„Jediné, co Smetanovi závidím, je jeho choť,“ vyjádří se na adresu svého soka Bedřicha Smetany jeho zavilý nepřítel a kritik František Pivoda. Svůj kompliment myslí spíš jízlivě.
Odcizení mezi hudebním skladatelem a jeho druhou ženou stěží zůstává v pražských uměleckých kruzích utajeno.
„Prosím, dovolte mi přestoupit do Prahy,“ žádá v roce 1839 patnáctiletý Smetana, student gymnázia v Německém Brodě, svého otce. Tatínek souhlasí a pro mladého Bedřicha to znamená životní zlom.
V Praze vyslechne v březnu roku 1840 sérii koncertů uherského skladatele Ference Liszta (1811–1886). Studiu od té doby dává vale a chce se věnovat jenom hudbě.
„S pomocí boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem,“ skládá svému idolu poklonu v roce 1843. První kontakt s ním ale navazuje až o pět let později. Roku 1848 mu posílá s věnováním svoji klavírní skladbu Six morceaux caractéristiques.
Žádá ho, aby zařídil její publikování a půjčil mu peníze. Liszt půjčku odmítne, ale publikování skladby zařídí.
Odmítavá láska Kateřina
„Jsi zvědavá, moje milá knížko, kdo že sídlí v mém srdci?
Prozradím ti to, ale spoléhám na tvou osvědčenou mlčenlivost, je to Kateřina, Katy, ta virtuoska, která mě spoutala svým uměním snad stejně jako svou láskou,“ poznamenává si do deníku v roce 1842. Dívka, která mu učarovala při plzeňských studiích roku 1842, se jmenuje Kateřina Kolářová (1827–1859).
Klavíristka sice přijímá jeho přátelství, ale lásku odmítá. 30. května 1843 se svěřuje deníčku: „Musím, i kdybych nechtěla, musím vzít na vědomí, že mne miluje.
Jsem na něho dobrá, ale lásku mu nemohu dát, protože žádnou necítím.“ Sešitek potom schválně „zapomene“ u Smetany při jedné ze svých návštěv, aby se Bedřich konečně dozvěděl pravdu. Smetana ale trpělivě čeká a nakonec si 29. srpna 1849 Kateřinu odvede k oltáři.
Slepý učitel a obětavý žák
Smetanova budoucí tchyně Anna Kolářová se v roce 1844 přimlouvá u slepého hudebního pedagoga Josefa Proksche (1794–1864), aby nadaného studenta přijal k sobě. Prokschův hudební ústav v Praze Bedřichovi otevírá dveře mezi umělce. Netrpí už nouzí a dokonce si v srpnu 1848 dovolí otevřít vlastní hudební školu.
Nový start Smetanovi začátkem 60. let 19. století zajistí po návratu z pobytu ve Švédsku také jeho žák a přítel Jan Ludevít Procházka (1837–1888), kritik mladočeských Národních listů.
Jenom díky němu začne Smetana navštěvovat pražské schůzky české inteligence u knížete Rudolfa Thurn-Taxise. Procházka také sežene skladateli práci: zajistí u Karla Sabiny nákup libreta ke Smetanově první opeře Braniboři v Čechách.
Chladná a odtažitá manželka
„Dopoledne u Bettiny. Jsem do ní zamilován. Mám si vyvolit ji?
Mám svou budoucnost a své štěstí vložit do jejích rukou?“ píše si Smetana 25. července 1859. Uplynuly tři měsíce od smrti jeho ženy a už se dvoří Bettině Ferdinandiové (1840 – 1908), mladší sestře své švagrové.
Ta mu dá 31. srpna 1859 souhlas, že si ho za rok vezme, manželství se ale nevyvede. Přestože Bettina vzorně plní povinnosti matky dvou vlastních a jedné nevlastní dcery a dokonale reprezentuje skladatele na veřejnosti, jeho tvorba a city ji moc nezajímají.
Chová se k němu stále odtažitěji. 13. dubna 1871 mu dopisem oznamuje, že už ho nechce. Zamilovala se do jiného muže.
Ješitný kritik Pivoda
„Upírá lidskému zpěvu možnost k výrazu přivésti, co v duši lidské citem žije,“ pranýřuje Smetanu František Pivoda (1824 – 1898), ředitel soukromé pražské operní školy.
Nelíbí se mu, že skladatel ve svých operách klade důraz na orchestr místo zpěvu.
Jakmile Smetana začne na stránkách Národních listů kritizovat staré pojetí opery a odmítne přijímat žáky Pivodovy školy do Prozatímního divadla, kde je kapelníkem, je rázem oheň na střeše.
Pivoda se cítí ohrožený a proti skladateli začne po premiéře opery Dalibor v roce 1868 bojovat. Dokonce ho obviní, že „odklonem od slohu opery Prodaná nevěsta se stal zrádcem českého národního umění“.
