"Přežít v jakémkoli systému je tak trochu jako videohra," říká režisérka Turečková

Do Budapešti jste odjela jako studentka. Jak to, že vznikl film?
Do Maďarska jsem si jela odpočinout. Po prvním týdnu jsem si ale začala uvědomovat, že se tam děje něco zvláštního. Šokovalo mě to. Žít v nesvobodném světě je moje noční můra, takže jsem přemýšlela, co s tím. Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluci, ale nevěděla jsem jak. A jediné, co v životě umím, je točit filmy.

Film je stylizovaný do estetiky počítačové hry. Proč?
Je to umělecká budoucnost, zcela nový svět. Počítačová hra je interaktivní – kdokoliv se může stát součástí uměleckého díla, což je nádhera. A když uděláte dobrou hru, stvoříte neuvěřitelné věci. Zároveň může být hrozně silná, manipulativní.

Jste fanynka počítačových her? Nebo jste se musela „učit“?
Půl roku před natáčením jsem strávila v knihovně a zkoumala, co počítačová hra vůbec znamená. Hodně jsem se naučila a poznala velkou spoustu skvělých her. Nešlo mi přitom jen o jejich interaktivitu, ale především o jejich estetickou stránku, proto jsem sama žádné hry nehrála, jen jsem při tom pozorovala ostatní. A studovala jsem také teorii státu a politiky, maďarskou historii a kulturu.

Nápad s počítačovou hrou vznikl tedy přímo v Maďarsku?
Ano. Začínala jsem s myšlenkou, že půjde o počítačovou hru. Přežít v jakémkoli systému je tak trochu jako videohra. Zároveň je přenositelná, můžete ji hrát kdekoliv, na kterémkoli kontinentu, v kterékoli zemi.
A scénář vznikal postupně. Něco jsem měla v hlavě hned, něco přišlo později, třeba až ve střižně.

Co vás při natáčení nejvíc bavilo?
Každý můj film je formálně úplně jiný. Dělám si je takové, aby mě bavily pokaždé. Tentokrát jsem měla v pokoji rozvěšené různé struktury scénáře, propojení... Připadala jsem si jako z nějakého detektivního filmu. Užívala jsem si i průzkum před začátkem natáčení a hrozně mě bavilo, když jsme s kameramanem přišli na něco, co třeba ve scénáři vůbec nebylo. Být dokumentaristkou je nekonečná životní sranda!