Pavla Jerusalemová-Kotíková zemřela v nedožitých 98 letech

Narodila jako jediné dítě do typicky pražské německé rodiny (rozená Paula Luise Epstein). Její otec Hans Epstein (narozen 1886 ve Vídni) studoval matematiku, medicínu a hudbu, včetně jednoročního pobytu na pařížské Sorbonně, kde mezi jinými navštěvoval přednášky Marie Curie – Sklodowske. Na Pařížské konzervatoři také studoval dirigování a kompozici. Působil krátce jako asistent Alexandra Zemlinského v Neues deutsches Theater v Praze a později jako operní dirigent v Bielsko-Biale. Po válce v roce 1918 začal pracovat jako účetní v pražské firmě Thonet, kterou řídil jeho strýc Alfred Bondy. Brzy poté se osamostatnil, založil a vedl velmi úspěšnou účetní firmu v Praze.

Pavla Jerusalemová-Kotíková maturovala na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici v roce 1939. Jeden z jejich spolužáků a později celoživotní přítel byl Jan Wiener, který byl za války navigátorem 311. československé bombardovací peruti britského Královského letectva. Za tuto činnost, na rozdíl od drtivé většiny kolaborantů, byl Wiener potrestán nucenou prací v jáchymovských dolech. Když se v polovině padesátých let Wiener vrátil z Jáchymova do Prahy, nabídla mu Pavla dočasné ubytování.

V roce 1940 se Pavla provdala za akademického malíře Jana Kotíka, syna malíře Pravoslava Kotíka. Narodili se jim dva synové – Petr (nar. 1942) a Martin (nar. 1943). Během 2. světové války vstoupil Jan Kotík do Komunistické strany a aktivně se zapojil do odboje. Jan Kotík byl zakládajícím členem Skupiny 42, do které patřili blízcí přátelé manželů Kotíkových – Jiří Kolář, Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík, Ivan Blatný, Miroslav Hák a další. Skupina 42 a její členové se často scházeli v prostorném bytě rodičů Epsteinových, kde též žila rodina Pavly a Jana Kotíkových. Pavla Jerusalemová-Kotíková byla posledním přímým svědkem existence této velmi významné umělecké skupiny. Byla též osobně přítomna poslední schůzce Skupiny 42 na jaře 1948, na které byla tehdy skupina rozpuštěna, a to během ostré diskuse o socialistickém realismu. Dle Pavly jediní dva členové, kteří od počátku socialistický realismus ostře odmítali, byli Jiří Kolář a Jan Kotík.

Jan Kotík měl vždy vyhraněné názory bez ohledu na to, zda ho přivedou do maléru. Tento postoj se neprojevoval jen za okupace, ale také po válce a po převratu v roce1948. Je možné, že jeho účast v komunistickém odboji během války zabránila jeho zatčení v nejhorších dobách teroru padesátých let, kdy názory každého jednotlivce byly ostře sledovány. Pavla podnikala řadu riskantních kroků k záchraně situací, do kterých se Jan svou kritičností dnes a denně dostával. Například na svou vlastní pěst kontaktovala jeho bývalého přítele z odboje, v té době vysoce postaveného představitele režimu, aby pomohl. To se dařilo až do roku 1953, kdy byl Jan křivě nařčen z kolaborantství s gestapem a byl ostře vyslýchán StB (Podobná věc se roku 1953 též stala Jiřímu Kolářovi, ten byl však zatčen). Tyto problémy skončily úmrtím Stalina ze dne na den.

Nebojácnost, odvaha a nezájem se komukoliv zalíbit byly silné stránky osobnosti Pavly Jerusalemové-Kotíkové po celý její život. Roku 1956, v době první liberalizace společnosti, šla osobně na vedení Galerie Československého spisovatele (dříve Topičův salón) a dožadovala se výstavy Jana Kotíka (Kotíkovo dílo bylo po únoru 1948 dáno na index, jakožto formalistické a nežádoucí a byl na něj uvalen zákaz výstav a prodeje). K překvapení všech Galerie svolila výstavu uspořádat. V dubnu 1957 byla tedy na pražské Národní třídě první výstava nonkonformního umění po únoru 1948, dílo Jana Kotíka, které bylo v opozici vůči socialistickému realismu. Na začátku 60. let pomáhala organizovat soubor nové hudby Musica Viva Pragensis (společně s profesorem Milanem Kostohryzem) a stála za zahraničními zájezdy této skupiny.

Když Pavla Kotíková navštívila na jaře 1964 Benátské bienále (Jan Kotík vystavoval na bienále v Československém pavilonu), navázala kontakt s Mercem Cunninghamem, který tam vystupoval se svou skupinou. Byl to její nápad zařídit v Praze pozvání pro Cunninghama. Taneční skupina, Cunningham Dance Company, navštívila v září 1964 Prahu a Ostravu. Mezi jejími členy byli umělci jako John Cage nebo Robert Rauschenberg. Tato vystoupení měla dlouhodobý vliv na uměleckou scénu v tehdejším Československu.

Roku 1967 se manželé Kotíkovi rozvedli a Pavla se znovu vdala. Jejím manželem se stal Otto Jerusalem z německého Herbornu u města Idar-Oberstein. Otto byl vlastníkem dílny na broušení polodrahokamů, podniku, který sám vybudoval a ve kterém pak Pavla uplatňovala své manažerské schopnosti. Po úmrtí manžela v roce 2008 se vrátila do České republiky, kde se až do své smrti aktivně zajímala o uměleckou a kulturní scénu nejen v Praze.

Zdroj: Můj život, autobiografická kniha Pavly Jerusalemové-Kotíkové, vydaná soukromým nákladem roku 2015