I tahle povídka vznikla jako challenge ve stylu "zadejte mi pár slov a já z nich udělám povídku". Osazenstvo furry kanálu na Telegramu se tentokrát překonalo v absurditách, takže vybraná slova byla: "tmelení kolektivu v rámci firmy", "koberec", "kniha", "žiletka", "asistence" a "proměna". Fair enough.Pak se k tomu ovšem přidal Taiku, kterého jsem v povídce za trest zvěčnil, a přidal následující, která se ukázala být opravdovou výzvou: "růžový slon", "autopotah pro psa", "prvotřídní hnojivo", "organický lak na vlasy" a "smažený kuřecí řízek".
Dostat do erotické povídky "prvotřídní hnojivo" se ukázalo být výzvou, kterou překonalo až pozdější zadání dostat tamtéž Miroslava Kalouska. Ale to je zase jiný příběh, jehož čas teprve nadejde.
Nesnáším takové to tmelení kolektivu v rámci firmy. Ať už se tomu říká „teambuilding“, „vánoční večírek“ nebo prostě jenom upřímně firemní chlastačka. Firma se letos plácla přes kapsu a pronajala na vánoční večírek na víkend celý hotel v Krkonoších. Takže místo jednoho ztraceného večera je to celý ztracený víkend. Víkend „družné zábavy“ se spolupracovníky, kterých mám za celý rok tak akorát. Švédské stoly, jejichž zlatým hřebem je smažený kuřecí řízek. Kat aby to spral. Jenomže v mé pozici je prostě nemožné, abych se té opičárny neúčastnil. Takže teď stojím před zrcadlem a žiletkou seškrabuju strniště, abych působil úhledně. Úhledný a usměvavý člen vedení. Do háje s tím.
Z bloudění v neradostných myšlenkách mě vytrhne zazvonění telefonu. Leknul jsem se, žiletka se mi svezla po kůži a k dovršení vší smůly jsem se ještě říznul do krku. Vybraně jsem zaklel a nalepil si na ranku kousek toaletního papíru. Na mobilu svítilo jméno generálního.
„Ahoj Petře. Mám na tebe takovou speciální prosbu. Lucie zmeškala autobus, protože se někde zdržela. A auto má v servisu. Mohl bys ji prosím vyzvednout, pokud ještě nejsi na cestě?“
Fajn. Takže ještě budu dělat taxíkáře nějaké kravce, co neví kolik je hodin.
„Co s tebou mám dělat… A jaká Lucie, to mi nic neříká?“
„Lucie Hájková, já ji taky pořádně neznám, nastoupila nedávno. Dělá v marketingu.“
„Hrmpf. No, tak já budu ve firmě za dvacet minut, podle dopravy.“
„Jsi zlatej, pošlu ti na ni číslo esemeskou.“
S nevšedním sebeovládáním se mi ho podařilo poslat do prdele až poté, co jsem típnul telefon.
Taiku neomylně poznal v jakém jsem rozpoložení a snažil se mě rozveselit. Velký bílý ovčák se mi opřel tlapama o ramena a olíznul mě. Zabralo to, ostatně jako vždycky. Aspoň nebudu po světě chodit s kouskem toaleťáku přilepeným na krku. Pořádně jsem ho za to podrbal: „Máš recht, kamaráde. Když už tam musíme, tak si to aspoň trochu užijeme.“
V podstavení CISO středně velké firmy sice musím na vánoční večírek, ale od bezpečáků se očekává, že budou trochu trhlí, stejně jako všichni ajťáci, takže jsou všichni zvyklí, že s sebou všude tahám psa. A že ať mám na sobě cokoliv, zahrnuje to i porci bílých chlupů. Seběhli jsme do garáže a Taiku spokojeně naskočil na zadní sedadla, kde mám speciální autopotahy pro psa, které mu vytvoří útulný pelíšek a umožní mi ho přicvaknout za postroj k bezpečnostním pásům.
Lucii z marketingu bylo třeba přiznat minimálně jednu věc: byla hezká. Černovláska s pěkným zadkem, už jsem vezl horší pasažéry.
„Jé, ty jsi krásnej! Jak se jmenuješ?“
To nebylo na mne. To jenom Taiku vystrčil čumák a začal se zajímat o novou spolucestující.
