Za poslední čtvrtstoletí zmizely z povrchu zemského tři čtvrtiny veškerého hmyzu. Austrálii zasáhla nebývale intenzivní vlna veder, při které během dvou dnů vymřela třetina populace všech kaloňů. Kolabují netopýři, tonou ryby. Podle zprávy Českého svazu ochránců přírody jsou desítky v české krajině dříve běžných živočichů na pokraji vyhynutí. Kosy kosí africký virus, na hraně vyhynutí je sysel, výrazně ubylo vrabců.

Čeští ochránci přírody proto propadají cynismu. „Koneckonců příroda tu v nějaké formě zůstane pořád, akorát z ní třeba zmizí devadesát procent druhů. Mezi těmi zbývajícími deseti procenty bude možná člověk a možná taky ne,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně ochranář Petr Stýblo.

↗

Během intenzivní vlny veder vymřela v Austrálii během dvou dnů třetina populace kaloňů zlatotýlých. Nepřežili teplotu nad 42 stupňů. Foto Shek Graham

Svůj boj o přežití se rozhodly vzdát i jedny z nejstarších stromů světa, africké baobaby. Některé z nich pamatují starověké Řecko, přežily divoký středověk, ale průmyslovou dobu už nezvládají. Nikdo z vědců neví proč, ale přesto odcházejí. Vědci ze Světového fondu na ochranu přírody (WWF) mluví o šestém vymírání živočichů, od 70. let minulého století jsme vyhubili šedesát procent všech živočichů.

Hollywoodští režiséři nám lhali. Od malička nás nutili představovat si konec světa jako náraz asteroidu, jaderný výbuch nebo útok z vesmíru. Bum! Ve skutečnosti symbolem zkázy není tajfun, ale sucho. Postupný proces proměny a odcházení s různými úrovni intenzity. Trend je ale jasný a nevede k ničemu dobrému. Ačkoliv počet lidí na planetě kontinuálně roste, života je stále méně.

Ještě za mého dětství jsme na vesnici v Těrlicku čas od času potkávali divoká zvířata. Ve skalce se nám usídlila rodina ježků, živý plot okusovaly srny, na poli jsme plašili bažanty. Dokonce i kos k nám pravidelně létal, uhnízdil se totiž na stromě vedle terasy. Náhodná setkání s divokým životem patří k těm nejkrásnějším životním momentům. Byť někdy mohou být i nebezpečná.

Profesorka Hana Librová popisuje environmentální žal jako „emoční strádání způsobené ztrátou části přírodního světa“. Podobné strádání dobře znám, zasáhne mne vždy při čtení zprávy o dalším z mnoha krásných druhů, který zmizel z povrchu zemského. Sucho procházející půdou jsem už dokázal zvnitřnit a přeměnit na pozitivní sílu, která usiluje o změnu.

Lze tak vůbec při současném stavu hledat naději? Lze. Hnutí za klimatickou spravedlnost, usilující o opuštění fosilních paliv, zmírnění změn klimatu, zavedení ekologičtějších postupů v zemědělství nebo zlepšení zacházení s půdou neustále rostou. Chce to jen čas a vytrvalost. Jen se musíme smířit s tím, že těch krásných náhodných setkání s divokým životem bude stále méně a méně.