavy: „Nedílnou součástí státního zřízení je zeď… Všechna státní moc plyne z lidu a ze zdi… Zeď se skládá z fyzické části a z myšlené části: fyzická část je z betonu, myšlená protíná celý vesmír a na druhou stranu celou zemskou kůru; zákaz narušení zdi se týká obou složek zdi… Zeď je základním lidských právem a zeď má základní lidská práva, k nimž patří právo na každoroční nové omítnutí… Přijatý zákon podepisuje prezident a platnosti zákon nabývá přibitím na zeď… Monarcha sedí na zdi; nohama vždy do své země…“

Už to nebudou Spojené státy, pomyslel jsem si. Odteď každý bude mít svůj domeček. A u nás totéž. Dobře jsem si vybral. Vyhrnul jsem si rukávy.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Karel Huněk,

To Martin Puskely: Ano, máte pravdu, souhlasím.

Martin Puskely,

To Karel Huněk: Minimálně závěr Vašeho příspěvku („A konečně se oprávněně říká, že pochopit znamená souhlasit.“) je diskutabilní. Pokud slovem „pochopit“ míníte snahu vysvětlit = vytvořit rámec pro hlubší poznání určitých činů, motivů nebo postojů, pak jednoduše nemáte pravdu. Explicitně na to upozorňuje Christopher R. Browning v Obyčejných mužích, kde se pokusil zachytit, jak se obyčejní Němci mohli podílet na zajišťování vyvražďovací mašinerie známé jako holokaust. Určitě nedospěl k závěru, že to, co ti lidé dělali, bylo v pořádku. Ani Zimbardova zkoumání původu zla neskončila tím, že by Zimbardo začal obhajovat americké počínání ve Vietnamu nebo zločiny v Abú Ghrajb. Přesně naopak, lepší pochopení nám umožní podobným situacím se v budoucnu vyhýbat (byť je otázka, zda k tomu existuje dostatečná společenská vůle).

Ale možná chápete slovo „pochopit“ ještě trochu jinak, a to jako obsáhnout pochopením odlišné stanovisko do takové míry, že se s daným stanoviskem nakonec ztotožníte. Ani v takovém případě však podle mého názoru neuniknete problémům, protože schopnost měnit svá stanoviska na základě podnětů, které přicházejí z vnějšího světa – a třeba i těch jeho částí, vůči nimž nyní zaujímám odmítavé stanovisko –, je přece základem každého otevřeného systému. Jinými slovy, měli bychom být otevřeni možnosti, že přehodnotíme svá dosavadní stanoviska, když nám protivník ukáže nekonzistentnost, problematičnost nebo neudržitelnost naší dosavadní pozice. V opačném případě máte recept na uzavřený systém a dogmatismus (mimochodem velký problém nemalé části dnešní české kulturní scény). Rozhodně se nedá tvrdit, že vhled do toho, co podmiňuje názory druhého, automaticky implikuje převzetí jeho stanoviska. Sókratovské tázání není prosto empatie. A pracuje s dialektikou a jemnou ironií, nikoli kázáním, kategoričností a opovržením. Dialog není možný především tam, kde druhá strana odmítá komunikovat a sama chce diktovat, tam potom nezbývá než hájit své, ale bohužel právě „pražská kavárna“ zabila možnost dialogu hned v samotném zárodku.

Kalim K.,

Narcis bílý (Narcissus poeticus) - přirozeně je rozšířen v jižní části Evropy, od Francie a Španělska po Řecko, na sever až do rakouských Alp. Jinde v Evropě je místy zplanělý. Je pěstován i jinde, např. v Severní Americe, kde také zplaňuje. V ČR je nepůvodní, ale je to často pěstovaná okrasná rostlina, vykvétá brzy na jaře, už v březnu až dubnu. Pěstuje se v mnoha kultivarech a často zplaňuje i do volné přírody nebo vytrvává na místech někdejší kultivace. Zdroj: Wikipedie

Karel Huněk,

Literatura takto nefunguje. Autorovy "důvody" jsou irelevantní, stejně se zdá, že lidskou motivaci není možné zpředmětnit. A konečně se oprávněně říká, že pochopit znamená souhlasit.

