Rumunsko aneb první Adventure dovolená

Po ujetí 100 000 km na Tmaxu jsem minulý rok “Upgradoval” a pořídil jsem si konečně plnohodnotnou motorku. Ježdění po silnici už bylo dost a nejvyšší čas se konečně posunout o level dál. Bylo potřeba si pořídit motocykl, který zvládne offroad lépe jak skútr. Celý rok jsem pilně trénoval, jezdil s klukama do písečnáku, abych mohl na velkou dovolenou vyrazit někam za offroadem.

Dlouho jsem nevěděl kam, chvíli jsem měl jet do Kosova, potom zase do Albánie a ještě do Bosny. Z těchto plánů ale sešlo, celé léto jsem chodil na brigády do Motoman Brno a místnímu šéfovi jsem se zmínil, že chci někam za dobrodružstvím. “Jindra” se podíval na svoji naleštěnou Husqarnu 701 a říká “jedu s tebou”. Super, s kým jet už mám, teď už jenom termín. Do poslední chvíle mi “zaměstnavatel “nechtěl dát domluvenou dovolenou, ale nakonec jsem si alespoň vyhádal termín 28.9-7.10. Je to sice už dost pozdě, ale do té doby to bylo venku stále na kraťase, tak snad se to nepokazí. Nakonec jedeme do Rumunska, já tam byl 2x na skútru a Jindra nespočetně krát na lehkém enduru v Banátu. 

....Plán by byl

Já už potřebnou výbavu mám, jedu na Mitas E07 plus, snad to zvládnou. Nevím, do čeho jdu. V písečnáku to stačilo, ale do bláta to moc není. Jindra kupuje vak na sedačku, a spacák do –28 😀 a extrémní vyhřívací dečku na sedačku, na které není problém si ohřát oběd, gumy má Metzeler Karoo3. Husqarna 701 je “ideální” stroj na dalekou cestu, všichni jsme se mu smáli, že umře a že mu upadne zadek. Jindra se obhajoval videy na YT, že ta motorka na to je stavěná, že to zvládne. Je jasno a vyrážíme... Máme co máme, co nemáme nepotřebujeme.  

Den 1

Odjíždíme ráno kolem deváté z Motomanu. Dnešek bude pouze tranzit. Jindra všechno oblečení fungl nové a neosezené. Odjíždíme, nasazuji helmu a hlavou mi problesklo “sakra já jedu na dovolenou s člověkem, se kterým jsem na motorce neujel ani píď a ještě si s nim vykám :D”. No nic, na první křižovatce jsme si potykali a potom už jen dálnice směr Bratislava. Jeli jsme celkem pomalu, Jindra má 50kg i s postelí (já mám asi 52) a z Husqarny by uletěl 😀. První zastávka na pumpě v Blavě, Jindra má otlačený mozek z nové helmy, vytahuje “švýcarák” a vyřeže ven půlku helmy, aby ho netlačila.

Tankuju ob jedno tankování, co Jindra. Kolem šesté odpoledne překračujeme hranice do Rumunska, jelikož se brzo stmívá, jedeme už s tím, že hledáme místo na stan. Zastavuji a ukazuji na vrchol kopečku, na kterém je krížek. “To je ono” jen se tam dostat. Xkrát jsme se otáčeli, až jsme se tam vyškrábali po poli, protože tam žádná cesta nevedla. Honem stavíme stan, než bude tma. Chtěli jsme být nenápadní, to ale nějak nevyšlo. Máme stan hned vedle křížku na nejvyšším kopci široko daleko (ale hřbitov to naštěstí nebyl). 

Den 2.0

Ráno asi 6 stupňů, docela kosa. Jindra se zamrzlou nudlí u nosu usoudil, že spacák do –28 je na ho*vno, že mu byla zima. Ranní rozcvička na zahřátí a vyrážíme směr Salina Turda. Tohle snad nikomu nemusím popisovat, tady byl snad každý, kdo byl v Rumunsku. Byl pátek a Rumuni měli asi nějaký státní svátek nebo mobilizovali, všude tanky a jediný tři vrtulníky co Rumuni mají, tak lítaly pořád dokola.... Dodnes jsem nezjistil, co se dělo (asi nás vítali). Salina Turda super, jedná se o solný důl, ze kterého udělali jakýsi zábavní park, kde se dá sedět a inhalovat místní klima.

