Že je česká stopa ve stáji Deceuninck Quick-Step silná, je vidět i při soustředění ve španělském Calpe. Od majitele týmu Bakaly přes hvězdu Štybara, vracejícího se Vakoče až k teenagerovi Vackovi, kterého si tým pozval coby hosta na pozorování.
Právě Zdeněk Štybar potom při prezentaci jezdců stáje stojí na pódiu coby člen elitní šestky týmu, jakéhosi společenství lídrů. Pózuje před sponzory i médii společně s Yvesem Lampaertem, Bobem Jungelsem, Enrikem Masem, Philippem Gilbertem a Julianem Alaphilippem. (Chybí sprinter Elia Viviani, který už odcestoval na závody do Austrálie.)
Výbušnost do závěrů klasik se letos pokusil získat za pomoci častějších cyklokrosových startů. „Hodina plného zápřahu v cyklokrosu je intenzivnější prací i než časovka na silnici,“ soudí Štybar.
O víkendu se představí na mistrovství republiky v Holých Vrších. „Jel jsem tam kdysi Český pohár, jenže to už je dávno,“ vzpomíná. V závěru ledna možná ještě absolvuje další dva cyklokrosy v Nizozemsku.
Proč nezkusíte i mistrovství světa na začátku února v dánském Bogense?
Byla by to cesta navíc, tam a zpátky. A i kdyby se mi šampionát hodně povedl, kolikátý bych skončil? Šestý? Sedmý? Vyhrát by se mi na 99 procent nepodařilo a jet tam pro Top 10 nechci. Beru cyklokrosy opravdu spíš jako přípravu na silnici, nejezdím je vyloženě na výsledek.
Patrick Lefévere, šéf Quick-Stepu, vaším odskakováním k cyklokrosu v minulosti příliš nadšený nebyl.
To nebyl.
Jak se tedy tvářil na to, že jich tentokrát objedete možná až sedm?
Já jsem už v září našim sportovním ředitelům říkal: Heleďte, jestli na silnici začnu závodit až v Algarve, možná bych si do plánu pár cyklokrosů dal. A všichni to uvítali. Samozřejmě, pokud jsem dřív startoval na silnici už od lednové Mallorky, cyklokrosy mi do přípravy tolik nepasovaly. Ale Algarve se jede až koncem února. Nechtěl jsem zůstat tři měsíce bez závodů a pořád jen trénovat.
Měl jste při startech v terénu v hlavě i malou záklopku ve stylu: Hlavně se nesmím zranit před klasikami?
Ne, v tom závodním stresu u mě nic takového nefunguje.
V TERÉNU. Štybar při svých letošních cyklokrosových startech.
Silniční závodní sezonu jste nikdy tak pozdě nezačínal. Co vás letos vedlo k té změně?
Chtěli mě poslat už koncem ledna na silniční etapák do Argentiny, ale přesvědčil jsem je, že si radši místo toho objedu v Evropě dva cyklokrosy navíc. Cestování do tak dalekých destinací považuji za ztrátu tréninkových dnů.
Já vím, i arabským závodům jste se snažil v minulosti vyhýbat.
Ty mě nelákaly i kvůli počasí a aklimatizaci. Vrátíte se z nich a tři dny se dáváte dohromady.
Patrick Lefévere říká: ,Sezona 2019 bude Štybarovou sezonou pravdy, musí v ní dokázat, že je hvězda.‘ Cítíte to podobně?
To si říkám už poslední čtyři roky, že nejbližší rok bude mým rokem pravdy. Ale ještě se mi ani jednou úplně nepovedlo dosáhnout na klasikách to, co jsem chtěl. O loňské sezoně, kdybych v ní dokázal vyhrát jednu klasiku, bych mohl říkat, že byla nejsilnější v mé kariéře. Skoro na všech jednorázovkách jsem dojel v Top 10, navíc na Eneco Tour jsem skončil třikrát třetí a na Giru hodně pomáhal k úspěchům Vivianimu. Chybělo mi jen to vítězství. Když potom vyhraje v sezoně nějaký závod patnáct kluků z našeho týmu a já ne, vypadá ta sezona z mé strany naopak jako špatná.
Dostává vás ten pocit pod tlak? Říkáte si: Tolik lidí z týmu už vyhrálo a já pořád ne?
Samozřejmě, že jsem chtěl loni i já vyhrávat. Proto to dělám. Chtěl jsem se přidat k těm vítězným klukům, jenže občas to vyjde takhle.
Co vše obnáší jedna sezona jednoho worldtourového cyklistického týmu? Tohle jsou čísla Quick-Stepu za sezonu 2018, jak je dneska zveřenili na prezentaci týmu v Calpe. Ovšem jedno číslo tu chybí: 73. Tolik vítězství loni slavili - o parník víc než jakýkoliv jiný tým. https://t.co/gxIBGoCUbW
Podle Patricka Lefévera mohl být určitou vaší nevýhodou i dres národního mistra. Protože kdykoliv jste v něm útočil, ostatní okamžitě registrovali, že atakujete právě vy.
