Tunisko si v pondělí 14. ledna připomnělo osmé výročí revoluce za důstojnost. Události z přelomu let 2010 a 2011 zasáhly nejen tamní společnost a politiku, ale odstartovaly celou vlnu povstání, která se nečekaně přelila po Blízkém východě a severní Africe a zásadně tuto oblast proměnila. Osm let od počátku arabského jara nabízí příležitost k reflexi neustávající debaty o demokratizaci v této části světa – a o tom, jestli tady vůbec může demokracie zapustit kořeny.
Vše začalo v zapomenutém vnitrozemském městě Sidí Búzíd. Tam se v prosinci 2010 upálil mladý prodavač ovoce a zeleniny poté, co mu místní policie zabavila zboží i vybavení. Muhamed Búazízí nebyl první a bohužel ani poslední Tunisan, který tak protestoval proti nespravedlnosti. Jeho příběh ale v tu chvíli rezonoval s frustracemi mnoha dalších obyvatel dlouho zanedbávaného vnitrozemí, jejichž každodenní potíže byly v ostrém kontrastu s okázalým blahobytem kliky okolo prezidenta Ben Alího. Protesty, ke kterým tady docházelo už dřív, tentokrát nezůstaly izolované a postupně se rozšířily do bohatších pobřežních měst. Když armáda v lednu odmítla do davů střílet a historicky silné zaměstnanecké odbory vyhlásily národní stávku, nezbylo Ben Alímu nic jiného než po téměř třiceti letech u moci utéct do Saúdské Arábie.
Ne náhodou mávali lidé v Tunisku při protestech nad hlavou bagetami a spolu s Egypťany vedle svobody požadovali chleba a sociální spravedlnost.
Nespokojenost Tunisanů s tím, jak úzké skupiny zkorumpovaných politických elit řídily zemi, sdíleli lidé napříč regionem. Krátce po tuniském vítězství vypukla zásadní protirežimní povstání také v Egyptě, Libyi, Jemenu a v Bahrajnu. Protesty, i když méně velkolepé, nakonec zasáhly většinu arabských zemí, včetně ropných států v Perském zálivu, Saúdské Arábie a Kuvajtu. Co nám tyto události a vývoj, který následoval, napovídají o vyhlídkách demokracie v arabském světě?
Nejsou imunní
Od karafiátové revoluce, která v sedmdesátých letech zažehla demokratické reformy v Portugalsku, se demokracie postupně rozšířila do všech koutů zeměkoule, s jedinou výjimkou – arabského světa. Snahy o vysvětlení zdánlivého nezájmu tamní populace o politiku často zapojovaly kulturní faktory. Možná měla netečnost k tomu, jak se utváří politická rozhodnutí, co dočinění s dominantním náboženstvím, islámem. To ale odborníci zanedlouho zavrhli. Už v dekádě před arabským jarem žilo v demokratických uspořádáních (západní země nepočítaje), včetně Indie, Indonésie nebo Senegalu, téměř půl miliardy muslimů. Pokud není demokratická mezera muslimská, může být spojená s arabskou kulturou?
Ale i domněnka o arabském (tedy nikoli muslimském) nezájmu o demokracii měla svoje vady už před revolučními roky 2010 a 2011. Při bližším pohledu bychom téměř v každé zemi regionu našly opoziční strany, které navzdory legálním překážkám a represi pravidelně konfrontovaly vládnoucí strany v nesvobodných volbách. Stávky zase upozorňovaly na kritické pracovní podmínky zaměstnanců v textilním průmyslu nebo fosfátových dolech. Organizace občanské společnosti poskytovaly potřebné veřejné služby tam, kde toho státy paralyzované neoliberálními reformami osmdesátých let nebyly schopné. Aktivisté se i přes nebezpečí, která z toho plynula, odvažovali nahlas mluvit o porušování lidských práv, o právech žen nebo korupci. Průzkumy veřejného mínění navíc jasně ukazovaly, že pokud by si mohla vybrat, arabská veřejnost by v naprosté většině preferovala demokratickou formu vládnutí.
Arabské jaro definitivně zpochybnilo předpoklad, že obyvatelé Blízkého východu a severní Afriky jsou vůči demokracii imunní. Navzdory smíšeným výsledkům, které revolty přinesly, je zřejmé, že lidem v Egyptě, Tunisku, Libyi nebo Sýrii není rozhodování o politice lhostejné. Pokud nedostatek demokracie nevyplývá z kulturou daného nezájmu, musíme vysvětlení hledat jinde.
