Jak mi výr na chatě dělá společnost

Stmívalo se,na zemi bylo dost sněhu a ve vzduchu poletoval další. Hrobové ticho, nikde žádný život,jen nějaké stopy po hladových zvířátkách.

Naučil jsem se pohybovat a hlavně se umět dívat v přírodě,takže jsem v tom mrtvu zachytil nějaký pohyb na zasněžené skále asi 10metrů. Seděl,nebo spíše ležel tam nějaký dravec,jedno křídlo natažené, ani chuť utéci. Jenom trochu syčel,když jsem přes něj hodil bundu a nesl ho do chaty.

Když jsem ho "vybalil", trochu se snažil ohánět zobákem, ale byl v hodně zbědovaném stavu. Postřelený ale nebyl, jak jsem se nejdříve domníval. Byl asi jen k smrti unavený a hladový, úplně apatycký. Poznal jsem, že je to výr asi jen podle těch jeho typických oušek. Jinak se moc výrovi nepodobal,byl dost malý,nezvykle světlé peří (nevím, jestli také ptáci dostávají zimní kabát?, to mně nikdy nenapadlo...), spíše taková vychrtlá slepice....

Kdybych věděl,že tam na té skalce je výr,tak bych pro něj nelezl a neházel na něj bundu....viděl jsem výra hodně z blízka,když jsem ho nerad potkal v hustém křoví a chvíli jsem si myslel, že je to srnec. Je to pořádný klacek a musí mít pořádnou sílu,podle toho,jak tam vyváděl. Ta moje slepice ale vypadala, že každou chvíli dokoná,o jídlo také neměla zájem,tak jsem ji nechal sedět v té bundě u kamen a šel spát.

V noci jsem se vzbudil, něco mi funělo u postele, ona to ubohá slepice, ale už přece jen vypadala trochu živěji. Dokonce si něco nabídla z mých zásob, ale mám dojem, že si dala jen jablko, kus chleba a snažila se otevřít olejovky. Ale stala se také plachou, nic nechtěla jíst, schovávala se pod postel, tak jsem se nevnucoval.

Druhý den byl krásně slunečný,ale kupodivu můj host nechtěl chatu opustit,ani po domluvě ne a ještě na mě trochu vřískal... Tak jsem musel zavolat do práce,že si z nutných důvodů beru pár dní dovolené. Vypravil jsem se do vzdálené vesnice a protože tam žádné maso v krámě nevedli, tak jsem tam od báby koupil malou slepici za velkou cenu. (Stejně teď v zimě mrcha nenese, šup s ní do polívky. To jsou její slova.) Ona myslela, že si ji budu péci, takže mi ji nejen zabila, ale také oškubala. Tohle asi neměla dělat, jak mě pak napadlo.

Když jsem přišel zpátky do chaty, návštěva spala v mojí posteli, ale hned řekla tázavě: Hů...u?, takže to přeci jen byl výr. Dnes si tedy myslím, nevím proč, že to byla výřice. Do slepice se dala hned, ale byl to tak negustovní pohled - neměla žádné představy o slušném stolování - že když slepici utrhla hlavu, tak jsem jí zbytek sám rozebral na menší kusy, aby mě při tom svém stolování neproměnila chajdu v jatka...

Tak to šlo další dva dny,den prospala, večer se nadlábla a pak seděla u okna a dívala se ven. Ale ven nechtěla, otevřel jsem jí okno, protože do něj občas bouchla zobákem a já nechtěl aby ho rozbila. Třetí den večer, krásně svítil měsíc, ona zase seděla u okna, ale už byla sdílnější, často říkala - ale jen tak pro sebe - hu..hů.

Tak jsem jí zase otevřel okno a ona vykročila do té stříbrné noci. Letěla přesně proti tomu měsíci, dlouho jsem ji pohledem sledoval.

To je celé, nic tak zajímavého. Zajímavé mi to přišlo až za pár měsíců, snad to bylo v červnu. Zase byla taková měsíční noc, seděl jsem kousek od chaty a kochal se, když najednou přiletěl jak duch výr a sednul si na zábradlí od verandy. Zase jsem ho viděl tak pěkně proti měsíci, jako tenkrát.

Seděl jsem tiše ani nedýchal, abych ho nevyplašil, pak mi ale došlo, že on o mě určitě ví. Vždyť se díval přímo na mě a zase tak tiše pobroukával. Vstal jsem a šel pomalounku k němu a tiše na něj mluvil.

A on neodletěl, jen tak na klandru trochu posedával. Tak jsme se na sebe dívali asi ze tří metrů, než návštěva zase tichounce odplula do noci. Zopakovala to vloni (to jsem se tedy opravdu lekl, když jsem se náhodou v noci podíval oknem a viděl jí tam sedět) i letos. Zase byla za oknem,ale udělala huhuhu...hů. Já to okno otevřel a chvíli jsme se na sebe zblízka dívali, než zase odletěla.

Teď už se ale vychrtlé slepici rozhodně nepodobá. Odhaduji, že v sedě bude mít na výšku alespoň 60cm. Nevím samozřejmě, jestli je to opravdu ta moje někdejší známá, ale že by někdy výr vyhledával lidskou společnost, o tom jsem nikdy neslyšel. Ať je to jak chce, nutí to k zamyšlení nad tím, jak my lidé málo psychice zvířátek rozumíme, pokud jsme vůbec ochotni ve své bohorovnosti připustit, že také ony nějakou psychiku mají.

Tak to už je opravdu celý příběh, zapomněl jsem jen na jeden detail: když byla chudák na umření, tak jsem ji křísil kofolou s rumem... a později jsem jí kousky slepice zandaval do rozpáraného svetru.