„Jmenuje se Taiku. A pozor na něj, zrovna líná, budete celá od chlupů.“
„To mi nevadí, miluju psy. Nedávno mi umřela fenka, tak hledám dalšího. A uvažuju i o švýcarákovi, ale moc toho o nich nevím…“
Audina polyká kilometry vcelku ochotně a ledva jsme se vymotali z dopravní zácpy pražského pátečního odpoledne a najeli na D10, tak i rychle. Sotva jsme před Mladou Boleslaví odbočili na Jičín, začalo sněžit. Sněhové vločky ve světle reflektorů mají skoro až hypnotickou moc, a nakonec jsem za spolucestující skoro rád. Udržovala mě v bdělosti a bavili jsme se o psech, což je moje oblíbené téma. Taiku si slečnu zamiloval, každou chvíli vystrčil čumák a nechal se po něm hladit.
„Když jsem byla malá, hrála jsem si na to, že jsem pes, jako každý dítě. Spala jsem naší Bertě v pelechu a ona spala u mne v posteli. Rodiče nevěděli, co mají dělat, ale nakonec to vzdali.“
Odmlčela se.
„Občas si to přeju i dneska. Bylo by to skvělé: nemuset se o nic starat, mít svoje místo, svoje jisté, a k tomu někoho, kdo mě podrbe na hřbetě.“
Zasmál jsem se: „Není všechno zlato, co se třpytí. K pití jenom vodu, muset chodit na cvičák a poslouchat…“
V tom okamžiku se palubní deska zbláznila. Na hlavním displeji se objevilo „STOP! CONTACT SERVICE!“ a auto začalo pískat a zpomalovat. Setrvačností jsme zajeli ke kraji okresky. Vypnul jsem auto a zkusil znovu nastartovat. Obrazovka ožila, motor naskočil, ale když jsem posunul řadící páku do polohy D, zase se ukázalo STOP a auto se ani nepohnulo.
„Co budeme dělat?“
„Zavoláme asistenci. Jsem ajťák, ne automechanik. I když bozi vědí, že tohle auto v sobě má procesorů dost,“ zavrčel jsem.
Na horké lince asistenční služby, kterou máme v rámci leasingu sjednanou, byli ochota sama. Ano, samozřejmě, zařídíme všechno. Jenom nám řekněte, kde se nacházíte.
Dobrá otázka. Vím já? Ale můj mobil ano. Rychle jsem nahodil mapovou aplikaci a hledám nejbližší obec.
„Držtěkryje.“
„Cože prosím?“
„Odbočka na Držtěkryje. Tak se to tady jmenuje, aspoň podle mapy. Před Ohařicemi. Mám vám to hláskovat?“
„Do hodiny tam někdo bude.“
No, aspoň že topení nám funguje, nezmrzneme.
„Držtěkryje u Ohařic, to je srandovní jméno,“ ušklíbla se Lucie.
„Takový psí, jestlipak mají v Ohařicích aspoň jednu chovku ohařů?“
Jak to mají v Ohařicích s chovatelskými stanicemi, to jsme se nikdy nedozvěděli. Ale zjistili jsme, že v Držtěkryjích mají penzion U ohaře a že v něm strávíme noc. Než asistenčka přijela, než závadu diagnostikovali, než nám sdělili, že ji nemohou opravit na místě a musejí auto odtáhnout do servisu… Bylo tak akorát na to, abychom zjistili, že U ohaře mají místo pro dva lidi a jednoho psa, pokud nám nevadí, že mají jenom poslední pokoj.
Pokoj to byl pěkný. Měl dokonce i krb, i když falešný, lihový, co se zapíná tlačítkem. Zapnul jsem ho, zatímco Lucie zmizela v koupelně. Taiku dostal do misky vodu a do druhé maso z konzervy a za chvíli spokojeně polehával na koberci před krbem.
Lucie vyšla z koupelny a měla na sobě dlouhé spací tričko s růžovým slonem. I přesto vypadala velice hezky. Dal bych si říct. Ale mám smůlu, ředitel firmy a podřízená… aby z toho za dvacet let nebylo nějaké #metoo nebo tak něco.
Šel jsem se vysprchovat taky. Po Lucii zůstalo zamlžené umyvadlo, vlhký ručník a organický lak na vlasy na poličce.
Když jsem z koupelny vyšel já, našel jsem Lucii, jak leží na koberci před krbem a Taiku se k ní tulí s nohama nahoře, aby ho mohla drbat na břiše a tváří se u toho naprosto dokonale blaženě.
„Sluší vám to, oběma,“ poznamenal jsem nezávazně.