Jindra už chtěl bláto a špínu, asfaltu už bylo dost. Měním plán trasy a vyjíždíme na západ do hor směr Baia de Aries. Tam doplňujeme veškeré zásoby a sjíždíme z asfaltu. Prvně jsme projížděli Rumunům přes zahrádky, než jsme se vymotali z údolí. Projíždíme asi pátou ceduli zákazu vjezdu, 8 cedulí zákaz focení. Nechápali jsme to, když jsme se najednou vynořili u hráze, kde voda byla chvíli rudá, pak zelená, pak modrá jak vlajka ODS. Nechápali jsme, o co jde a co to má být. To bude asi nějaký nuklearní jezero nebo co (ještě se k tomu vrátím... co to bylo). Stoupáme, zatím je cesta sjízdná, jedu první, což se později ukázalo jako blbost, nechat jet první tu větší a těžší motorku. Těsně před vrcholem jsem se zastavil v kopci a to byl můj konec. No nic, to bude boj, vysvlékáme se, začínalo nám být horko, ani zaboha jsem se nemohl rozjet. Jindra motorku na stojan v tom krpálu dát nemohl, podpírá ji klackem. Problém byl v tom, že jsem v cestě měl koryto od vody a to se mi nedařilo překonat. Po dvou propocených tričkách jsem se nahoru vyškrábal, celou tu dobu, co jsme tam šaškovali, nás pozoroval pasáček, který se z ničeho nic vynořil z lesa.

Koukám do map a usuzuji, že musíme hned dolů. Bohužel jsem vyrazil jako první a po chvíli jsem konstatoval, že tudy to nepůjde. Cesta tak akorát na motorku a druhá půlka asi metr hluboké koryto, pouštím Jindru, odstraňujeme stromy a  jde se podívat dolů, jestli to má vůbec cenu. Dál to nešlo, prý by to sotva projel on, natož já . No, ale jak teď otočit moji motorku, protože sotva stojím na brzdách, aby to nejelo dolů. Pokládáme motorku na zem a otáčíme ji, rozjet se naštěstí nebyl takový problém, jako otočit motorku. Otáčíme Husqarnu a jedem po jiné únikové trase. Projíždíme přes nespočet ohrad. Bláto tu ještě nebylo… Kaluže hluboké po osu kola střídaly stejně hluboké pasti z bláta.

Už jsem ani nepočítal, kolikrát jsem motorku zvedal ze země. Blbý je, že potřebuji pokaždé pomoc. Sám ji nezvednu, když si lehne úplně  bok (koupil jsem moc velkou krávu). Nakonec jsme se dostali na vrcholy kopců, kde vedla krásná cesta s nádhernými výhledy. Tohle je přesně to, co jsme hledali. Nikde nikdo, jen prázdné salaše, modré nebe, západ slunce, prostě sen….. Pokračujeme dál, ale po chvíli usuzujeme, že to, co teď  projíždíme, je ideální místo na spaní. Slunko bylo nízko, rychle stavím stan, Jindra si vzal sekeru a šel na dřevo. Po půl hodině z lesa křičí, ať mu hodím kurtny. Dotáhl strom…. Super, dneska nebude zima, pomocí benzinu děláme vatru. Byl to druhý den, ale bylo jasné, že tohle místo je absolutní top celé výpravy. 

Den 3.0

Ráno „kosa“ 😂. Dojídáme párky z večera, podařilo se ještě rozdělat oheň. Stan uschnul a balíme. Motorky mají na sobě kompletní ochranu v podobě souvislé vrstvy bláta. SPZ nejde přečíst, sedačky nejsou skoro vidět. Chvíli jsme tam kroužili, nemohli jsme najít cestu ven. Když jsem ji našel, bylo jasné, že to bude pořádný sešup. Jedu krokem, je to krpál. Koukám do toho žlabu od vody „hlavně tam nekoukej“ 😂  šup a bylo to.

Můj první kotrmelec od školy. Motorka skočila do žlabu a zůstala stát. Ale já přepadl přes řídítka a dolu pokračoval bez motorky 😂. Skóre asi 30:0. Zatím obhajoba velkého endura nic moc 😂. Jindra šaškuje u mé motorky opřené o svah 😂. Super asfalt. Další cíl Transalpina, transit asi 100km. Nahoře si musí každý dát místní trdelník.

