"ZVON" (12)

V důsledku toho se sovětské Rusko na konci války octlo v troskách. Nejenom že ztratilo přibližně šestnáct procent své předválečné populace, ale města v evropské části Ruska byla hromadami sutin; jeho pracovní síla, průmysl a infrastruktura byly katastrofálně narušené a deformované. Lidský potenciál byl vyčerpán, ekonomika v hromadě trosek a jeho lid byl válkou pochopitelně vyčerpán. Abychom učinili tento skličující vojenský obraz ještě bezútěšnějším - Amerika úspěšně dokončila atomovou bombu a použila ji ve válce.

Pro západní spojence tedy tento obraz vypadal, jako by Rudá armáda - skvěle vyzbrojená a se schopným velením - měla převálcovat západní Evropu. Jenže pro Stalina a jeho generály byla situace bezútěšná. Potřeboval demobilizovat, avšak ve skutečnosti nemohl, poněvadž Rudá armáda byla jeho jedinou přesvědčivou pákou, něčím, co mohl posléze vyměnit za ústupky v dalším jednání. Pouze její ohromující velikost, kvalita vyzbrojení a její velení vyrovnaly americký jaderný monopol. Proto k velkému zármutku sovětských ekonomických plánovačů museli dokázat nemožné. Museli udržovat svoji zdevastovanou ekonomiku na bázi válečného hospodářství, zatímco souběžně s tím znovu budovali infrastrukturu na území evropského Ruska a museli získat atomové bomby v dostatečném počtu, aby se stali přesvědčivou mocností vůči Spojeným státům a jejich spojencům.

V roce 1949 dokázali ruští špióni a vědci opravdu nemožné. Vložili atomovou bombu Stalinovi do rukou. A pár měsíců po první americké vodíkové bombě měl i Sovětský svaz svoji vlastní termonukleární zbraň. Byl tu jediný problém. Sovětský svaz nemohl nikdy doufat v to, že by předhonil Ameriku v produkci termonukleárních zbraní. Beardenovu rekonstrukci sovětského tajného projektu na získání skalárních zbraní je třeba vnímat přesně v tomto kontextu. Vykládá to takto:

Jedním z dozvuků amerického vývoje a nasazení atomové bomby bylo i to, že Stalin - vždycky jako totalitní diktátor - zuřivě popoháněl sovětskou akademii věd. Nepochybně poukazoval na to, že osud komunismu byl ohrožen oním velikým technickým průlomem, jehož dosáhli Američané (s pomocí Britů a politických uprchlíků z Evropy).

A opravdu, jak se polemizovalo v knize Říše Černého slunce, je zásadně pochybné, zda by americký projekt Manhattan vůbec býval byl během války vedl k úspěchu, kdyby nebylo toho, že se nacistické Německo vzdalo obohaceného uranu 235 pro svoji atomovou bombu a infračerveného přibližovacího zapalovače pro plutoniovou bombu. Stalin v tomto ohledu „informoval své vědce naprosto jednoznačně, že by bylo lepší, kdyby příští takový průlomový objev patřil Sovětům“. Ve skutečnosti nenechávala přesná Stalinova slova nikoho na pochybách:

„Osud komunismu byl ohrožen vývojem americké atomové bomby.  Nejde o poslední velkolepý technologický průlom. Ten příští bude sovětský! Dodáte mi ho obratem, nebo vás to bude stát hlavy. Vyjádřil jsem se jasně, soudruzi?“

Stalin takto plánoval udělat přesně to, co udělali Američané: najít novou oblast pro velký technologický průlom a superzbraň, nasadit na to všechny dostupné národní zdroje, vyvinout ji v naprostém utajení a v hodině dvanácté ji svrhnout na USA a jejich spojence… Následkem Stalinovy hrozby „byla celá sovětská vědecká komunita vyburcována k nejintenzivnější revizi veškeré fyziky“.  Šlo o nejmasivnější vědecké pátrání v historii, úsilí velikosti projektu Manhattan, prostě vše zosnováno na prohledání západních vědeckých publikací ve snaze najít záchytný bod, který by mohl naznačit oblast vhodnou k takovému technologickému průlomu při vývoji superzbraně. Byly rychle ustaveny velké instituce na provádění rešerší, vybaveny nejlepšími sovětskými vědci s podporou překladatelů a týmů. Jeden takový institut zaměstnával skoro 2000 doktorů přírodních věd spolu s podpůrnými týmy.

