Dřív čekal půl roku na výplatu. Teď si všeho víc vážím, říká Vaclík

Lepší období nezažil, tři měsíce před třicetinami je na vrcholu. Přitom ještě před osmi lety chytal za Žižkov druhou ligu a nežilo se mu lehce: půl roku čekal na to, až mu na účet přijde výplata.

„Člověk si pak všeho víc váží,“ uvědomuje si Vaclík. „Bylo to pro mě jednodušší než pro ty, kteří tehdy měli rodiny, ale i tak jsem měl někdy problém zaplatit nájem.“

Až tak zlé to bylo?
Někdy jo. Ve dvaceti jsem přišel do Prahy z Vítkovic, kde jsem taky nevydělával zrovna obrovské peníze. Naštěstí jsem bydlel v bytě Tomáše Hübschmana, takže když jsem zrovna neměl peníze, pro Toma to nebyl problém. Nebyl jsem pod tlakem, že bych se musel někam vystěhovat, ale nebylo příjemné, když půl roku nepřišla ani koruna. Žádná sranda, zvlášť, když rodiče a příbuzné jsem měl daleko.

Drsná škola na úvod kariéry. Pomohla vám?
Určitě. Navíc nás trenér Pulpit pěkně mačkal, nebral ohledy na to, co se dělo. Nepřišla vám výplata? To mě mrzí, ale hrát musíte. Bylo to tak správně, díky tomu se postoupilo. Jsem za to vděčný.

Brankář Tomáš Vaclík ze Sevilly diriguje své spoluhráče v utkání Evropské ligy s Olomoucí.

Napadlo by vás tehdy, kam to dotáhnete? Že budete v Seville prohánět Barcelonu s Realem?
Možná jsem snil o tom, že bych to mohl někam dotáhnout. Ale ještě ve dvaadvaceti jsem chytal druhou ligu, takže kde budu za sedm let, to asi v té době nenapadlo nikoho.

Teď platí, že jste po podzimu nejlepším fotbalistou Česka. Jak vám to zní?
Až neuvěřitelně. Moc si toho vážím, protože by mě nikdy nenapadlo, že by tahle slova ve spojení se mnou někdo někdy mohl použít.

Byl byste takhle daleko, kdyby po Euru jedenadvacítek v létě 2011 klapl přestup do nizozemského De Graafschapu? Byl téměř hotový, ale padl po zdravotních testech.
Možná jo, možná ne. Je těžké odhadnout, jak by se moje kariéra vyvíjela, ale je fakt, že Graafschap další sezonu sestoupil a měli problémy s penězi. Myslím, že ty se projevovaly už v době, kdy se jednalo o mém přestupu. Vyhlásili, že jsem neprošel prohlídkou, ale podle mě tam žádný velký zádrhel nebyl. Nelituju, že jsem tehdy nepřestoupil, všechno špatné je pro něco dobré. Nakonec jsem šel do Sparty a všechno se nastartovalo.

Následovala Basilej a v létě po čtyřech sezonách přesun do Sevilly. Neměl jste z něj obavy?
Když něco měníte, vždycky máte pochybnosti. V Basileji jsem si vybudoval super pozici, v uvozovkách jsem tam mohl dohrát kariéru. Tím, že jsem se rozhodl odejít, jsem vystoupil z komfortní zóny, jak se dneska říká. Ale celou dobu jsem v sobě měl touhu zkusit nějakou lepší soutěž. Ověřit si, jestli na to budu mít. Že bych se bál? To ne.

Nic vás ve Španělsku nezaskočilo?
Všechno běží podle plánu. Od začátku jsem věděl, že dva gólmani mají odejít, to se splnilo a všechno do sebe zapadlo. Kvalita soutěže je samozřejmě o hodně vyšší než ve Švýcarsku a poznávám, jak je tady strašně těžké vozit body zvenku. Vždyť my udělali z devíti zápasů na hřištích soupeřů jen třináct bodů a přitom jsme ve venkovní bilanci třetí v lize. Doma vás může potrápit úplně kdokoli, v tom je španělská liga extrémně náročná.