Islamisté demokraty?
Někteří pozorovatelé a zástupci sekulární opozice ho našli v domnělém odporu islamistů k demokracii. Po volebních vítězstvích Muslimského bratrstva v Egyptě a Nahdy v Tunisku vystřídal entuziasmus arabských revolucí strach, že islamisté využijí demokratických mechanismů k tomu, aby prosadili nábožensky konzervativní reformy.
Podobné obavy sahají dlouho před rok 2011. V Tunisku a Egyptě, stejně jako v dalších zemích regionu, měly totiž mainstreamové islamistické politické strany navrch nad svými neislamistickými protějšky, co se týče popularity, propojení se společností i organizačních kapacit. Sekularisté se báli nejen síly islamistických hnutí, ale také – a do jisté míry odůvodněně – potenciálních rozporů mezi jejich ideologií a principy liberální demokracie. Nedůvěra mezi islamisty a oponenty, kteří zavírali oči nad jejich represí, umožňovala autoritářům dál nerušeně vládnout.
Vývoj událostí po arabských revolucích ale obavy, že islamisté demokracii pomocí volebních uren „ukradnou“, nenaplnil. Egyptské Muslimské bratrstvo si otěže politické moci udrželo pouhý rok, než občanům a armádě došla trpělivost. Jenže spíš než snaha o islamizaci společnosti byla prezidentu Mursímu a jeho kolegům z bratrstva vyčítána politická nezkušenost a množství přešlapů, dosazování spřízněných lidí na důležitá místa jinak kontrolovaná bývalým režimem a neschopnost v krátkém čase zamezit hospodářským problémům, které zasel Husní Mubárak a které revoluční chaos jen umocnil.
Tunisko, kde islamistická Nahda v říjnu 2011 s přehledem vyhrála první soutěživé volby, nabízí další příklad. Nejenže Nahda bez váhání vstoupila do koalice se středolevými, neislamistickými stranami, ale postupně přijala relativně liberální přístup k otázkám jako například práva homosexuálů, se kterými měly problém i její sekulární protějšky. Poslankyně za Nahdu a neislamistické strany pak dokonce spojily síly při vyjednávání o nové ústavě, kam prosadily rezolutnější jazyk na podporu ženských práv. A konečně na celostranickém kongresu před třemi lety lídr Nahdy Rášid Ghannúší oficiálně upustil od zařazení mezi islamisty a po vzoru evropských křesťanských stran Nahdu označil za stranu muslimské demokracie.
Mezi odborníky na Blízký východ oblíbená teze o moderaci skrze inkluzi tady zřejmě zafungovala. Naopak nová vlna zatýkání a násilí na islamistech v Egyptě – jako už tolikrát v tamní historii – může zplodit radikalizaci.
Nezlomné režimy
Arabské jaro potvrdilo nejen to, že za lety nedemokracie nutně nestojí apatičtí občané a nedemokratičtí islamisté. Odhalilo především, jak moc houževnaté místní režimy jsou a na jaké mechanismy mohou spoléhat, když se společnost obrátí proti nim.
Početné protesty v únoru 2011 v Egyptě sice Mubáraka o prezidentský post připravily, jenže toho pouze vystřídal jiný, starší voják. Další generál v pořadí, současný prezident Sísí, pak Mubáraka v nekompromisním přístupu k politickým oponentům předčil nedlouho poté, co Mursího sesadil. Krvavý zásah proti shromáždění příznivců Muslimského bratrstva na káhirském náměstí Rabá al-Adavíja, které tehdy ze střech ostřelovali snajpři, si podle organizace Human Rights Watch vyžádal nejméně 817 obětí. Egyptské lidskoprávní organizace v roce 2017 odhadovaly, že počet politických vězňů dosáhl neuvěřitelných šedesát tisíc. Na konci Mubárakovy éry to pro srovnání bylo pět až deset tisíc osob. Generace aktivistů, kterým se ještě před několika lety říkalo podle účasti na protestech „generation revolution“, si za Sísího vysloužila novou, ponuřejší přezdívku – „generation jail“.
