Utopie spisovatelství

Franz Kafka a jeho čtenáři

Následující text vznikl původně jako předmluva ke španělskému překladu Kafkovy povídky Doupě. Argentinský romanopisec a teoretik Martín Kohan v něm popisuje, jak se filosofové a kritici snažili „zachránit Kafku před kafkovstvím“. Přitom do jeho díla každý po svém vepsal předmět své literární vášně.

Spoustu spisovatelů, i těch nejlepších, bylo potřeba zachránit před zapomněním, ale Franze Kafku bylo nutné zachránit před kafkovstvím. Snad proto, že sám po zapomnění přinejmenším zdánlivě toužil a usiloval o něj; a v každém případě proto, že kafkovství začalo odevšud vyzařovat s takovou silou, až i samotnému Kafkovi hrozilo, že bude spíš kafkovec než Kafka. Roland Barthes v jednom textu ze šedesátých let vyslovil pregnantní a naléhavé upozornění, že „Kafka nerovná se kafkovství“, a jedním dechem dodal, že kafkovství je potřeba dát sbohem. Zachránit Kafku před kafkovstvím, získat jej zpátky ze zajetí – tak by se dala charakterizovat základní snaha velké části literární kritiky, která se zabývala Kafkou a jeho dílem.

Můžeme se ptát, proč Jorge Luis Borges udělal ze svého Pierra Menarda autora Dona Quijota. Proč se rozhodl, že textem, jejž Menard napíše slovo od slova znovu, aniž by ho proto ovšem opisoval, musí být Quijote a žádný jiný? Určitě v něm odhalil něco, co ho vedlo k tomu, aby právě Quijota učinil předmětem Menardova nepochopitelného hrdinského činu. A stejně tak se můžeme ptát, z jakého důvodu Borges při svém tvrzení, že literární vlivy mají účinek nejen následný, ale také zpětný, zvolil právě Kafku, a nikoho jiného, za paradigmatický model stvořitele předchůdců. Podle všeho vnímal bezprecedentní dosah rozpínavé vlny kafkovství: najednou mohli být různí spisovatelé vzdálení v prostoru i čase považováni za kafkiány, dokonce i když psali před Kafkou. A nestal se nakonec sám Kafka v určitém ohledu svým vlastním předchůdcem, ne­-li vlastním avatarem?

 

Léčka interpretace

Možná to byla ona proslulá zrada, jíž se s paradoxní věrností dopustil Max Brod, co dalo vzniknout této kleci kafkovství (nikoli kafkovské kleci, nýbrž právě kleci kafkovství) s jejím neustálým sklonem k mechanickému biografismu a příslušným výkladovým defektům. Čtení Kafky potom v čím dál více případech znamenalo odhození této zátěže. Například Walter Benjamin nejprve vyčítá Brodovi jeho pietismus, a pokud se přidržuje zavedeného obrazu Kafky jako ztroskotance, pak jedině proto, aby poukázal na horlivost, s níž své ztroskotání zdůrazňoval. Theodor W. Adorno si hořce stěžuje při pohledu na Kafku „ponižujícím způsobem zredukovaného na informační kancelář o lidském údělu, v současnosti i věčnosti, záleží na případu“. Maurice Blanchot mluví o „tichém díle, do kterého vtrhla žvanivost komentářů“. Barthes tvrdí, že „Kafkova pravda není Kafkův svět“, nýbrž znaky tohoto světa. Další zase chtěli narušit stereotyp kafkovské tíživosti, znamení pesimismu, které se nad jeho dílem usídlilo, a začali ho číst v opačném gardu: Georges Bataille má za to, že si Kafkovy zdánlivě smutné texty zaslouží radostnější osvětlení, a nachází v nich „šťastnou přemíru“. Philippe Sollers upřesňuje, že Kafka je tragický i komický zároveň a že komično u něj má větší význam než úzkost a děs. Adorno odmítá Kafkův obraz pesimisty stejně jako zoufalého existencialisty. Podle Blanchota na sebe bolest u Kafky bere právě formu smíchu. A Deleuze s Guattarim prosazují pojetí veselého autora: v Kafkovi je prý potřeba vidět smích, a nikoli úzkost.

Jakákoli literárněkritická čtení mohou vyvolávat další různočtení a protičtení, spouštět otřesy nahromaděného smyslu, aby uvolnil místo smyslu novému. U Kafky nicméně dochází ještě k něčemu dalšímu, totiž k naléhavé potřebě „navracení“ a „napravování“. Zpochybňovány ovšem nejsou ty či ony interpretace, aby mohly být nahrazeny jinými: napadán je samotný (rozšířený) sklon velebit Kafku jakožto vrchol vší interpretovatelnosti. Neinterpretovat ho vůbec – tak zní radikální premisa Deleuze a Guattariho, kteří v jeho textech odmítají spatřovat symboly, metafory nebo alegorie. Z velmi odlišné perspektivy zaznívá varování Harolda Blooma, podle nějž klade Kafka před kritiky léčku přímé interpretace. Už dříve Adorno vyzdvihoval doslovný význam každé jeho věty, aby zahnal na ústup symbolické způsoby četby. Podle Rolanda Barthese nejsou u Kafky symboly, nýbrž aluze – tisíce možných kódů, nikoliv evidentní a jednosměrné interpretační pohyby.

