Miloš Petira slouží u policie 29 let. Z nich posledních šestnáct hledá pohřešované či podezřelé lidi, na které soud vydal příkaz k zatčení nebo k výkonu trestu.

První krok pátračů je prostý. „V jednoduchosti je krása. Pokud na hledaného mám telefon, tak mu prostě zavolám a pokusím se s ním dohodnout. Někdy to vyjde, někdy nás vytípnou a číslo je už nedostupné,“ líčí začátek pátrání Miloš Petira. 

Podstatnou část pracovní náplně zabírají pátračům chovanci dětských ústavů. „To je kolotoč, často to jsou notoričtí útěkáři. Jeden byl vyhlášený snad sedmdesátkrát,“ vzpomíná.

Za úspěchem je podle policisty mravenčí píle a buldočí vytrvalost: „Dostaneme jméno, projedeme si dostupné databáze a pak jdeme do terénu a začneme prověřovat, ptát se. Velký problém je, že spousta lidí má adresu na úřadu a pak si je hledejte. Přehled o lidech není.“

Blízcí, rodina a zdroj obživy. I to jsou pilíře pátrání. „Často nám pomůže zveřejnění v médiích. Lidi hledaného poznají a oznámí to. Peníze ale od nás nikdy nedostanou. Někdy nám pomůžou z osobních důvodů, třeba mají s tím hledaným nějaký problém, konflikt, a tak mu to vrátí. Část lidí nám ale pomůže, protože je to správné,“ zamýšlí se nad motivací oznamovatelů Petira.

Právě tip pomohl nedávno k tomu, aby policisté po bezmála sedmi letech našli odsouzeného podvodníka.

„Skrýval se pod jinou identitou. Sedm let bydlel v Peci pod Sněžkou, pracoval ve Svobodě nad Úpou, všichni ho tam znali. Dostali jsme informaci, že by se mohl zdržovat tam a tam a že vystupuje pod konkrétním jménem. Opatrně jsme informaci prověřili, potvrdila se. Když jsme si pro něj přišli, byl hodně překvapený.“

Podle policisty se muž fyzicky příliš nezměnil. „Viděl jsem ho na dvacet metrů a hned jsem ho poznal. Asi si schopnost pamatovat si a rozpoznávat tváře vypěstujete, ani si to neuvědomujete,“ míní policista. S tím, že by si někdo na útěku nechal udělat plastickou operaci obličeje, se v kariéře nesetkal.

Když se po člověku slehne zem, sociální sítě moc nepomohou

Internetový vyhledávač nebo sociální sítě pomohou policii zřídkakdy. Jsou lidé, po kterých se doslova slehne zem.

„Nemají jediný platný doklad. Občanka, pas, vše jim propadlo. Nikdo o nich neví. Ani zdravotní pojišťovna, sociálka, úřad práce. Nikde neprochází žádnou nám dostupnou evidencí,“ popisuje letité případy. V Hradci nejdéle mají v pátrání muže už 19 let.

Část hledaných se skrývá v zahraničí. Někdy je ale problém, že to, co je trestné u nás, nemusí být třeba ve Velké Británii.

„V Evropské unii to funguje dobře. Víme o lidech, kteří jsou v Anglii. S některými telefonujeme, mailujeme, ale není, jak je dostat sem. Problematická je však spolupráce s africkými zeměmi. Už za ty roky víme, kam má smysl psát a kam ne. Jsou zase státy, které nás překvapí. Napsali jsme třeba do Vietnamu, ani jsme si od toho moc neslibovali, a za 14 dní nám tamní policie všechno o hledaném Vietnamci zjistila.“

Příjemně překvapili nedávno hradecké pátrače také chorvatští kolegové. Po dvouletém pátrání našli muže odsouzeného za zpronevěru a podvod. Možná pomohlo i to, že v podvodech pokračoval také v Chorvatsku.

„Tady zafungovala mezinárodní spolupráce velmi dobře, na naši žádost ho Chorvati za dva dny chytli. Od nás však dostali konkrétní informaci, kde se hledaný v Chorvatsku přesně nachází.“

Za hledaným člověkem někdy i utíkají

Většinu zatčení dělají detektivové sami. „Snažíme se toho člověka překvapit. Že bychom za někým museli běhat, to je výjimečné. Jeden notorický útěkář, chovanec ústavu před námi utíkal, toho jsem ve svých letech ještě uštval,“ vzpomíná zkušený policista.

U problematických pachatelů ale kriminalisté nic neriskují a vyžádají si pomoc zásahové jednotky. K hledaným přistupuje hradecký pátrač takřka většinou otcovsky:

„Jsou případy, kdy lidé mají relativně malý prohřešek, ale raději se skrývají a dělají psí kusy. Spousta příkazů od soudu je proto, že lidé nekomunikují. Soudci dojde trpělivost a dá příkaz k zatčení. Pak ho dovezeme k soudu, dostane předvolání k hlavnímu líčení a za deset minut odchází.“

Pátrači se často setkávají i s komplikovanými lidskými osudy: „Někoho pohřešuje rodina. My ho najdeme, ale on nám řekne, že nechce, aby někdo věděl, kde je. Tak rodině oznámíme, že je v pořádku, ale bez dalších podrobností.“

Zatčení může pro řadu lidí znamenat podle policisty i vysvobození: „Pořád na útěku se žít nedá. Ti lidé nám někdy přiznají, že jsou rádi, že jsme si pro ně přišli, že si to odsedí a budou mít klid.“

V okamžiku zatčení zažívají policisté i komické chvíle.

„Někdy ti lidé vědí, že půjdou na delší dobu do vězení, v okamžiku zadržení mají před sebou sklenici alkoholu, tak ji alespoň rychle vypijí. Často mají takříkajíc poslední přání před nástupem trestu. Požádají, abychom jim koupili do basy kafe a tabák. Když se chovají slušně, tak jim vyhovíme,“ usmívá se pátrač.