Palach se stal symbolem italské krajní pravice, česká veřejnost se bouří

Poprvé se informace o plánovaném koncertu objevily na konci minulého roku, kdy na něj upozornil italský list La Repubblica. Skupiny, které na koncertě 19. ledna mají vystoupit, podle deníku patří k nejoblíbenějším mezi italskými neonacisty. 

Na plakátu k akci je také uveden odkaz na sdružení Nomos – terra e identita (Zákon – země a identita), které se hlásí k celoevropskému identitárnímu hnutí či takzvané generaci identity. Tento ideový směr bojuje zejména proti muslimské a africké imigraci, která podle něj ohrožuje tradiční evropskou identitu.

Českou veřejnost pobouřilo také to, že záštitu nad připravovanou akcí přijaly místní provinční úřady. České velvyslanectví je podle Ministerstva zahraničních věcí již v kontaktu s vedením provincie Verona a snaží se zamezit zneužití odkazu Jana Palacha neonacisty.

Proti koncertu vznikla na internetu také petice studentů z Filozofické fakulty UK, jejímž studentem byl v době svého upálení právě Jan Palach. Podepsalo ji již více než 1 500 lidí. Palacha podle autorů petice k činu motivovala touha po demokracii a humanitě. „Hnutí identity a další krajně pravicová uskupení dezinterpretují tento Palachův odkaz již svou vlastní existencí. Je proto nemyslitelné a zcela nežádoucí, aby byl Palach takovýmito hnutími oslavován,“ uvádí se v textu petice.

Jako hlavní body požaduje petice stažení záštity okresu Verona nad koncertem a také odstranění jakékoliv souvislosti mezi akcí a Palachem.

Podle Bělohradského zneužívají fašisté Palacha již dlouho

Filozof a sociolog Václav Bělohradský žil v Itálii padesát let a podle něj má italská krajní pravice Palacha jako symbol již dlouho. Sám zažil během svých studií na univerzitě v Janově reakce Italů na Palachovo upálení. Podle něj tehdejší italská levice jeho čin nemohla přijmout, protože byl aktem odporu hlavně proti Sovětskému svazu a oni chtěli právě s komunisty vést dialog.

1968: Dvacet let po upálení rozhýbal Jan Palach revoluční rok 1989

„Ale fašistům nebo radikální pravici se to líbilo. Oni pohrdali politikou. Nechtěli dialog, chtěli bojovat. Oni chodili na komunistické demonstrace a nechávali se tam ztlouct,“ dodává Bělohradský k radikalizované atmosféře v Itálii přelomu 60. a 70. let.

Právě nedůvěra pravice k dialogu a diskusi jako nástrojům politického boje vedla k tomu, že pravicoví radikálové začali s osobou Palacha sympatizovat. Levice v 70. letech protestovala hlavně proti USA a válce ve Vietnamu, kde se podobně jak Palach upalovali vietnamští mniši. To se pravici podle Bělohradského hodilo.

„Levice se organizovala kolem protestů proti Vietnamu a najednou tu někdo použije tentýž protest proti komunismu, to se pravici strašně líbilo. Jakmile na studentských schůzích někdo začal mluvit o Vietnamu, hned se ozvala pravice, proč nemluvíme o Československu, o Palachoví,“ připomíná Bělohradský.

V současné době pak Palachův čin a jeho symbolika rezonuje ve sporu stoupenců svrchovanosti a globalistů. Pravicoví radikálové si podle něj z jeho odkazu berou právě hlavně apel na národní svrchovanost.

Prahou pochodovaly stovky antifašistů, pravicoví radikálové zašli do Janova

Italský novinář Paolo Berizzi z listu La Repubblica poznamenal, že jde o pokus italské krajní pravice přivlastnit si symbol, který jim nepatří. Tato strategie není ničím novým. Fašisté si přivlastňováním symbolů, osobností a témat ‚levice‘ vytvářejí podmínky k tomu, aby byli přijímáni jako ‚dobří fašisté‘. Je to technika zejména CPI (italská neonacistická politická strana CasaPound Italia - pozn. red.), ti to dělají neustále,“ uvedl.

Podobně to vidí i česko-italský novinář Andreas Pieralli. „Jde o to, že už delší dobu se v Evropě krajní pravice snaží legitimizovat sama sebe tím, že už nesází jen na své tradiční idoly, které jsou většinou společensky nepřijatelné, ale snaží se ‚napojit‘ na známé osobnosti, které se ve společnosti těší uznání,“ napsal pro ČTK.