„Já… doufám že vám to nevadí,“ zněla Lucie trochu nejistě. „Ale chybí mi psi...“
„No jasně, a on je Taiku takový mazel. Zotročí si každého, aby ho drbal.“
„Takovéhle zotročení mi nevadí.“
Cosi nezávazného jsem zamručel, sednul si mobilem do křesla a šel poslat generálnímu zprávu, že nedorazíme dřív než zítra ráno.
„Závidím Taikovi jak se má. Máte ho rád. Taky bych ráda takového páníčka, i když bych musela poslouchat.“
Mne snad šálí sluch. V minulosti jsem nějaké hrátky tohoto typu provozoval a byla to zábava. Pak se ale naše cesty rozešly a s nikým jiným jsem to nezkoušel. S nikým jiným jsem upřímně řečeno od té doby nic neměl. Dílem z nedostatku času, dílem z nedostatku příležitosti. A uvědomil jsem si, jak dávno to bylo.
„Chtěla bys být můj pes? Moje čuba?“ přešel jsem do tykání.
„Ano… Ano pane!“
„I když bys musela poslouchat?“
„Chtěla bych vás poslouchat na slovo, pane. Čuba musí poslouchat.“
Odložil jsem mobil a zadíval se na ni.
„Tak sedni,“ zavelel jsem. Lucie se okamžitě narovnala a sedla si do kleku. Taika ten příkaz zastihl nepřipraveného, takže se na mne zmateně podíval, ale pak si sedl taky. „No, tebe jsem zrovna nemyslel, kamaráde. Tohle nebude úplně jednoduchý.“
Taiku se na mne nechápavě podíval a snaživě zavrtěl ocasem. Lucie seděla vedle něj s nadšeným očekáváním a kdyby mohla, tak by vrtěla ocasem taky.
„Taiku, lehni, ukázal jsem na psa. A ty, ke mně,“ ukázal jsem na dívku.
Zvedla se na všechny čtyři a s překvapivou ladností přešla místnost ke mně. Tričko se jí přitom vyhrnulo a já jsem zjistil dvě věci: za prvé že pod ním nic nemá a za druhé, že ten zadeček je v nahém provedení ještě hezčí, než jak to vypadalo pod šaty.
Lucie se mi hlavou otřela o nohu. Pohladil jsem ji po tom pěkném zadečku a po zádech, čímž jsem jí troško vyhrnul tričko. Nenechala se pobízet a rychle si ho přetáhla přes hlavu a zůstala přede mnou úplně nahá.
„Lehni, čubo!“
Se stejnou grácií jako předtím se položila. Když jsem viděl její nahé tělo, napadly mne zcela nepsí myšlenky. Ale chtěl jsem tu hru udržet co nejdéle, takže jsem si vymýšlel povely. Plnila je s nadšením a Taiku je pobaveně sledoval.
Samozřejmě jsme se nakonec milovali. Potřeboval jsem to jako sůl a ona nejspíš taky. Byla krásná, krásně voněla a krásně hrdelním způsobem vrčela, když jsem zezadu přirážel.
Ráno jsem se probudil horkem a úplně zpocený. Z jedné strany ležel a hřál Taiku, z druhé strany se ke mně tulila ona, pořád ještě úplně nahá. Na jednu stranu moc příjemné, na druhou stranu mě to horko docela zmohlo. Opatrně jsem vylezl z postele. Pes se probudil, ale byl příliš líný, než aby se nechal tak snadno vystrnadit z postele. Čuba se ani nehnula.
Zrovna jsem vylézal ze sprchy, když mi volali z asistenčky, že mi před penzion přistavili náhradní vozidlo a jestli bych se laskavě mohl dostavit na recepci podepsat převzetí. Rychle jsem se oblékl a laskavě se dostavil. Taika jsem vzal s sebou, aby se ve sněhu před hotelem mohl vyvenčit.
Když jsme se vrátili, Lucie byla už oblečená.
„Auto je tady, můžeme vyrazit.“
Přikývla na souhlas. Sbalili jsme těch pár věcí a seběhli dolů. Otevřel jsem zadní dveře a Taiku skočil dovnitř na své místo. Lucie se na mě podívala a pak si sedla vedle něj.
