odemčené

Chytrá duše

Chytrý telefon je branou k různým světům. Zacházejme s ním podle toho.

17:26
Aleš Borecký

Aleš Borecký
Psycholog

14. 1. 2019

Z audiobooku: Nejchytřejší droga

K tématu novodobých přikázání, o nichž jsem psal poslední články, bych chtěl napsat ještě o jednom: „Buď online…(abys byl vždy in).“ Chci ho přiblížit na symbolu moderní doby – chytrém mobilním telefonu. Smartphony se staly tak výraznou věcí v našich životech, že už je začala obklopovat symbolická vrstva se spoustou významů – to je známka toho, že je ve hře i duše. K mobilům máme nějaký vztah, různě s nimi zacházíme a jsme jimi různě ovlivňováni.

Smartphone je nabitý možnostmi a možná by neškodilo uvažovat o něm víc oduševněle jako o kouzelném předmětu než čistě mechanicky a pragmaticky jako o pomůcce v životě. Moc smartphonů se odvíjí od naší duše, jejích potřeb, tužeb, úkolů a zranění – všechna tato témata volají po pozornosti a mohou chtít najít bránu do jiné sféry, kterou je i smartphone.

Smartphone by si jako dveře k různým světům zasloužil náš respekt a reflexi, ale nezaslouží si postoje, které jsou nejčastější – buď odsouzení, nebo adorace. Možná že právě absence našeho respektu, přemýšlení a okouzleného vnímání z nás dělá snadnější úlovky, aby se z nás staly poslušné online loutky namísto svobodných bytostí. Kdyby byly mobily vnímány více magicky (tak, jak předměty vidí děti či někteří spirituálně zkušenější lidé), mohli bychom je používat lépe pro skutečný rozvoj své duše.

Pro psychology je velké pokušení nepropadnout v tomto tématu moralismu – konečně se dá někde rozohňovat, strašit, varovat, vybízet… vše, co se nesmí v psychoterapii. Psychologické poznatky mohou být sdělovány s moralistickým dovětkem a moralizující motivací. Efekt na adresáty takového sdělení však bývá mizivý.

Moralismus je zjednodušené pojetí morálky, která by měla být hluboká a je‑li spjata s duší, tak i složitá. Moralismus ví vše hned a slouží jednomu principu, kde lze snadno rozpoznat „dobro“ od „zla“. Je možná příznačným protipólem postoje, který si neláme s ničím hlavu – zde například impulzivního užívání mobilů bez ohledu na následky pro tělo, duši či naše vztahy. Pojetí mobilu jako ďábelské nebezpečné věci a bezduché užívání mobilů se „krásně“ doplňují jako perfect enemies.

Laskavě hlídat, čemu se otevřu

Jak tedy mluvit o mobilech z pohledu duše? Má užívání smartphonů více barev a rovin? Lze vůbec něco říkat generalizovaně a odkazovat se na zobecněné výzkumy? Přemýšlel jsem, proč poznatky výzkumů často nemají moc změnit naše jednání. Většinou to vyslechneme, možná odsouhlasíme, chviličku si zahrajeme Berneho hru To je hrozné, že? a jedeme dál. Je to, jako když matka umravňuje teenagera, aby si vzal ven rukavice, aby nekouřil a byl brzo doma.

Přenos poznatků (zde třeba o vlivech užívání mobilů) může být úspěšný, jen když k tomu máme motivaci – samotné nás to zajímá, nejsou tam jen ti strašáci a „mělbychy“, které se snaží krátkodobě a marně nahradit hlubší vnitřní motivaci. Možná záleží i na formě sdělení – musí nás to chytnout a musíme to vyhodnotit jako přínosné. Učení (tzn. přijetí nových poznatků) probíhá nejlépe ve vztahu – učitel rozdmýchá náš vnitřní oheň zájmu a umožní tím, že se něco pohne. Jinak jde jen o přidání dalších listů do velkého sešitu, který založíme do skříně.

O věcech, které používáme, stojí za to přemýšlet. Je to určitá prevence před tím, že podlehneme své závislostní vrstvě, kterou má každý a nikdo není vůči ní úplně imunní. Leží hlouběji než naše vědomí a rozumová přesvědčení. V rámci přemýšlení o používání smartphonů si můžeme vyslechnout argumenty o riziku, kam nás mohou dostat. Účinnější to však bude až tehdy, když si každý jednotlivý obecný účinek porovnáme se sebou, se svými pocity – jak se cítíme, když strávíme několik hodin hraním her na mobilu, chatováním, vyřizováním mailů? Co každá věc znamená emočně? A mění se něco od nějaké míry? (Podobně pátý dort v cukrárně už bude spíš trestem než odměnou jako u prvního kousku.)