Všeobecně mi na spoustě závodů připadalo, že jakmile jsem nastoupil, šlo po mně mnohem víc kluků než při útocích ostatních. Nevím, proč se tak děje. Připadám si trochu jako magnet. Možná že když teď český dres nemám, tak se v tom modrém, týmovém mezi ostatními trochu víc ztratím, a mohlo by mi to pomoci.
Pak ovšem ještě musíte odhadnout ten pravý moment, kdy zaútočit.
Na velkých klasikách je to v našem týmu většinou o tom, že můžete nastoupit pouze jednou. Při Roubaix jsem loni udělal chybu, že jsem vyplýtval spoustu sil útokem 70 kilometrů před cílem. Pořád jsem tehdy nevěděl, jestli mám jet nebo čekat.
Kvůli týmovým pokynům?
Do vysílačky mi sportovní ředitelé nejdřív říkali: ‚Počkej na zbytek, počkej na balík.‘ Po kilometru a půl mi pro změnu tvrdili: ‚Dobrý, jeď radši dál sám.‘ Pak další změna: ‚Hele, počkej.‘ A potom naopak: ‚Víš co, 40 sekund před sebou máš únik, zkus ho dojet.‘ Jenže to už jsem šlapal 20 kilometrů sám. Dojeli mě zezadu, vzápětí odskočil Sagan a už jsme ho nikdo neviděl. Nebo na Flandrech: jakmile jsem nastoupil na Kruisbergu, zvedlo se za mnou dalších šest lidí. Tak jsem si zase sednul. Jenže vzápětí nastoupil Nibali, za ním se vydal Terpstra - a bylo po Flalndrech. Vždycky jako bych byl volavkou před tím správným útokem. To už nechci.
NA PEKLE SEVERU. Štybar při loňském Paříž-Roubaix v trikolóře národního mistra.
Cyklistika je týmový sport a příkazy sportovních ředitelů se mají dodržovat, ale přece jen: Nechtělo by to být občas trochu větším sobcem a la Terpstra a jít za vítězstvím hlava nehlava?
Jo, jen musíte právě vychytat ten správný moment. Letos na něj budu vyčkávat. Nejsem typem závodníka, který by odjel se skupinou 100 kilometrů před cílem a nakonec jel dlouho sám jako Philippe Gilbert předloni na Flandrech. Jsem spíš klasikářem, který čeká na finále závodu a v něm se snaží útočit a ujet. Ovšem ta konkurence je obrovská, i uvnitř našeho týmu. Když se zvednu, odjedu a sjedou nás, hned zase vystartuje někdo další z Quick-Stepu a já už to být nemohu.
Na kostky se letos vrací Bob Jungels, loňský šampion ardenského Monumentu Lutych-Bastogne-Lutych. Nebudete mít v Quick-Stepu pro kostkové klasiky opět až příliš mnoho lídrů? I po odchodu Terpstry jste nejméně čtyři: Gilbert, vy, Lampaert a Jungels.
To je typické pro Quick-Step. Vždycky to tak bylo a bude. Pravděpodobně i za 20 let bude v dresech našeho týmu na startu kostkové klasiky pět lidí, kteří ji budou moci vyhrát, a k nim dva pomocníci, co se postarají o tempo. Nikdy jsem to však nevnímal jako nevýhodu. Tyhle závody se vyvíjejí nevyzpytatelně a je lepší mít lídrů víc, protože ani jeden z nás není typem závodníka jako van Avermaet nebo Sagan, aby celý tým pracoval jen na jednoho lídra. U nás to stojí tak, že dva velmi silní domestici tahají tempo a kontrolují závod, dojedou s námi takřka až do finále a potom začneme my nastupovat.
Šéf vašeho týmu tvrdí, že byste mohl vyhrát i první Monument sezony Milán - San Remo a že by šlo o stejně hodnotné vítězství jako na Roubaix nebo ve Flandrech. Vnímáte to podobně, nebo jsou kostky pro vás srdcová záležitost?
Samozřejmě, že Monument je Monument a je jedno, který by se mi povedl. Jenže takhle teď neuvažuji. Chci se nyní soustředit hlavně na začátek klasikářské sezony. Když mi vyjde dobře první závod, odvíjí se od toho i zbytek jara. Loni jsem na Omloop Het Nieuwsblad odstartoval super, cítil jsem skvělou formu, dojížděl jsem úniky jiných kluků a sám nastupoval. Klidně jsem tam mohl skončit do tří, což by mi pomohlo vzhledem k pozici v týmu do dalších klasik. Jenže v naší desetičlenné skupině se moc taktizovalo, kilometr před cílem nás dojel balík a byl z toho najednou spurt třiceti lidí.