„Šikovní, oba!“
Když jsme projížděli Jičínem, bez velkého vysvětlování jsem si udělal krátkou zastávku v tamním hypermarketu TESCO a oba dva pasažéry nechal čekat v autě. Hledání v labyrintu obchodu mi trvalo déle, než jsem očekával, ale nakonec jsem našel i poslední věc ze svého nákupního seznamu, schovanou za paletou "prvotřídního hnojiva" v akci. Pak jsme bez zastavení dojeli až k pronajatému hotelu, kde jsme zastavili těsně před polednem.
Osazenstvo bylo ve stavu, jaký bylo lze očekávat po firemní pařbě s alkoholem zdarma. Část ještě spala, část se s bolestným výrazem ploužila po hotelu. Zapsali jsme se do knihy hostů a odebrali se každý způsobně na svůj pokoj.
Akce nakonec nebyla tak hrozná, jak jsem se obával – možná protože jsme byli ušetřeni úvodního večera, který bývá nejhorší. Odpolední hry s najatými animátory sice poněkud připomínaly organizovanou zábavu na dovolených ROH, ale s tím se bohužel musí počítat. Taiku se procházel mezi lidmi jako král a sbíral drbání a pohlazení – spousta lidí ho znala už z firmy.
Lucii jsem nikde neviděl, potkal jsem ji až před večeří. Navrhla, že bychom mohli po večeři jít společně vyvenčit Taika. Stejně jsem to měl v plánu a společnost při venčení nikdy neškodí. Bělouš důležitě očichával a značkoval hromady sněhu a my si s Lucií povídali. Rozumělo se samo sebou, že já jsem jí tykal a ona mi vykala. Vyprávěla mi o tom, že touha stát se psem ji od dětství neopustila a že i v dospělosti po ničem jiném netouží víc. Vyzkoušela pár „dominantů“ v S/M klubech a s jedním i nějaký čas žila, ale vadilo jí, že hru na psa neberou dostatečně vážně, brali to jenom jako záminku pro to, aby ji mohli zbít nebo jinak týrat. Občasné plácnutí přes zadek a trocha přísnosti ji nebyla proti mysli, ale masochistka vyhledávající bolest nebyla. A stát se lidskou fenou prý není pro ženu zdaleka tak časté. Ačkoliv je prý lidských psů mnoho, jsou to většinou muži a vesměs homosexuálové, žena si mezi nimi své místo hledá dost obtížně.
Ze společné zábavy jsem se na pokoj vytratil tak rychle, jak to jenom bylo možné. Lucie mi zaklepala na dveře jenom krátce poté. Hned za dveřmi ze sebe stáhla černé šaty a po psím způsobu se posadila. Její okamžitá proměna a samozřejmá krása mě uchvátila. Taiku k ní přiběhl a olízl jí obličej. Ale pro dnešek jsem měl v plánu něco jiného než nezávazné psí hrátky.
Přivolal jsem je oba do pokoje a nechal Lucii, aby si klekla doprostřed místnosti. Z tašky jsem vytáhl své nákupy z jičínského obchodu: červený obojek, gumovou psí kost a sáček piškotů. Když uviděla obojek, zazářily Lucii oči. Hned si všimla, že obojek je podobný tomu, který nosí Taiku: jednoduchý kožený, s bílými helvétskými kříži – ostatně Taiku je švýcarský ovčák. On měl modrý, pro ni se mi čirou náhodou podařilo sehnat téměř stejný, jenom v červené barvě. Když jsem jí ho dával kolem krku, zatajila dech. Jakmile jsem zapnul přezku, vděčně vydechla a přitiskla se mi k nohám.
Začali jsme s výcvikem. Nejdřív klasické povely, jako sedni, lehni, chození u nohy… Aby to Taikovi nebylo líto, střídal jsem je a oba štědře odměňoval piškoty. Pak jsem se rozhodl pro hru, kterou jsem s Taikem hrával, když byl ještě štěně. Oba dva jsem je zavřel do předsíně a pak jsem v pokoji poschovával piškoty. Oni měli za úkol je hledat. Čtvernohý pes měl výhodu v lepším čichu, dvounohá čuba v lepším zraku a inteligenci. Výsledky byly, co do počtu nalezených piškotů, víceméně nerozhodné.
Taiku měl energie dost, ale Lucie začala být po pár kolech unavená a udýchaná. Vděčně se mi složila u nohou. Taiku si nakonec lehl vedle ní. Jednou rukou jsem hladil srst černou, druhou rukou srst bílou. Letošní tmelení kolektivu nakonec nedopadlo vůbec špatně.