Plán je, že s Transalpinu pojedeme offroad trasou podle průvodce, nic náročného jsme nečekali. No jo, to by nesmělo začít pořádně pršet. Stojíme u zábradlí a ukazuji prstem na protější kopec. Taaaaamhle to je ta cesta, vyrážíme za lehkého deště vstříc asi 40 km šotoliny. Lehký déšť se změnil v ceďák a v rychlosti jsme vyjeli na protější kopec, kde byla horní stanice lanovky. Tam se schováváme před deštěm. Sedíme na lanovce asi hodinu, když přestalo pršet, přišel obří mrak, takže ta panoramata, která tahle cesta nabízela, byla fuč. Pokračujeme dále. Kamenitá, mokrá cesta po hřebenu, musí tady být nádherný výhled, když zrovna nechčije. Sjíždíme níže a noříme se do lesa, kde nejsou mokré kameny, ale hordy bláta... není to tak hrozné jako včera. Dole na silnici regulérně chcalo. Na místní zastávce hledám signál a přes Booking rezervuji nejbližší penzion, zatím co Jindra krmí posledními zbytky jídla místní psy. Dneska stan nepřipadá v úvahu. Při ceně cca 300-400kč na hlavu nemá cenu hledat nějaké místo na bivak. 

Den 4.0

Ráno sucho, teplo, do penzionu nezatéká. Dáváme teplou snídani. Venku neprší, ale nevypadá to moc hezky. Dneska přesun na Transfagaras. Koukám do mapy a volím nejkratší cestu, tzn. mimo silnici. Byla to taková ta silnice, která se normálně používá, jen nemá asfalt. Dá se jet rychle. Poslední úsek nás má vyvést hned pod Fagaras.

Jevilo se to jako další lesní cesta, která byla více promočená. Asi v půlce cesty se cesta změnila. Najednou mazlavý  jíl, sjíždíme kopec, což se ukázalo jako chyba. Dostali jsme se do údolí, které bylo zaplavené tímto  mazlavým jílem. Kola jedna velká koule bláta, na řetězu nebyly vidět články, motorka absolutně nebrzdila, nedalo se jet, natož v tom chodit nebo něco dělat. Když jsem se rozjel, hned jsem spadl a stále dokola peklo…. Dostali jsme se na konec údolí, bylo ale jasné, že nahoru v tomhle nikdo nevyjede, nešlo to ani pěšky, natož na motorce. Jindra se šel podívat napřed.

Když půl hodiny nešel, začal jsem si říkat, že tu umřu. Jindru sežral medvěd a já odsud nevyjedu. Naštěstí se vrátil, ale dál to nepřipadá v úvahu. Musíme zpátky a pokusit se vyjet už to, co jsme sjeli. Byl to boj, pořádně jsem se rozjel, dostal jsem se asi do půlky, tam mě rozhodil kámen a motorka odskočila a spadla z kopce vzhůru nohama. To je na zvedání v pěti lidech….. No podařilo se. Jindra taky bojoval, ale má lehkou motorku, takže to nebyl takový problém. Navíc má lepší gumy. Když jsme dojeli na asfalt, zastavili jsme u cedule, kde bylo napsáno “ATENTIE! ROAD IMPASSABLE“ ,takže když Rumun řekne tohle, platí to.

Tohle by neprojel ani tank. Klackem vytahuji bordel z brzd, aby motorka aspoň trochu brzdila. Pod Fagarasem zastavujeme na myčce. Museli jsme motorky umýt. Měl jsem bláto i na vnitřní straně plexi. Byla to nějaká homemade vapka, nevím, co to bylo za čerpadlo, ale málem mě to srazilo na zem a motorku vystřelilo až na měsíc. Zastavujeme u hradu Drákuly pod Fagarasem. Prohlídka je, ale až za hodinu, tak jsem vyletěl s dronem a hrad jsme si prohlídli sami. Je hnusně, mrholí. Pár povinných fotek hráze, pak jedeme po levé straně kolem přehrady. Na hrázi do toho tunelu vlevo. Je to šotolinová cesta, ale za deště v podstatě jen bláto a kaluže.

Fagaras jsme jen prolítli, bylo vidět asi na tři metry, mlha déšť. Jedeme směr Brasov. Ale ve městě Fagaras nakupujeme a vyjíždíme za městem do kopců, abychom se ubytovali někde na poli. Jedeme raději dál od města, poslední, co jsme viděli, bylo pěkně velké černé gheto… Rozděláváme oheň, pocitově je hrozná zima. Jdu spát brzo, Jindra rozjímá dlouho u ohně (asi se už nechtěl tulit :-D) 

Den 5.0

Ráno kosa jak prase…. Oba zmrzlou nudli u nosu…. Vane studený vítr, Jindrův spacák do -28 zmrzl z obou dvou stran, včetně obsahu :-D. Je modro a přes údolí je krásný výhled na hory, kde se nachází i Fagaras, každá špička hor má na sobě mráček. Jak z pohádky. Jindra mě přesvědčoval, abychom se vrátili na Fagaras.