Sovětské lodě přivážely tuny kopií všech západních vědeckých časopisů - jež byly dostupné a z nich byly připravovány rešerše článek za článkem, stránka za stránkou. Cokoliv novátorského a obsahujícího nové vědecké možnosti, nebo cokoliv, co nebylo adekvátně rozvíjeno, bylo odloženo stranou na »výběrovou« hromadu k dalšímu zhodnocení a rozhodnutí, jež měli učinit ti nejlepší sovětští teoretici, kteří byli po ruce.
Sovětská věda slídila po zapomenutých či skartovaných a v některých případech dokonce i po exotických a esotemích přístupech západní vědy. Sovětská fyzika obzvláště se nacházela vzhledem k izolaci Ruska a komunistické ideologie v téměř podobné situaci, jako tomu bylo s fyzikou v nacistické Říši.

Beardenův argument se nyní rozhodně dostává do spekulativní polohy, je však rozhodně velmi přesvědčivý. Dokazuje, že Sověti mají skalární zbraně, protože jisté události a fyzikální anomálie v poválečné historii nesou jasnou signaturu skalární fyziky, a klade potom otázku, jak a kdy se Sověti dostali k vývoji takových zbraní. Odpovědí je scénář již dříve v obrysech načrtnutý. Bearden pak pátrá po tom, co přesně asi „vědecké vyhledávací týmy“ našly, když šmejdily ve vědeckých časopisech. Našly při nestranném přezkoumávání ve vědecké literatuře něco, co mohlo sloužit jako teoretický základ pro rozvoj „superzbraně“ mocnější než vodíková bomba, kterou měli jak Rusové, tak i Američané?

Jeho odpověď je překvapující. Ruští fyzikové objevili nejen základnu pro sjednocení fyzikálních polí, jež byla před-relativistická, ale našli i takovou, kterou by bylo možno sladit s kvantovou mechanikou, jež by jim dovolila se napojit, neboli „koherovat“, na bezednou „energii nulového bodu“ čili „kvantový potenciál“ (Striktně řečeno, „energie nulového bodu“ a „kvantový potenciál“ nejsou totéž, třebaže dokonce i samotní fyzici mají sklon používat tyto pojmy bez rozdílu k označení energie média či vakua.)

Byla tedy praktická i použitelná jako zbraň. Kromě toho jak dále uvidíme, šlo o velmi flexibilní zbraňovou platformu, umožňující různorodé využití a účinky, šlo ji využívat při různém rozsahu destrukční síly, a to až ke gigantickému zpustošení rozsáhlých oblastí, a jak uvidíme, měla dokonce potenciál zničit celou planetu. Jenže co přesněji skalární fyzika neboli fyzika „kvantového potenciálu“? Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme se podívat na Beardenovo zkoumání klasické elektromagnetické teorie a z ní vyplývající předpoklady, jež byly základem „veřejného pojetí“ fyziky už od dob Maxwella v devatenáctém století. Jeho šetření je další součástí historie skalární fyziky.

Německé tajné zbraně

Preambule. Následující příběhy pocházejí z pramenů s pochybnou spolehlivostí a mohou být právě tak dobře pouhými výtvory fantazie. Avšak vzhledem k jejich zarážející podobnosti jsou uveřejněny právě kvůli tomu, že stojí za přečtení.

První příběh

Kolem 15. září 1944 byl CP z 1127, Gren Regt 559 pěší divize v Reinange u GSGS 4416/U1912797. Byl teplý sluneční den, jen pár obláčků na obloze a bezvětří. Asi 1600 válečných zajatců stálo poblíž kostela v Reinange a pozorovali formaci spojeneckých letadel letící od jihozápadu k severovýchodu, dosti nízko na to, aby rozpoznali, že jde o čtyřmotorové letouny. Napočítali asi 30 letadel. Letěli v sevřené formaci. Zatímco zajatci sledovali, jak je míjejí, on uviděl cosi, co vypadalo jako malé stíhací letadlo (šedá barva, bez poznávacích znamení) stoupající a přibližující se ke spojenecké formaci z východního směru.