Péče o sebe znamená o sobě přemýšlet a starat se o sebe. Vycházet z toho, co nám dělá dobře, nemusí být kopírováním programů přijatých od rodičů, společnosti či autorit (včetně psychologů), ale ani neohraničeným vyhovováním všem nápadům a službou okamžitým slastem. Mít se rád znamená i laskavě hlídat to, co k sobě nechám přicházet a čemu se otevřu – co zvládnu a co mi prospěje.

Mobil může dobře sloužit a krutě vládnout. Musíme znát své schopnosti mentálně zpracovávat lákadla virtuálního světa, jinak jim pravděpodobně podlehneme. Případná selhání pak můžeme alespoň vyhodnocovat a zapracovávat do chápavého postoje k sobě, protože to je dynamický a kontinuální proces, nikoliv vyřešení rovnice. Troufnout si na virtuální svět vyžaduje řadu mentálních kvalit. Proto jsou velkým rizikům vystaveny hlavně děti a kdokoli s křehkou strukturou osobnosti.

Doporučoval bych, abychom propojili obecné závěry z výzkumů o užívání mobilů (k výzkumům viz např. knížka Digitální demence od Manfreda Spitzera) s tím, jak se vidíme a jak si sami sebe vážíme.

  • Podívejme se s laskavostí na své oči a vnímejme jejich hodnotu pro nás – možná teprve pak má nějakou váhu alarm před vystavování se záření a modrému světlu škodícímu zraku.
  • Dejme úctu svému tělu, které pro nás tolik dělá, a teprve pak nás může trápit, jestli díky smartphonům méně spíme, což ovlivňuje řadu tělesných funkcí.
  • Vděčnost za fungující mysl nás možná uschopní vážit si své paměti, pozornosti, analytického myšlení – to vše může být nadměrným používáním smartphonů narušováno.
  • Užívejme si bohatosti jazyka, kterým vyjadřujeme své emoční prožitky a krásu světa, a pak budeme chtít být uchráněni před omezením svého slovníku na smajlíky.
  • Radujme se z celé palety emocí, které můžeme poznávat; i ty nepříjemné jsou důležité a k něčemu slouží – s tímto postojem nebudeme chtít dospět k emoční oploštělosti, kterou užívání smartphonů zvětšuje.
  • Držme se svých hodnot a potom budeme imunnější před brutalitou virtuálního světa, kde se nenosí ohleduplnost a empatie, ale je zde dán enormní prostor pro lži, šikanu, podvody (s identitou, s penězi i čímkoli dalším) – výzkumy potvrdily, že pobyt ve virtuálním světě zvětšuje toleranci k násilí a lhostejnost k němu; každému hrozí znecitlivění.
  • Oceňme tento svět i s jeho složitostí, nepochopitelností a bohužel i nespravedlností. (Doporučuju film The GiverMeryl Streep). Pak možná budeme rádi za nezkratkovité zpracování reality a nebudeme svedeni instagramovými iluzemi o úspěších druhých, které vyvolávají pocity méněcennosti a potřebu prezentovat se a sdílením „best of“ vymalovávat nereálný obrázek o (svém) životě.
  • Musíme nasbírat životní zkušenosti, jak zacházet s překážkami, frustracemi a prohrami, protože virtuální způsoby (vypnout aplikaci, když se mi nelíbí, minimalizovat okno, když chci přepnout) se nedají na reálné životní situace a vztahy přenést.
  • Naučme se dotýkat bezmoci, tohoto základního prožitku, který nás učí. Pak se možná budeme dál snažit o to dát svému životu tvar a smysl, nechat se formovat a ovládat sebe místo ovládání programů, ale i vztahů a lidí.
  • Rozvíjejme důvěru v sebe a své vztahy a pak nebudeme nakaženi potřebou kontroly, kterou smartphony nabízejí jako další z lákadel, jimž neumíme odolávat.
  • Přitakejme námaze hlubokého učení – jakémukoli oboru i životním lekcím – a učení se stane pronikáním do hloubky místo „surfování“ po povrchu věcí.
  • Budeme‑li ukotveni v hlubokých vztazích, nehrozí nám tolik sociální izolovanost, kam se propadají náruživí uživatelé (a)sociálních sítí – viz kniha Sherry Turkle Alone Together.