Anna,

To Martin Puskely. Líp bych to neformulovala, myslím si totéž. Stavět zdi je daleko jednodušší než trocha empatie a zamyšlení, zda i ten druhý nemůže mít kus pravdy. Nebo se aspoň snažit pochopit jeho důvody. Jedná-li a smýšlí-li někdo nějak, má k tomu jistě nějaké důvody. Pokud je nepochopíme, nemůžeme s ním vést dialog založený na nějakých argumentech a tím nejjednodušším je zeď = rozdělení společnosti. Pochopit přeci neznamená souhlasit. Přesně tohle se děje v naší společnosti, jeden druhého neposloucháme, jenom se nálepkujeme = stavíme zdi. Z obou stran. Výborně napsáno.

Martin Puskely,

To Lukáš Vavrečka: Pokud sloupku rozumím dobře, potom není těžké uchopit jeho základní myšlenku: ti, kteří se vymezují proti lidem, jež „rozdělují společnost“ (= „stavějí zdi“), se sami dopouštějí hříchu, který vyčítají druhým. Každé gesto, kterým se někdo radikálně vymezí vůči objektu své kritiky nebo svého nesouhlasu, obsahuje odmítnutí – a jakmile se z tohoto odmítnutí stane morální odsudek a rozhodnutí nekomunikovat, výsledkem je zeď. Někdy je asi nutné to učinit, ale jak naznačuje Zábranský, často je takové gesto adresováno i tomu, kdo prostě vyjádří kritický postoj k tomu, co původce gesta vydává za nezpochybnitelnou pravdu (a vyžaduje, aby se tak s ní také zacházelo). Dané gesto se tak stává neadekvátním a škodlivým. Jako příklad této ostrakizace uvádí Zábranský sám sebe a má pravdu, ačkoli vůči románu „Za Alpami“ lze vznést řadu výhrad, především ve věci literární kvality, pozici někoho, s kým se nemluví a na koho se plive (Pavel Janoušek zašel v Tvaru příliš daleko), protože se pokusil zpochybnit ideové narativy dnešní doby, si jako autor nezaslouží. Místo věcné diskuse o vážných společenských problémech diskursu dominuje lpění na ideologickém kánonu, které se blíží fanatismu (např. protizemanovská nenávist, resp. na druhé straně Zemanova nekritická adorace), a jakýkoli poukaz na absurdnost takového verbálního počínání vede k tomu, že i takový kritik je až na výjimky vyloučen z komunity „slušných“.

Zábranský má pravdu i v tom, že všechny zdi nelze zbourat, ale měly by v co největší možné míře obsahovat okna, kterými lze nahlížet do místnosti za zdí, a dveře, jimiž lze přijít alespoň na návštěvu. Závěrečná část příspěvku ironicky podotýká, že horlivými staviteli společenských zdí bez oken a dveří nejsou jen lidé jako Donald Trump a Steve Bannon, ale i reportéři z New York Times a celá zděšená mediální fronta, bez ohledu na svou dřívější levicovou nebo pravicovou orientaci. A známe to i u nás – znepokojení „demokraté“ jsou naprosto vážně schopni uvažovat o omezení některých základních občanských práv (Michael Romancov u Václava Moravce), o závažných otázkách by měli v referendu prý hlasovat jen ti, kteří mají dostatečné intelektuální kompetence (Petra Procházková – jenže to už je Platónova polis a obávám se, že v té by o ničem podstatném nerozhodovala ani Procházková, protože ve světle Platónových nároků na intelekt se i ona jeví jako prostá hlupačka), a kdokoli se odchýlí od diktátu kulturní fronty, schytá hysterické invektivy (vytříbeným slovníkem Jana Hřebejka a jemu podobných).

Takže ano, současné názorové skupiny stavějí zdi s fanatickou posedlostí a ti, kteří se pokoušejí o nehysterický, umírněný, ironický nebo kritický postoj k tématům dnešního světa, mají smůlu – ocitají se v pozici prašivých psů, vlků, které nechce žádná smečka.

David B.,

Typickéj Zábraňák - pátý přes devátý a kluzkej jak medúza. :D