Žena na válečné stezce je filmový apel o zodpovědnosti, přírodě a ženské síle

V tom má ostatně blízko třeba k aktuální tvorbě finského bonvivána Akiho Kaurismäkiho (Le Havre, Druhá strana naděje), který do svých pečlivě komponovaných, nostalgií čpících světů svěžím způsobem začleňuje i vyloženě aktuální témata. Předmětem, který prostupuje Erlingssonův snímek, však není migrace, ale průmyslová devastace krajiny, jíž se protagonistka Halla rozhodla vzdorovat sabotážemi elektrického vedení napájejícího mimo jiné místní hliníkovou manufakturu. A do její odbojné činnosti vstoupí ještě jedna zlomová událost: úřady jí schválí k adopci čtyřletou holčičku, která na Ukrajině přišla o všechny blízké. Halla si musí promyslet, zda vykoná větší dobro tím, že dá lásku těžce zkoušenému dítěti, nebo pomůže světu bojem o lepší životní prostředí.

Halldóra Geirharðsdóttir ve filmu Žena na válečné stezce|foto: Film Europe

Ačkoliv hrdinka, kterou Erlingsson představuje tak, aby od začátku získala divákovy sympatie, bojuje výhradně sama, dotýká se film i tématu lidské pospolitosti. To je ostatně pro islandské filmy typické (jak jinak, když všichni žijí na tak malém prostoru), podobně jako je zahraniční publikum miluje díky malebným záběrům tamní přírody. I těch se nám ve filmu dostane nadmíru, příroda je zde navíc v roli „aktivního“ aktéra, když nabízí úkryty při hrdinčině desperátské misi.

Erlingssonovi se daří vykreslovat životy v jejich každodennosti, jakkoliv to, co se děje v životě hlavní hrdinky, zachází daleko za hranu běžného. Z bruslení na tenkém ledě (kriminální činnost versus očekávaná adopce) však režisér neždíme emoce, spíše se snaží manévrovat mezi jednotlivými situacemi, které jsou nezřídka výrazné, až vyhrocené, odlehčovat je komikou a zejména nejvýraznějším stylovým prvkem filmu. Tím jsou islandská kapela a ukrajinské folklórní zpěvačky, jejichž hudba nejenže tvoří hudební doprovod, ale muzikanti se přímo objevují v záběrech a za vzájemného pomrkávání dokreslují rozpoložení hlavní postavy. V takto stylizovaných výjevech, jimž nelze odpárat zábavnou lapidárnost, může Erlingsson připomenout dalšího klasika severské kinematografie Roye Anderssona.

„Mámy zvládnou všechno,“ vzpomíná Halla se svou buddhisticky založenou sestrou na poselství jejich matky. Žena na válečné stezce je skutečně také o silných ženách, které se nebojí jednat, zatímco ostatní spekulují o tom, zda ten či onen skutek není už trochu přes čáru. I nic netušící hrdinčina sestra ostatně zprvu mluví o kapce vody, která může zdolat i kámen. Sympatie publika vůči Halle i jejím skutkům pak nevyplývají jen z jejího úsměvu, ale zejména z toho, s jak obdivuhodnou kombinací nezodpovědnosti a cílevědomosti se obouvá do své mise. Erlingsson tak svým filmem nakonec říká, že změna může přijít od toho nejméně pravděpodobného desperáta. A činí tak s příjemnou nenuceností.