Letos byste měl mít program jara podobný jako loni: po Algarve a úvodních belgických klasikách přijdou italské Strade Bianche a etapové Tirreno-Adriatiko. Zkusíte však potom i zmiňované San Remo?
To se ještě uvidí. Když tam od nás pojedou Viviani, Gilbert a Alaphilippe, dostal bych nejspíš volnou ruku k útoku jen někde na Ciprese nebo ještě před ní a jinak bych musel jet pro ně. Přitom za posledních 30 let se nestalo, aby San Remo vyhrál cyklista, který ujel už na Ciprese. Nejspíš bude lepší variantou být v tu dobu doma a trénovat. Loni jsem si místo San Rema naordinoval při tréninku třístovku na Mallorce a myslím, že jsem ji objel rychleji a kvalitněji, než kdybych jel San Remo.
Vše tedy budete na jaře směřovat ke kostkovým vrcholům ve Flandrech a na Roubaix. Po nich se vrátíte na Giro?
Vypadá to tak.
Pro Giro byl určen vašim lídrem na celkové pořadí Bob Jungels. Vy byste tam měl dostat víc příležitostí zazávodit si na sebe než při Tour, kam má tým vyrazit s Masem, Vivianim a Alaphilippem.
Ovšem zároveň si uvědomuji, že kombinace klasik a Gira je hodně náročná. Zvlášť proto, že bych i letos hrozně rád jel taky Lutych-Bastogne-Lutych. Loni jsem si po Roubaix dopřál pět dní volna a až pak znovu začal trénovat, ale bylo to takové zvláštní. Dva dny jsem trénoval a potom jsem si musel zase orazit, protože jsem se do toho pořád nemohl dostat. Na Giro jsem odcestoval nemocný a v prvních 10 dnech, kdy se tam nabízelo možná i pět klasikářských šancí, jsem nebyl v patřičné formě. Jinak věřím, že bych měl obrovskou šanci etapu vyhrát. Formu jsem cítil až ve druhé půlce Gira, jenže to už se jezdilo pořád do kopců.
Rovněž letos bude na Giru řada klasikářských šancí v první polovině závodu. Loni jste mi v Itálii říkal, že už budete moudřejší a přípravu před Girem pozměníte. Jak to provedete?
Chtěl bych kostkové klasiky rozumně protáhnout přes Lutych právě až do Gira.
Tudíž bez pěti dnů volna po Roubaix?
Ano. Těch pět dnů bylo moc, tělo bylo sice po kostkách unavené, ale jak jsem se na delší dobu zastavil a netrénoval, hrozně špatně jsem se z toho stavu zase dostával zpátky.
Po Giru už budete cílit na mistrovství světa na klasikářské trati v Yorkshiru?
Přesně tak.
Vzhledem k profilu tratě pomýšlejí letos z vašeho týmu na světový titul rovněž Jungels, Gilbert, Lampaert či Alaphilippe...
...takže můžeme být rádi, že na šampionátu pojedeme za čtyři různé země a nemusíme se na sebe ohlížet.
Kdybyste měl říci jedno jediné přání do sezony, jaké by bylo?
Mít při klasikách štěstí na správný moment.
Jen ho poznat, že?
Právě. Poznat ho a být tam. To se nedokážete naučit, ten cit musíte mít v sobě. Jako Philippe Gilbert. Když je z deseti útoků jen jeden správný, on v něm velice často je.
V týmu vám letos dobíhá smlouva. Hodně na tuto skutečnost myslíte?
Myslím. I proto, že stále více lidí se mě ptá: ‚Co budeš dělat pak?‘ Každý druhý rok takové nejisté období přichází. Ale na druhou stranu mě zároveň i docela baví volat si s manažerem a probírat možnosti.
Určil jste si termín, do kdy se o svém dalším působišti rozhodnete?
Ne.
Cyklisté říkávají: Nejpozději do skončení Tour chceme mít o další sezoně jasno.
To je pravda, ale záleží i na tom, jak se bude vyvíjet trh. I když zrovna letos by mohl být celkem stabilní.
Vážně? A co když se skutečně rozpadne tým Sky?
Tomu nevěřím. Takový tým přece nepadne... Ačkoliv náš tým vyhrál loni nejvíc závodů a Patrick měl přesto problémy najít sponzora na další sezonu. Musel proto nechat odejít některé dražší jezdce, aby ty ostatní zaplatil.
Umíte si představit, že byste se v budoucnu v jiném týmu stal jediným lídrem na klasiky?
Určitě.
Protože co si budeme namlouvat, léta všem letí a příští dvouletka může být poslední z vašich opravdu velkých klasikářských šancí.
Já to beru tak, že sice už nějaké roky na silnici závodím, ale začal jsem na ní přece jen později. Nejsem jako Phil Gilbert, který načíná už svoji sedmnáctou sezonu. Věřím, že díky tomu si v porovnání s ostatními budu moci tu kariéru o dva nebo dokonce o čtyři roky protáhnout.