Zajatec tvrdí, že „stíhací letadlo“ letělo abnormálně vysokou rychlostí a že proniklo doprostřed této formace, aniž by na ni střílelo. Najednou se tam objevila, na místě, kde bylo předtím „stíhací letadlo“, ohnivá koule, poněkud větší než samotné letadlo. O zlomek sekundy později se ohnivá koule proměnila v rychle rostoucí červený kruh (rovnoběžně se zemí). Tento kruh byl na okrajích modročervený, a jak se průměr zvětšoval, vnitřek kruhu se měnil v prázdný prostor. Když kruh obsáhl letadla, tak prostě najednou zmizela. V řádu několika sekund celá formace spojeneckých letadel zmizela a nebe vypadalo zrovna tak jako předtím.

Zajatec diskutoval o incidentu s několika dalšími svědky, kteří pozorování potvrdili včetně hptm z 1559. dělostřeleckého pluku. Tento důstojník (který byl později zabit) mu vyprávěl, že onen „stíhací letoun“, o němž byla řeč, byl dřevěným miniaturním letadlem dosahujícím rychlosti 1000 km za hodinu a byl řízen na dálku. Název tohoto letounu je KOMET. Kapitán mu řekl, že žil poblíž letiště, kde se takové letouny testovaly, a že jej okamžitě poznal. (Zdroj: Werner LUTMER, UFFZ. HQ1127 Gren Regt)

Co si máme počít s takovým pozoruhodným dokumentem? Prvně, postoj Američana připravujícího zprávu je jasný: jde o pustou „fantazii“, nejčistší fikci. Za druhé, není-li to nic než pustá „fantazie“, proč ji tedy potom utajovali až do dubna roku 1998? Buď tedy zůstala tajná z prosté byrokratické setrvačnosti a následně čekalo v americkém Národním archivu odtajnění hotovou horu dokumentů, nebo tu byl důvod ponechat ji v utajení po tak dlouhou dobu. Podle mého názoru jde o ten druhý případ, a to nás přivádí k další věci týkající se tohoto dokumentu.

Všimněme si, že závěrečná anekdota o Hitlerovi a Himmlerovi, jak vedou jalovou diskusi o tajných zbraních a potřebě zajistit čtyřiadvacetihodinové nasazení ve vzduchu i na moři, se odehrává ve zhruba stejné době jako domnělý test nacistické atomové bomby v Baltu, někdy kolem 10 až 11. října 1944. V tomto ohledu by úspěšné dopravení atomové bomby na kterýkoliv strategický cíl Spojenců byl možný pouze bombardérem Luftwaffe, poněvadž V-2 i V-1 by bývaly neměly ani schopnost vynést takovou těžkou zbraň ani vzdálenost doletu, aby zasadily úder na jakýkoliv hodnotný spojenecký cíl. Z toho důvodu má ta poslední anekdota smysl.

Jde však o první příběh, v němž se skrývá důvod pro to, aby byl dokument utajen tak dlouho. Pozoruhodné je, že dvě věci nejsou „pustou fantazií“, poněvadž Messerschmitt 163 „Komet“ vskutku byl malý raketoplán a létal vysokou rychlostí. Kromě toho měl zvláštní tvar, jenž, jakmile ho už někdo jednou viděl, snadno dovoloval jej znovu identifikovat. Takže tohle zní pravdivě. Druhá věc, jež není „pustou fantazií“, je onen „oblak“, který „bitevní letoun“ zjevně vypálil na spojeneckou formaci. Má všechny známky systému „Kugelblitz“, o němž podal první podrobnou zprávu Renato Vesco, plynu, používaného k zažehnutí nebo neutralizaci zapalování spojeneckých letounů.

Jenže tady spojení se známými projekty německých tajných zbraní končí, neboť „oblak“ se pak chová způsobem plynu nanejvýše nepodobným. Ani neexploduje ani nezpůsobuje explozi nebo prostě nefunkčnost zapalování spojeneckých letadel. Není tu žádných letadel padajících z nebe, žádné srážky se zemí, žádné vraky, vůbec nic. Avšak projevy „plynovitého oblaku“ jsou pozoruhodně podobné projevům žhnoucí koule, která v roce 1943 zjevně zničila německý pluk na východní frontě, a též pozoruhodně podobné projevům koule spatřené různými piloty poblíž bývalého Sovětského svazu a uváděné Beardenem jako demonstrace ruských systémů skalárních zbraní. Zpráva je jasná: spojenecká letadla prostě zmizela. Máme tu tak (z pochybného pramene) ještě další náznak toho, že nacistické Německo velmi pravděpodobně pěstovalo skalární fyziku a vyvíjelo skalární zbraně jakožto součást jeho nejcitlivějších projektů tajných zbraní.

-pokračování-