Mentální dudlík

Smartphony i další moderní technika umějí odstranit vzdálenosti a bariéry, ale hůře už vytvářejí blízkost – na to jsou třeba dvě duše. Určitě však není nutno uplatňovat černobílé vidění a zapomínat, co vše díky nim můžeme mít. A nemyslím tím jen praktické výhody umožňující rychlá řešení a spojení. Jsou celé skupiny lidí, které díky smartphonům mají kvalitnější život; některé handicapy technika bohudík zmírňuje a ulehčuje. Mobily po nás však i něco vyžadují – oddanost, držení tempa s ostatními a prostřednictvím vyvolávání strachu nebýt out, o nic nepřijít a nic nepromarnit nás poutají k online realitě.

Smartphony jsou naším zrcadlem – díky nim víme, čím žijeme, jaké vztahy mají význam, jaké činnosti, obrazy a sféry nás oslovují a inspirují. Užíváním smartphonů se vynořuje naše virtuální self či digitální já, které se nemusí krýt s tím, jak sami sebe vnímáme či prezentujeme v offline realitě. Sledování tohoto self je cenným pramenem sebepoznání. Smartphone by byl v euroamerické kultuře možná nejspolehlivějším diagnostickým nástrojem pro profil osobnosti, vztahovosti a pohledu na svět. Se všemi výhodami a nevýhodami k nám skrze mobily a počítače přichází svět a formuje nás. Mobilní telefon je tak naším vychovatelem a učitelem. Učitelem, který ale nemá pochopení pro proces učení ani pro individuálního žáka.

Smartphone je hračkou, která nás (za)baví, „vyřeší“ za nás nudu, ochrání nás někdy i před sebou samými. Láká nás na úniky do dálek, pryč od vlastního prázdna či zamotaných situací a emocí. Mobil se zdá být lékem na úzkost, ale zároveň ji vytváří. Nabízí rychlou odměnu, přeladění, napojení za cenu závislosti. Je jako špatná psychoterapie, která zbavuje klienta úzkosti za cenu závislosti; děje se to hlavně v případech, kdy terapeut neustojí míru bezmoci či pozitivních projekcí klienta a začne mu radit a vstupovat do života víc, než mu náleží. Krátkodobý pozitivní efekt je vykoupen dlouhodobým oslabením sil toho, kdo svou sílu potřebuje spíš probudit. Podobně u smartphonů se pro někoho vybití baterky nebo ztráta připojení rovná psychickému zhroucení, nesnesitelné separaci od virtuálního matrixu.

Mobil je, respektive by chtěl být dobrou mámou, která je stále zde, stále má co nabídnout, nenechá nás samotné – vždy je možné se na něco napojit a použít ho jako mentální dudlík. Díky mobilům víme o své potřebě attachmentu. Stálé spojení a odpojení od sebe, nepříjemných pocitů či nelehké reality nám slibuje návrat do ráje – do omnipotentní reality dítěte. Mobil nás přenáší do sféry, kde je skoro vše možné, vše na dosah, kde máme moc volit, přijímat a odmítat. Mobil nám umožňuje přechody do jiné sféry reality, je vlastně také jakýmsi přechodovým objektem (transitional object), který pro malé dítě představuje jeho oblíbený plyšák nahrazující dítěti mámu, když se vzdálí, a umožňující, aby si dítě díky plyšákovi vztah s rodičem symbolizovalo. Právě tak i s mobilem vzniká „třetí prostor“, jak říká psychoanalytik Donald Winnicott o vztahu mezi dítětem a primární pečující osobou. Je to svět mezi realitou a fantazií s tím rozdílem, že online prostor nemá kvality dobrého rodiče.

Samostatný článek by vyžadovalo téma smartphony a vztahy. Díky online realitě řada hezkých vztahů vznikla i řada hezkých vztahů zanikla. Mobily mohou rušit soukromí a intimitu a vytvářet tajemství. Na mobil partnera se dá žárlit, mobil používaný při sexu (prý řada lidí i při sexu používá smartphone na psaní zpráv (!), ale i na natáčení aktu) je možná reprezentantem fantazie o třetí osobě, tajemným milencem či milenkou… Není ani nezvyklé, když si páry chtějí svou věrnost stvrdit tím, že si mažou své facebookové a jiné účty – online realita je součást vztahů a našich fantazií, ať se nám to líbí nebo ne. (Inspirativním dokreslením tématu může být film Naprostí cizinci, kdy si partneři při večeři u přátel zahrají hru, že si ukážou vše ve svých telefonech… výsledkem je totální deziluze.)