 

Doupě jako rhizóma

Když se ale prostřednictvím výše uvedených čtení zbavíme všech těchto verzí Kafky, co z něj zbude? Anebo lépe: jaký Kafka vznikne? Pokud jej přestaneme nahlížet jako toho, kdo si zaslouží veškerý soucit světa, jako zaslíbenou zemi vykladačů, tvůrce symbolů a alegorií, sklíčeného a skličujícího zoufalce a pesimistu – když ho zkrátka zbavíme kafkovství –, jakého Kafku uvidíme? Ovšemže nebude jen jeden; bude jich skoro tolik, kolik je čtenářů a jejich čtení. Ale s jedním podstatným společným rysem: tvar mu pokaždé dá literatura. A to nikoli jeho literatura nebo nějaká literatura, ale literatura jako taková. U Kafky totiž každý ze jmenovaných kritiků nachází právě to, co ho na literárnosti přitahuje nejvíc. A to, jak definují samotnou literaturu, jim zároveň umožňuje definovat a číst Kafku.

Pro takového Harolda Blooma, kterému šlo hlavně o literární kánon, je Kafka nejkanoničtějším autorem 20. století. Bataille vidí u Kafky „dokonalé chlapectví“ pravého spisovatele, díky němuž se stává neslučitelným se světem zištných činností v obchodě či průmyslu, získává však „svrchovanost“, kterou Bataille podrobuje neúnavnému teoretickému zkoumání. Blanchot nachází v Kafkovi všechno to, co ho tolik přitahuje: fragmentárnost, nestabilitu, nejistotu. A také jazyk, který spočívá ve své vlastní nemožnosti a prostírá se ke smrti. Benjamin umisťuje Kafku do světelného bodu, který znal lépe než kdokoli druhý – do průsečíku mezi mystickou zkušeností tradice a zkušeností moderního člověka, občana a obyvatele velkoměsta. Podle Adorna vepisuje Kafka do svých postav rány, které způsobuje jednotlivci společnost, ovšem jako negativ pravdy, jako šifry společenské ne­-pravdy: je to umění negativity, Adornova velká teoretická výzva. Deleuze a Guattari dělají z Kafky stroj a z jeho doupěte se u nich stává rhizóma, přičemž mu zároveň přisuzují specifickou politiku „menšinové literatury“, kterou píše menšina uvnitř jazyka většiny. Dokonce i čtenář v posledku nepřátelský, byť proti své vůli, jako byl György Lukács, ustaraný z překážek, s nimiž se v literatuře 20. století potýkal sociální realismus, vyzdvihuje u Kafky nejdramatičtější bod této nesnadné cesty: ten, v němž se genialita realistického detailu převrací v negaci skutečnosti světa, v deformovaný obraz a v rozpad subjektu.

 

Naděje existuje, ale ne pro nás

Každé čtení se soustředí na objekt přístupný literární vášni. Tím spíš to platí pro kritiky, tyto zvláštní čtenáře, kteří píší svá čtení. A každý z nich dokázal vepsat objekt své vášně do Franze Kafky. To, co se v něm skrývá, je jako záblesk, díky němuž a v němž všichni tito autoři dokázali vystihnout celou literárnost, ať už za ni považovali cokoliv. Tato síla, která v jeho životě představovala slabost, mu nepřestává přinášet zadostiučinění. V jeho denících můžeme sledovat takřka neustálou každodenní snahu od všeho se oprostit, aby mu konečně zůstalo to jediné, co skutečně chtěl, to jediné, o co mu doopravdy šlo: literatura. Konečně se všeho zbavit a pustit se do psaní – tato utopie spisovatele dostupuje nejryzejšího vrcholu právě v Kafkovi. Za života jí nebyl schopen dosáhnout, leda za cenu zhoršující se nemoci, která k němu ovšem přiblížila smrt. Plnost svého druhu, jež se za jeho dní nemohla prosadit, zůstala uložená v jeho textech a čtenáře nepřestává uchvacovat, jak se to děje pokaždé, když se nám nemožné vemlouvá jako možné. Tato celost, po které Kafka tolik dychtil a která mu neustále unikala kvůli tíživému a rutinnímu vměšování mimoliterárního světa, zanechala navzdory všemu v jeho psaní stopy. Proto nejrůznorodější čtenáři dokážou nacházet literární plnost právě u Kafky. V jeho textech se tak naplňuje příslib, který se pro samotného Kafku nenaplnil. A neříkal snad to samé o naději? „Existuje nekonečné množství naděje, ale ne pro nás.“ Kafkovo dílo mluví o naději, ke které sám neměl přístup a nemohl ji ani stvořit psaním.

Autor je spisovatel a profesor literární teorie na Univerzitě v Buenos Aires.

 

Ze španělského originálu Kafka y sus lectores, publikovaného v antologii Kafka en las dos orillas. Antología de la recepción crítica española e hispanoamericana (Prensas Universitarias de Zaragoza 2013), přeložil Michal Špína.