Joan Osborne: Boba Dylana obdivuji

Rozhovor s americkou zpěvačkou Joan Osborne

Vaše album Songs Of Bob Dylan obsahuje třináct Dylanových písní. Podle čeho jste je vybírala?

Zvolit písně pro toto album rozhodně nebylo snadné. Vybírat z písní, které složil Bob Dylan, znamená, že máte před sebou stovky skladeb, a tím pádem mnoho možností. Na druhou stranu to ale také také znamená, že stovky dobrých písní se do vašeho výběru nemohou dostat. Já jsem si dala několik omezení. Jednak jsem chtěla, aby se jednalo o písně z jeho celé kariéry. Mnoho lidí totiž zná jeho skladby z 60. a 70. letech, kdy byl Dylan nejslavnější, ale za pozornost stojí i písně z let 80. a 90. Chtěl jsem tedy vybrat něco ze všech těchto období. Za druhé jsem chtěla mít na albu některé písně, které lidé dobře znají jako Tangled Up In Blue nebo Highway 61, a vedle nich méně slavné a pro mnohé posluchače zatím utajené písně jako například Dark Eyes alba Empire Burlesque. Tu jsem například sama neznala do té doby, než mi ji doporučila Patti Smith. Chtěla jsem tedy, aby album posluchačům pomohlo objevit i skladby, které dosud neznali.

Během zvukové zkoušky [bezprostředně po ní rozhovor probíhal] jste zpívala i Dylanovu skladbu Gotta Serve Somebody, kterou na albu nenajdeme…

Měli jsme připravených více písní, než se vešlo na jedno album. Mohli bychom samozřejmě natočit pokračování, ale v tuto chvíli dávám přednost tomu, že tyto nezařazené skladby přidávám jako bonusy na svých koncertech. Pokud tedy chce slyšet něco, co na desce není, přijďte si nás poslechnout naživo. Jsme rádi, když si fanoušci přijdou poslechnout náš koncert. A takto jim dáváme najevo, že jsme jim vděčni.

Momentálně se tedy věnujete především Dylanovým písním, ale sama skládáte také. Cítíte se na pódiu jinak jako zpěvačka vlastních a jako interpretka převzatých písní?

To je dobrá otázka. Psaní písní je pro mne poměrně obtížný proces. Nepatřím mezi umělce, kteří neustále tvoří něco nového. Je to boj, napsat něco, s čím jsem potom spokojená. Když se mi občas něco takového povede, mám pak obrovskou radost, jsem úplně uchvácena. Vybírat si písně od jiných autorů mi jde mnohem snáz, je to pro mě odpočinek. Stačí najít něco, co se mnou nějak souvisí, co se hodí k mému hlasu, a samozřejmě se musím pokusit najít správný způsob, jak skladbu interpretovat, abych přinesla něco nového ve srovnání s jejími předchozími verzemi. Je to tedy úplně jiný intelektuální proces.

Vaším největším hitem byla skladba v roce 1995 píseň One of Us z alba Relish. Tušila jste, že bude tak úspěšná?

Ve skutečnosti jsem píseň One of Us nenapsala, jejím autorem je Eric Bazilian, který žije ve Filadelfii. Ovšem na tom albu byly i další úspěšné písně, jejichž jsem autorkou nebo spoluautorkou. Konkrétně One of Us jsem zpočátku vůbec nevnímala jako hit a vlastně jsem ji ani nechtěla zpívat. Když jsem připravovala album Relish, nezdála se mi tato skladba moc vhodná. Líbili se mi tehdy umělci jako B. B. King nebo Tom Waits, chtěla být jako oni. Neměla jsem tedy chuť zpívat popovou píseň. Když ale Eric Bazilian píseň do studia přinesl, producent Rick Chertoff prohlásil, že to bude obrovský hit a že tuto píseň opravdu musím na desku zařadit. Předpokládal, že s ní budu mít úspěch a že ta deska bude známá po celém světě. To pro něj byla silná motivace.

Vraťme se na závěr k Bobu Dylanovi. Čeho si na něm nejvíce ceníte?

U Boba Dylana jsou pro mne pochopitelně na prvním místě texty písní. Ano, některé melodie jsou také velmi silné, ale kdyby mi nebyly blízké jeho texty, stěží bych se jeho písním věnovala. Dylan je jedním z nejlepších textařů všech dob a jeho písně měly silná témata v roce 1965 a mají je i v roce 2018. Používá biblické odkazy i surrealistickou poezii. Jeho texty jsou tak silné, že je můžeme vztáhnout na nejrůznější životní situace, aniž by tím ztratily cokoli ze své síly. To je pro mne definice klasika. Obdivuji ho a snažím se od něj naučit, co mohu.