Divadlo Archa uvede dokumentární inscenaci drážďanského Státního divadla Akce Kámen
Divadlo Archa otevře svůj novoroční program uvedením dokumentární inscenace drážďanského Státního divadla Akce Kámen. Floriana Fischera, režiséra a autora, zaujaly příběhy falešných hranic mezi Československem a Německem, které československá Státní bezpečnost v roce 1948 budovala jako pasti na ty, kdo se pokoušeli o emigraci. Dokonalé scénáře komunistické tajné policie konfrontuje s rafinovanými metodami současných výrobců „fake news“. Jak skutečná je fikce, jak smyšlená je realita? Komu můžete věřit a komu ne? Inscenace, která vznikla v koprodukci Staatsschauspiel Dresden a Divadla Archa, bude v Praze uvedena 10 a 11. ledna.
Jaro roku 1948: Komunistická strana Československa převzala kontrolu nad zemí a začíná se vypořádávat s politickými protivníky a opozičníky. Státní bezpečnost pro tyto účely rozjíždí takzvanou akci „Kámen“. Osoby podezřelé z protirežimního smýšlení dostávají opakovaně echa, že jim hrozí nebezpečí; nakonec přijde i nabídka pomoci s útěkem. Když se rozhodnou utéct, převaděči je vedou příhraničním územím, samozřejmě v noci. Dojdou k závoře na státní hranici a německou pohraniční hlídkou jsou dovedeni k budově německé celnice. V tamní kanceláři důstojníka americké vojenské kontrarozvědky dostanou cigarety, whisky a švýcarskou čokoládu. Ochotně vypovídají o svých přátelích, pomocnících, rodinách: doufají, že jim na svobodné půdě v Německu bude poskytnuta pomoc. Podepíší protokol z výslechu a němečtí pohraničníci je pošlou dál na Západ, k ubytovně nebo na nádraží. To všechno je ale falešné; chytili se do léčky. Němečtí pohraničníci, americký důstojník i tlumočník jsou ve skutečnosti příslušníky nebo agenty StB. Uprchlíci jsou o pouhých pár metrů dál zatčeni.
Florian Fischer věnuje svou dokumentární inscenaci české poválečné historii a zkoumání strategií tajné policie. Vzniku inscenace předcházela důkladná rešerše spisů v českých archivech, jež Fischer, který vystudoval historii, podnikl. Podle vlastních slov si z archivu odnesl spletenec fikce a skutečnosti a to, jak se klam stává skutečností. Doplňuje: „Je na tom názorně vidět, jakou sílu má divadlo. Pomohlo vynášet rozsudky smrti.“ Fischerova dokufikce pracuje se zvýrazněnou zvukovou a filmovou rovinou. Na scéně operuje mikrofonní hlava, která zcitlivuje sluchové vnímání, zatímco diváci naslouchají prostřednictvím sluchátek. Ke vzniku filmových vstupů přizval amatérské herce, obyvatele Drážďan, kteří zažili NDR a mají ke zkušenosti útěku z autoritářského režimu nějaký osobní vztah.
„Tváře našich neherců mají odlišnou fyziognomii, jinou texturu. Na těch lidech, na jejich těle je vidět, že mají paměť. Vyprávějí svou přítomností něco jiného, i když jsou jen dvojrozměrně na plátně. Na scénu tím proniká jiný život než přes zocelené, vytrénované tělo herce, který perfektně mluví, nikdy se nepřeřekne, nemá žádný přízvuk. To raději z přešlapů a pokusů udělám téma. Naši laici mají odbornost. Ovšem odbornost, která pochází z vnějšího světa. Skrze jejich vědění, skrze paměť jejich těl k nám proniká zase ještě něco nového,“ uzavírá třiatřicetiletý režisér.