Ale Sevilla se i tak drží na třetím místě a naposledy prohrála v říjnu v Barceloně.
Jo, to je super, ale taky máme z posledních pěti zápasů čtyři remízy. Osobně si vyčítám třeba chybu ve Valencii, kde jsem dostal v nastavení zbytečný gól. Je pro nás hodně důležité zůstat v top čtyřce, abychom příští rok hráli Ligu mistrů.

Na čem jste musel po přesunu zapracovat?
Vždycky je co zlepšovat, to si ověřuju každý týden. Trenér gólmanů po mně chtěl změnit plno maličkostí, i tréninky jsou jiné. Děláme hodně to, čemu se říká agility – rychlost, hbitost. Jirka Pavlenka mi třeba říkal, že v Brémách hodně skáčou, to my vůbec. V tom je mezi švýcarsko-německou a španělskou školou extrémní rozdíl.

Co hra nohama? Dřív jste sám říkal, že v ní máte rezervy.
Je zajímavé, že do toho nás trenér tolik nenutí. Nemáme hrát vzadu na riziko, takže nemá problém s tím, že balon z první nakopnu daleko dopředu. Gólman tady samozřejmě nohama umět musí, protože všechny týmy se snaží hodně presovat, ale do rozehrávky za každou cenu nás nikdo netlačí.

Jak se v Seville žije?
Parádně. Většinu památek už jsme s manželkou prošli, viděli jsme katedrálu, zahrady Alcázar, kde se natáčel seriál Hra o trůny, náměstí Plaza de Espaňa... Město je úžasné, k tomu krásné počasí. Můžu říct, že to tady má velké kouzlo.

Španělsky se domluvíte?
Lepší se to. Ale když mám ze sebe dostat něco delšího, pořád je to trochu trápení, nejsem si v tom jazyce jistý. Hlavní je, že rozumím tomu, co po nás chce trenér. Když mám něco sám poskládat, je to horší, i když dva rozhovory pro klubovou televizi už jsem zvládl. Ale prostoru pro zlepšení je opravdu hodně.

Letos vám bude třicet, na gólmana žádný věk. Věřil byste si na posun ještě výš?
Věřil, ale v hlavě to teď vůbec nemám. I s manželkou jsme se bavili o tom, že mě to v Seville naplňuje. Město, počasí, fanoušci... Teď jsme měli otevřený trénink a přišlo se podívat dvacet tisíc lidí – paráda. Myšlenky na to, že bych někam odcházel, mě vůbec nenapadají.

8 fotografií

Zato na velký turnaj s reprezentací myslet můžete. Jak těžké bylo žít léta ve stínu Petra Čecha, přes kterého cesta do branky nevedla?
Nebyl jsem jediný, kdo v tom stínu žil. I když je fakt, že postupně se ze mě stala dvojka, s Čechínem jsem prožil v téhle roli asi čtyři pět let. Bral jsem to, jak to bylo. V jeho éře se nikdy ani neuvažovalo o tom, že by přijel na sraz a nechytal. Pro mě bylo fajn vidět, jak trénuje, jak pracuje, to byla obrovská zkušenost.

Teď je boj o jedničku otevřený, kouč Šilhavý řekl, že se rozhodne až před prvním kvalifikačním zápasem.
To jsem zaznamenal. A chápu to: Jirka Pavlenka i Tomáš Koubek udělali za rok a půl v zahraničí obrovský progres. Když skončil Čechíno, byl jsem jediný český brankář v kvalitní zahraniční lize, teď je nás víc a moje pozice najednou už nebyla tak silná. Rozumím tomu, že se spekuluje, kdo bude chytat. Uvidíme, jak se rozhodne trenér