Ale i v Tunisku, jediné zemi v regionu, kde se občanům podařilo vybojovat ustavení demokratických pravidel v podobě férových voleb a nové ústavy, se bývalý režim ukázal jako trvalejší, než se na první pohled mohlo zdát. Revoluce za důstojnost korupční síť okolo Ben Alího a rodiny jeho manželky možná oslabila, ale nerozložila. Mnozí vysoce postavení RCDisté, jak se říká členům prezidentovy nyní rozpuštěné strany, se navíc do politiky hbitě vrátili skrze antiislamistickou stranu Nidá Túnis, která vyhrála poslední volby.
V komparativní perspektivě se pak jako obzvlášť důležité pro autoritářskou odolnost ukázaly být zisky z ropy a další formy rent, kterými arabský svět oplývá. Ať už jde o prostředky ropných monarchií v zálivu poskytnuté méně zámožným spřáteleným vládcům nebo například zahraniční pomoc Spojených států každoročně putující do režimních a armádních pokladen Egypta a Jordánska, cílem je zachování statu quo. Takto získané peníze umožňují vládním garniturám v lepším případě umlčet nespokojené občany výměnou za ekonomické výhody. V tom horším pomohou zajistit, aby jejich represivní složky zůstaly silné a loajální, schopné revoltu potlačit. Důvody přetrvávajících autoritářských zřízení v arabském světě podle některých autorů leží právě v těchto okolnostech.
Tuniská demokracie nebude bez chleba
Protesty z let 2010 a 2011 byly v západním tisku většinou interpretovány jako důsledek touhy po svobodě a demokracii. Přitom mají pozorovatelé tendenci zapomínat na hlavní motivaci lidí, kteří tehdy vyrazili do ulic. Podle skupiny autorů z princetonské univerzity, kteří zpracovali data z Arab Barometr, usilovala většina demonstrujících především o zlepšení ekonomické situace. Ne náhodou mávali lidé v Tunisku při protestech nad hlavou bagetami a spolu s Egypťany vedle svobody požadovali chleba a sociální spravedlnost. Tato okolnost vrhá důležité světlo na dnešní dění v jediném úspěšném případu arabského jara.
Dvě události podle pozorovatelů demokracii v Tunisku stvrdily. V lednu 2014 přijalo ústavodárné shromáždění demokratickou a v arabském světě nebývale progresivní ústavu. Na konci toho roku se po svobodných volbách u moci vystřídala Nahda, která do té doby stála v čele porevolučních koaličních vlád, se svým hlavním politickým rivalem – Nidá Túnis. Přesto jsou Tunisané dnes znovu na nohou.
Důvodem je nelepšící se ekonomická situace. Nezaměstnanost mezi mladými lidmi, skupinou, která se významně zapojila do protestů před osmy lety, zůstává na vysokých 36 procentech a inflace loni dál rostla. Ekonomické reformy, které se navzdory nepolevujícím protestům snaží prosadit vláda na popud Mezinárodního měnového fondu, přitom cílí na další utahování opasků a zeštíhlení byrokratického aparátu, který zaměstnává velkou část populace. Těsnou většinou schválený rozpočet přenáší odpovědnost za splácení státního dluhu především na bedra už tak zatížených jednotlivců. Vše se navíc odehrává na pozadí už přes tři roky táhnoucí se politické krize, poznamenané soupeřením frakcí okolo Nidá Túnis, která vládu paralyzuje.
Při mých náhodných rozhovorech s tuniskými prodavači nebo taxikáři bylo těžké nevšimnout si nostalgie po starých časech. Spokojenost s demokratickým zřízením se osm let od revoluce podle průzkumů skutečně snižuje. Ačkoli na přesnější odpovědi si budeme muset počkat, výzkum také naznačuje, že vysoký podíl lidí, kteří z Tuniska odešli bojovat za ISIS, může souviset právě s konstantně špatnými životními vyhlídkami.
Arabské jaro nám dovolilo nahlédnout mezi příčiny „blízkovýchodní výjimečnosti“ ve smyslu přetrvávajícího autoritarismu a pomohlo konečně vymýtit některé hluboko zakořeněné stereotypy o arabském odporu k demokracii. Ale ani v tuniském případě, kde podmínky pro změnu byly nejpříznivější, zjevně není vyhráno. Mezinárodní partneři by proto Tunisku měli co nejdřív nabídnout pomocnou ruku při reformování ekonomiky jinak než drastickými škrty. Úspěch demokracie totiž nestojí jen na formálních politických pravidlech.
Autorka působí na Katedře Blízkého východu Univerzity Karlovy a je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky.