„Super, jsme tady a jsme šťastní. Po všech technických problémech to byl náš cíl,“ hlásil Tomeček, který projel pouštní maratonský závod v kamionu sám.
Jízdu na kamenitých cestách i v písečných dunách bez navigátora i mechanika si poprvé vyzkoušel už loni, přesto po prvních lednových dnech překvapeně hlásil: „Jede se ukrutně rychle a k tomu si musím hlídat roadbook a navigaci, všemožné tlaky v pérování, pneumatikách, všechny uzávěrky a spoustu dalších věcí. Na sledování zrcátek vůbec nemám čas.“
Navíc tentokrát na trati čelil nečekaným potížím. Kvůli ukroucené spojkové hřídeli v páté etapě ho do bivaku musel odtáhnout sběrný kamion, a protože náhradní součástku neměl, za dramatických okolností řešil, jak pokračovat.
„Jsem rád, že nám spojkovou hřídel ze své tatry půjčil Petr Čapka, děkuji mu za to a mechanikům zase za nasazení,“ připomněl Tomeček bleskovou jízdu na otočku do 1 500 kilometrů vzdáleného města.
Díky ní mohl pokračovat, ale desetihodinová penalizace ho odsunula z vedoucí pozice až na šesté místo.
„Je to pořád stejné. Chci s radostí dojet do cíle, do Dakaru,“ hlásil po tom, co kamion s mechaniky znovu zprovoznil.
V osmé etapě pak musel Tomeček řešit utrženou konzoli jednoho z tlumičů. „Na místě se to opravit nedalo, tak jsem aspoň konzoli demontoval a pokračoval dál. A přitom to byla opravdu těžká etapa s 80 kilometry dun. Drsných dun,“ líčil Tomeček.
V závěru závodu, který měl letos přízvisko „z Monaka do Dakaru“ a vede po stopách původního pouštního maratonu, znovu Tomeček dokazoval, že v dunách je silnější než soupeři. Devátou a desátou etapu v kategorii kamionů vyhrál. V noci k tomu ještě stíhal řešit i problémy jedné ze dvou sběrných tater, které pro organizátory zajišťuje.
„Petr Foltýn s balai zůstal asi 130 kilometrů od cíle etapy, z bivaku to bylo dohromady nějakých 200 kilometrů. Když jsme s Pavlem Kletenským přijeli na místo, Petr už měl opravu skoro hotovou. Byl tam ale pořád hodně zapadlý, tak jsme mu pomohli a zpátky pak potmě traverzovali přes duny. Do bivaku jsme dorazili ráno kolem třetí hodiny,“ vyprávěl.
Za pár hodin už seděl zase za volantem při 10. etapě z Amodjaru do Akjoujtu, která měla 472 měřených kilometrů a Tomeček v ní nechal všechny soupeře za sebou.
„Beru to jako odměnu za útrapy, se kterými letos musíme bojovat. Pořadatelé oproti loňsku vynechali některé hodně těžké pasáže, ale stejně to zase byla nejtěžší etapa. Anebo jsem už unavený a nejsem objektivní,“ přiznal 48letý pilot, který se závodění s tatrou věnuje od roku 1995.
Díky tomu zažil éru tatrováckých úspěchů na původní Rallye Dakar, kdy hned v prvním roce jako navigátor vyhrál s Karlem Lopraisem a mechanikem Radkem Stachurou. O tři roky později seděl v kabině vozu, který přepadli bandité. Od roku 1999 sedí za volantem, a i když si dvakrát vyzkoušel i Rallye Dakar v Jižní Americe, spojil své jméno se závoděním v Africe.
Na Africa Eco Race třikrát vyhrál, třikrát byl druhý a dvakrát třetí. Stříbro bral i loni, když jel poprvé v kamionu sám. Letos v cíli mohl pogratulovat k vítězství své dlouholeté soupeřce Elisabete Jacintové z Portugalska. „Elisabete to moc přeji, naprosto si tohle vítězství zaslouží. Když jsem ji viděl, jak je šťastná, tak jsem jí říkal: Jsem šťastný, že jsi šťastná,“ prozradil.
Rodák z přerovské místní části Dluhonice Tomáš Tomeček ukazuje ukroucenou spojkovou hřídel, která ohrozila jeho pokračování v závodě Africa Race jdoucího po stopách původní Rallye Dakar. Pomohl mu i díl z vozu krajana Petra Čapky.
Sám byl vděčný za to, že si i letos mohl prožít dobrodružství za volantem své tatrovky až do konce u Růžového jezera.
„Pořadatelé udělali těžší rallye, přátelštější a otevřenější. Navigace fungovala a mám perfektní pocit z toho, že jsme v cíli. Odvezu si vzpomínky na to dobré, co tu bylo, na legraci, na vzájemnou pomoc a afrického ducha,“ dodal Tomeček.