Brána do jiných dimenzí

Svou mocí měnit náš vnitřní stav jsou smartphony také kouzelníky. Díky nim výrazně vidíme potřebu duše procházet do jiných realit a její vyčerpanost z ego oblastí práce, výkonu a pouhého racionalismu. Mobil přes všechna rizika odhaluje potřebu duše hýbat se, létat, objevovat a používat představivost. Duše žije primárně v představivosti a oživují ji dobré a hluboké obrazy, fantazie a příběhy. Často se na to zapomíná i v psychologii, když se znovu nastolují témata týkající se konfliktu rozumu a emocí a imaginace s fantazijním světem zůstávají nepovšimnuty. Potřeba snít a být v kontaktu s představami je natolik zásadní, že kvůli ní ignorujeme všechna známá rizika týkající se užívání smartphonů.

Řešení je zdánlivě jednoduché – dejme duši potravu, kterou hledá, a získáme větší odolnost vůči lákadlům moderní techniky. Duše chce být i jinde než zde, protože je v různých vrstvách reality. Průchodnost do jiných „světů“, minulosti, budoucnosti i věčnosti jsou pohyby, kterými se duše ozývá a připomíná. Můžeme ji sledovat a následovat, nelze ji spoutat do příliš úzkých a racionálních představ o životě, vztazích a vlastním já. Mobil jako už skoro součást naší osobnosti je také určitým náhradním „osobním strážcem“ čili daimonem – duchem, který nás má vést a oživovat. Objevme svého daimona jinak a jinde a mobil ztratí kus svého závislostního potenciálu, pak nebudeme jeho otroky.

Vyzkoušejte na sobě

Je jednodušší dělat smartphonovou analýzu a diagnostiku než terapii – čili navrhovat, co by mohlo prospět. Aspoň pár terapeutických podnětů – kromě zmíněného respektu k lákadlům online reality a reflexe svých schopností i témat, která s námi hýbou, by mohlo být užitečné:

  • Nacházet okouzlení v celém životě. Smartphony už by nemusely být exkluzivními dodavateli jiskřivé reality.
  • Dát význam své přítomnosti – být přítomný v tom, co děláme, kde jsme. Pak bude možná vypadat i naše létání (a různé úlety) střízlivěji.
  • Jsme-li nakaženi smartphone závislostí, zkusme si najít svůj vlastní detox a informační dietu.
  • Můžeme se pokoušet zacházet s mobilem vědomě – můžu se zeptat sám sebe, co se děje, když bezděky, automaticky vytáhnu z kapsy mobil v MHD – opravdu něco potřebuju? Nebo se chci jen stáhnout? Či potřebuju předstírat, že dělám něco hrozně zajímavého nebo důležitého? Co vlastně cítím? Můžeme pozorovat, kdy, jak a k čemu mobil užíváme, s jakými emocemi a jak jsme v tom svobodní.
  • Rozvíjejme „phone-free“ mentalitu. Chvíle a místa bez telefonu jsou a mohou být naším luxusem a posvátným časoprostorem. Být offline není hanba nebo škoda, je to vzácná hodnota, kterou si snad můžeme dovolit. Vytvářejme si svá posvátná místa, časy, události, kdy nejsme online. Offline realita jako posvátný prostor může být ukazatelem našeho spirituálního života podobně jako pobyt v meditační jeskyni či chrámu.
  • Zkusme aplikovat radu Jamese Hillmana, který říká, že máme dávat duši i předmětům, které nás obklopují. Mobil může nést nějakou individualizovanější stopu naší identity – graficky, barevně; může mít na sobě nalepenou nějakou mantru či symbol, který nám při každém použití připomene něco pro nás důležitého – může být naším přenosným buddhistickým mlýnkem, kterým roztočíme vnitřní jiskru. Když už je tolik užíváme, ať evokují to podstatné.

Je-li smartphone důležitým tématem, otázkou a otazníkem dneška, odpovědí může být smartsoul… úkol objevit svou duši a její moudrost, který nám byl dán jako příležitost a jako cesta k plnému bytí.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

14. 1. 2019

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.