Nové sportoviště roky postrádala vidnavská škola i veřejnost. Jenže to, co jinde zabere spíše měsíce, tady trvalo mnohonásobně déle.

„Jsem rád, že jsme se k tomu konečně dostali, i když cesta ke stavbě byla hodně složitá. Vše trvalo čtyři roky, z toho přibližně polovinu zabrala doba, kdy jsme čekali, až stát cenu sníží na přijatelnou úroveň,“ uvedl starosta Vidnavy Rostislav Kačora.

Jak už bylo zmíněno, pozemek je totiž jedním z těch, které stát před lety vytipoval jako možnou součást srovnání pozemkového dluhu vůči Polsku vzniklého po administrativním narovnání hranice v roce 1958.

Protože už ale dnes po postupném rozpínání obce leží v podstatě přímo v ní, což by případné posunutí hranice dost komplikovalo, stát nakonec souhlasil s prodejem obci s tím, že odpovídající náhradní parcelu bude hledat jinde.

Jenže i pak obec na odkoupení čekala další roky. Podle zákona jej totiž musel Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) nabídnou v dražbě.

„Při úplatném převodu se podle zákona sjedná cena nejméně ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá. Prodej probíhá formou výběrového řízení s následnou aukcí nebo veřejnou dražbou,“ uvedla mluvčí ÚZSVM Adéla Janů.

Obec se o pozemek starala, bezúplatný převod byl ale zamítnut

Teprve v případě, že není žádný zájemce, se v dalších kolech cena postupně snižuje, dokud se nenajde kupec. Což byla nakonec v případě parcely ve Vidnavě dvouletá sága.

„Stát vyhlásil dražbu, ale původní cena 1,5 milionu pro nás byla nepřijatelná. Konalo se několik dražeb a po dvou letech se cena snížila až na 160 tisíc,“ popsal vidnavský starosta, který se pozastavuje nad tím, proč obec nemohla v tomto případě získat pozemek od státu bezúplatně.

„Toho celého jsme mohli být ušetřeni. Nechápu, proč jsme museli platit za pozemek, o který se město staralo, aby nezarostl nálety. Do hřiště nebylo možné investovat do doby, než jsme pozemek koupili, takže se jeho stav logicky zhoršoval,“ popisuje.

Bezúplatný převod by však byl možný pouze v případě, že by šlo o veřejný zájem.

„Jenže ÚZSVM nám veřejný zájem neuznal. Přitom hřiště bylo vybudováno právě proto, protože ho škola i veřejnost potřebovaly,“ podotkl Kačora.

Část pozemků, se kterými stát počítá, obce odmítají vydat

Současné „území nikoho“ u Vidnavy je přitom logickým prostorem, kam by se obec mohla v budoucnu dál rozvíjet. Jenže problematický status zdejších pozemků coby možné „splátky“ pozemkového dluhu Polsku, jí plány komplikuje.

„Mohla by to být rozvojová lokalita pro stavbu dalších bytů a zařízení pro volnočasové aktivity. Při současné legislativě to ale znamená čekat na pozemky další roky,“ posteskl si Kačora.

Způsob, jakým stát řeší v pohraničí problémy s pozemky, dlouhodobě kritizuje senátor za Liberecko Michael Canov, který se snaží bojovat i za další regiony, jichž se problém týká, tedy i Jesenicko.

„Připadá mi, že úředníci si vše zjednodušují, aby neměli náhodou v budoucnu kvůli tomu problémy. Moc nerozumím tomu, že třeba vidnavské hřiště nebylo uznáno jako veřejný zájem,“ míní senátor.

Jiné obce na Jesenicku sice zatím stavbu na problematických pozemcích neplánují, takže trable s vleklým odkupem je netrápí, ovšem potýkají se s jinou komplikací.

Státem vytipované pozemky k potenciálnímu splacení dluhu - celkem Česko po roce 1989 uznalo nárok Polska na navrácení 368 hektarů, o něž přišlo při „rovnání“ hranice v roce 1958 - totiž obce, v jejichž katastrech leží, mnohdy dlouhodobě využívají, takže jejich vydání odmítají.

„Jeden takový pozemek bezprostředně navazuje na naši rekreační oblast s umělým jezerem, na druhém leží prameniště vody, kterou používáme. Je nemyslitelné, abychom se těchto pozemků vzdali,“ říká odhodlaně například starosta Javorníku Jiří Jura.