Trvalo to, ale podařilo se, vracíme se tam. HM….. zase začalo chcát, Fagaras není v mracích, takže je vidět to, co každý zná, ale prší, takže jsme se nesvezli. Podle radaru to vypadá, že ten pořádný déšť teprve přijde, proto rušíme cestu na východ a jedeme na sever směr Sighisoara. Unikáme před deštěm, u dědinky Lacobeni se noříme do lesa, všude listí, pěkná cesta, honička jak v Kobře 11. Po chvíli jsem zjistil, že se tady motáme pořád do kola a sjíždíme do údolí. V cestě na pastvě bylo stádo ovcí, pomalu se do něj noříme, přesně takový ten záběr z dronu bych chtěl, jak se kolem nás ovce rozestupují, jenže prší a dron neumí plavat.  V tom z lesa vybíhá pes…. druhý….. čtvrtý…. A v tu ránu jich bylo asi 8, zahajujeme evakuaci z pastvy :-D.

Do Signisoary přijíždíme brzo, ale nemá cenu někam jezdit, když prší. Hledáme ubytování v nějakém penzionu, oblékáme se do civilu a jdeme na průzkum města. Je to nějaké významné pobožné místo, něco jak Mariazell v Rakousku. Samé kostely a důchodci. Snad bude ráno moudřejší večera. 

Den 6.0

Ráno neprší, balíme a v suchém vyrážíme směr Bicaz. Celou dobu mám nějaké body, které bych chtěl navštívit a propojuji je podle mapy.cz nejkratší cestou. Hned za městem vjíždíme do lesa. Jedeme směr Sovata na severo- východ. V podstatě pořád cesta, kterou bych za sucha považoval za prašnou šotolinu, v lese to bylo brodění se blátem. Jindra neustále jel v nepormoku, já ne, mám aspoň trochu ochranu ze strany motorky. Strašně mě už bolela záda, z toho neustálého stání ve stupačkách.

Můžu říci, že mi docházely síly z toho bojování s motorkou. V jednom úseku jsem vlítl do kaluže, která byla hlubší než jsem myslel, nejel jsem rychle, ale motorka se vzpříčila a já přelítl přes řídítka do té kaluže. S Jindrou zvedáme motorku a jedu napřed, za chvíli ale ztrácím signál intercomu a čekám, Jindra nikde. Otáčím se a po chvíli dojíždím k Jindrovi, ten motorku do půlky v kaluži, chtěl se vyhnout jedné, ale chytl se ještě do větší. Bylo to nekonečné, bláto a les.

Na silnici jsme vyjeli hned u dalšího solného dolu. Salina Praid. Říkám „tam chci“, měli jsme ale bláto až za ušima. Jedeme se umýt do místního potoku, aby nás tam aspoň pustili. Sedáme na autobus, který nás vezl hluboko do kopce, kde byla solná jeskyně, menší jak ta předchozí, kdo viděl Salinu Turdu, tohle už nemusí vidět. Uvnitř jedno velké lanové centrum, ani moc popisků o tom co se tady dělá. Nijak nás to nenadchlo. Spíš jsme trochu nabili baterky a odpočinuli si. Poslední off úsek dne jsme vynechali, protože to je boj o život, jet v tom blátě, totálně to vysaje energii.

Než se vnoříme do Bicazské soutěsky, dáváme rumunský smažený sýr, kupuji mazání na řetěz, protože to co z motorky vycházelo za zvuky…. trhalo mi to uši, hrozný…. Bicaz asi netřeba představovat, obří rokle, dole stánky s kožešinami, takový turistický „point“, nicméně je to tu pěkné. Skaliska jsou dost vysoká. Koukám na motorku, oba dva přední tlumiče „vychcaný“, pod motorkou louže oleje z nich. Takový tip…. Nenechte na pístnici zaschnout bláto, stačí trocha a už to teče, USD vidle jsou na to trochu háklivé, obzvláště  ty KTM, mě se to stalo už potřetí. Ale teď jsem 1500 km od baráku. Co už… jede se dál. Pět let zpátky, když jsem tu byl na skútrech, jsme spali na pláži na Bicazké hrázi, to místo už bylo nepřístupné, ale jak na zavolání vylezla z baráku ženská a říká, „chcete nějak pomoct?“, říkáme jo, chceme pokoj. Venku prší, kosa, fouká vítr. Za 300 na hlavu není co řešit. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE