Česko, ráj sáňkařů. Sáňkařské dráhy na horách rostou jako houby po dešti

Je šedivý zimní den, jeden z těch, kdy se zdá, jako by se začalo stmívat, jen co spolknete poslední sousto oběda. Když v autě se dvěma dětmi, které tuhle zimu skoro ještě neviděly sníh, vyjíždíme z pošmourné Prahy, drobně prší. Nechce se věřit, že už za hodinku dvě bychom měli svištět na saních čerstvým prašanem. Naším cílem je přírodní sáňkařská dráha ve Smržovce. Dílo několika lidí, které spojilo nadšení pro sáňkařský sport.

„Ve Smržovce se sáňkovalo odjakživa. Když musely babičky na nákup do údolí, jezdívaly na rennwolfech, takzvaných vlčkách. To jsou staré sáňky, na kterých se stálo a dopředu se dával třeba nákup nebo si tam sedlo dítě jako do kočárku. Ještě v 60. letech se takhle běžně jezdívalo. A my kluci jsme sáňkovali všichni, kde se dalo. V létě se hrál fotbal, v zimě jsme byli na svazích, jiná nabídka sportů nebyla, tak nebylo co řešit,“ vypráví Miloš Morávek, bývalý československý reprezentant ve sportovním sáňkování. A zároveň hlavní hybatel událostí, které ve Smržovce vedly až k vytvoření čtyřkilometrové dráhy. 

Několik měsíců pro ni hledal vhodné místo, až nakonec narazil na smržovského starostu Marka Hotovce, který dlouho neváhal: dráha povede z vrchu Černá studnice (869 m n. m.), odkud se sáňkovalo už v roce 1911. Město poskytlo traktor, za něj se dokoupilo zařízení, které dokáže cestu upravit v pravidelné varhánky, a bylo hotovo.

Vlastně nebylo. Ještě se musela vyřešit otázka „na čem“. Tedy na čem budou jezdit zájemci, kteří nemají vlastní saně. V té chvíli se do projektu zapojil další český sáňkařský reprezentant Jan Kohoutek. Se závodním sáňkováním skončil ve dvaadvaceti a dnes ve Smržovce provozuje vlek Filip. Když vznikala sáňkařská dráha, dohodl se s Milošem Morávkem, že bude zájemcům půjčovat saně. Nechtěl se však spokojit s tím, že budou obyčejné, dřevěné. Jako bývalému závodníkovi mu šlo o to, aby to jelo. Kromě turistických saní proto půjčuje i vlastní sportovní řiditelné saně patentované výroby JK Speed 127. Jsou vyrobeny ze slitiny hliníku, takže jsou prakticky nerozbitné. Nejlépe jedou, když se na ně spíš položíte, než posadíte a řídíte náklonem a taháním za šňůru přivázanou k přední části saní.

Smržovská sáňkařská trasa je jednou ze zhruba deseti, které v posledních letech v Česku vznikly. Lyžařská střediska si totiž všímají, jak populární jsou podobné přírodní dráhy, určené hlavně pro rodiny s dětmi, v zahraničí – především v Rakousku. Ne každého baví s dětmi celý týden dovolené jezdit na lyžích nahoru a dolů po sjezdovce. A běžky si s malými dětmi vychutná málokdo. Zbývají sáňky. Tradiční horský dopravní prostředek, který sypání silnic vyřadilo z vozového parku rodin a omezilo jej na zábavu pro děti. Od té doby, co existují oficiální sáňkařské dráhy, si jí beze studu užívají i dospělí. Nejen ve Smržovce.

V Jizerských horách se jezdí třeba i v Bedřichově u běžkařského areálu („u stadionu“). Několik možností skýtají i Krušné hory: na české straně je dráha v Klínech, na německé z Fichtelbergu u Oberwiesenthalu, v Seiffenu či v obci Rehefeld-Zaunhaus, jen několik kilometrů západně od Cínovce. V Krkonoších se jezdí od Špindlerovy boudy a z Černé hory, na Králickém Sněžníku ve skiareálu Dolní Morava. A na mnoha dalších místech jsou sáňkařské dráhy sice neoficiální, ale možná o to lepší. Nahoru tam sice sáňkaře nevytáhne lanovka (jako na Ještěd) ani autobus (jako ve Špindlu), ale ten pocit při sjezdu, když člověk ví, že si ho zasloužil, za to stojí. A výhledy po cestě nahoru, kdy je na rozdíl od sjezdu dolů čas si je užít, také.

Pro lenochy i dobrodruhy

Záhy poté, co sjedeme z dálnice na Jablonec nad Nisou, vystřídá déšť sníh. Kolem silnice se vrší šedé mantinely a v lesních serpentinách je třeba zpomalit skoro na krok. Vystupujeme na parkovišti u vleku Filip ve Smržovce. Děti se okamžitě vrhají do sněhu, ale na hrátky není čas: je třeba vyrazit, abychom nezatměli. Místní dráha totiž není osvětlená. Máme s sebou sice čelovky, ale některá dobrodružství si klidně odpustím.

Nahoru bychom sice mohli jet za tři stovky taxíkem od vleku Filip, ale nejsme žádná ořezávátka: nahoru jdeme pěkně po svých. Po značené cestě Jelením koutem nám výstup trvá asi dvě hodiny, ale to jen proto, že se loudáme: sklepávat sníh ze stromů a válet se v hromadách prašanu je pro malé sáňkaře neodolatelná zábava. Zvlášť když saně táhne matka. Svižným krokem (bez dětí) se to však dá určitě zvládnout i za hodinu.

V restauraci pod kamennou rozhlednou typického sudetského vzhledu se posilníme jizerským kyselem a domácím medovníkem. Jen lituji, že jsme nevystoupali na 26 metrů vysokou věž, která prý poskytuje kruhový výhled na Jizerské hory. Příště!

Na příště toho však zůstává víc. Když se totiž zeptáte Liberečáků, kam v jejich kraji vyrazit na sáňky, přímo vás zavalí dalšími tipy, takže nebudete vědět, kam se vydat dřív.

„Nejlepší je vyrazit z Liberce autobusem na zastávku Bedřichov – Maliník. Odtamtud se pak vydáte po červené značce směr Rudolfov,“ radí Anna Kšírová, maminka dvou kluků a profesí lékařka, která na sáňky vyráží s rodinou nejméně dvakrát týdně. „Tato část trasy vede po příjemné cestě, je tam několik prudších sjezdů, ale chybí výraznější zatáčky. V Rudolfově je potřeba překonat krátký, asi stometrový úsek po silnici.“

Pokud je hodně sněhu, mohou zdatní sáňkaři pokračovat po červené takzvanou Příkrou cestou. Už z jejího názvu však vyplývá, že s dětmi je lepší zvolit lesní silnici. „Z Rudolfova je potřeba po ní kousek vystoupat, u Svojsíkovy mohyly se potom dá nasednout a jet. Tato část trasy je poměrně prudká a plná ostrých serpentin, rozhodně je potřeba zkušeného řidiče. Kus pod Svojsíkovou mohylou je krásný výhled na Liberec – když je vidět,“ dodává Anna.

Po lesní silnici můžete pokračovat až do Liberce ke konečné tramvaje v Lidových sadech. Pokud by byla silnice kvůli těžbě dřeva protažená nebo posypaná, dá se u Strážního buku přesednout na červenou, která je podle Anny Kšírové v této partii sjízdná poměrně dobře. Celý výlet prý trvá v pohodovém tempu asi dvě hodiny, takže komu by to nestačilo, může pokračovat na výlet do liberecké zoo. A Anna připojuje ještě tipy na občerstvení: restauraci Česká chalupa v Rudolfově nebo pak Formanku a kavárnu Lidové sady na konci trasy.

Sáňkování není zábava jen pro děti.

Mimochodem, při sáňkování se Anně Kšírové nejvíc osvědčily plastové saně Kamzík. „Oproti dřevěným jsou levné, lehké a mají poměrně velký úložný prostor, kam se vejde svačina, termoska i náhradní rukavice. Já tam vozím taky šátek na nošení dětí, kdyby na malého sáňkaře padla únava. Mají také široké ližiny, což se hodí zejména v hlubokém sněhu. Dřevěné saně mají tendenci v hlubším sněhu zapadat, jak se mnohokrát ukázalo na společných sjezdech s kamarádkami. A z bobů se špatně vstává a hůř se brzdí, navíc toho moc nevydrží. U těch dřevěných saní je ale skvělá ohrádka, což je podle mě jediný přiměřeně bezpečný a doporučitelný způsob, jak sáňkovat s malými miminky,“ upozorňuje lékařka Anna, která se během mateřské začala zajímat o nošení dětí v šátku a dnes je spolumajitelkou firmy, která šátky a nosící oblečení vyrábí, a nošení dětí také lektoruje.

Na sáňky do Krkonoš

Smržovská dráha je zhruba někde v polovině na široké škále sáňkařských drah v Česku. V prostředku mezi těmi, které jsou zcela ne- oficiální, neupravované a při jejich hledání se musíte spolehnout na tipy místních nebo internetové diskuse, a těmi pro náročné, kde nemusíte pěšky udělat skoro ani krok. Skoro – protože v Česku těžko najdete dráhu, na níž by nebylo nutné ani na chvilku ze saní sesednout. Lesní cesty, po kterých trasy většinou vedou, jsou zkrátka dělané především pro lesní stroje a občas vedou po vrstevnici.

Nejvyšší kopce a tím i nejdelší skluzy skýtají Krkonoše. Velkým zážitkem je jízda z Černé hory, tyčící se ve výšce 1299 m n. m. mezi Janskými Lázněmi a Pecí pod Sněžkou. Nahoru je možné buď vystoupat po svých, nebo se můžete svézt lanovkou z Janských Lázní. Sáňky se půjčují na její dolní stanici. Oficiální dráha sice vede zpět k dolní stanici lanovky, vydat se ale můžete i na opačnou stranu – do Pece. Zatímco cestou do Janských Lázní se můžete spolehnout na upravenou trať a jasné značení, cestou do Pece se neobejdete bez alespoň špetky orientačního smyslu a neuškodí ani mapa. Cesta vede přes takzvaný Václavák a Kolínskou boudu. V této partii je třeba dávat pozor, abyste se sáňkami nevjížděli do běžkařské stopy. To nemají běžkaři vůbec rádi. Na Pražské boudě si můžete dát oběd a pak pokračovat kolem Žižkovy boudy až k dolní stanici vleku Javor, odkud také jezdí skibus zpět do Janských Lázní. Výlet je to na celý den, ale adrenalin a krásné výhledy zaručeny.

Znalci terénu doporučují i další trasu: z Medvědína do Špindlerova Mlýna. „Vyvezete se lanovkou až na vrchol a pak je třeba najít cestu značenou v zimní mapě Krkonoš na Mapy.cz jako Vodovodní 13a a 13b. Vede velkým obloukem nad Horní Mísečky a pak se zase vrací ke Špindlu. Není to žádná oficiální sáňkařská dráha, takže je třeba tam jet s maximální opatrností a ohleduplností, ale byla to opravdu skvělá jízda,“ pochvaluje si Jana Červenková, autorka blogu S dětmi v báglu.

Muž na saních.

Na lyžaře na trase prý narazíte málokdy, spíš na pěší nebo další sáňkaře. Výhodou je, že nejde o oficiální běžkařskou trasu, takže se nemusíte obávat střetů kvůli boření stopy. Nevýhodou, že jedna cesta lanovkou vyjde na 250 korun za osobu. Ovšem nic vám nebrání vylézt si Medvědín po svých.

Ještě hlouběji do kapsy musí sáhnout ten, kdo by si chtěl sjet nejdelší osvětlenou sáňkařskou dráhu v Česku. Nachází se taktéž u Špindlerova Mlýna a vede od chaty Malý Šišák (kousek od Špindlerovky). Vstup na ni je placený (jednotlivé jízdné stojí 270 Kč pro dospělého, rodinné vyjde na 890 Kč) a zahrnuje vyvezení na start minibusem, zapůjčení saní a odvoz z cíle u Dívčí lávky do centra města. Trasa měří skoro tři kilometry a sáňkaři na ní překonávají 400 výškových metrů.

Z Ještědu na všechny strany

Vděčný je pro milovníky sjezdu na saních také ještědský hřbet. Právě tady stávala úplně první jizerská sáňkařská dráha. Postavil ji Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (Der Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken- und Isergebirge), sdružení, které vzniklo z popudu zhořeleckého továrníka Adolfa Hoffmanna, jinak též majitele tehdejšího horského hotelu na vrcholu Ještědu.

Byla to skutečná závodní dráha, nic pro majitele rohaček nebo malé děti. Jelo se až z vrcholu Ještědu, měřila 3,3 kilometru, šířka dřevěné konstrukce byla osm metrů. Dráha musela několikrát překonat lesní cesty po mostech, silnice se podjížděla tunelem. V roce 1914 se tu konalo první mistrovství Evropy v sáňkování, a když si na něm legendární závodník Rudolf Kauschka z Liberce, tehdy tedy spíš Reichenbergu, jel pro první místo, sledovalo jej na dvacet pět tisíc diváků.

Z dráhy dnes nezbylo nic, jen nad Horním Hanychovem, v lese na modré turistické značce, jsou ještě k vidění zbytky můstku, propustky a klopené zatáčky z dráhy, která byla zhruba v místech té původní postavena v 60. letech. Z její mohutnosti si lze udělat představu o slávě, jaké se zdejší dráha po celá desetiletí těšila.

Dnes je Ještěd lákavý především pro ty, kdo mají rádi krásné výhledy a zároveň neradi chodí pěšky do kopce: nahoru na hřeben vedou hned dvě lanovky. Oficiální sáňkařská dráha vede od horní stanice lanovky Skalka na Černém kopci přes Pláně pod Ještědem. Trasa vede po letní červené a modré značce a kromě toho má ještě své vlastní značení. Končí u zastávky tramvaje Horní Hanychov.

„Zejména v první části – z Černého kopce na Pláně – jde o královský sjezd,“ popisuje Anna Kšírová, která ho se svými dětmi nedávno vyzkoušela. „Jede to rychle, trasa bývá urolbovaná a nejsou tam ostré serpentiny.“ V nižších partiích je ale také jeden delší traverz po vrstevnici, kdy se saně musejí táhnout. Místní proto doporučují spíš sjezd po terénní cyklotrase B2, bývalé sjezdovce, která bývá i při množství nového sněhu spíš prošlapaná, a proto dobře jede.

Chudáci Pražáci a Brňáci

Na rozdíl od dětí z horských oblastí, které si sáňkování mohou i v posledních letech užívat do sytosti celou zimu, jsou pražské a brněnské děti obvykle vděčné i za tenký poprašek, takže se spíš bobuje, než sáňkuje. Ale když už sníh je, určitě si nenechte ujít tato místa: v Praze Petřín, kde se nahoru vyvezete lanovkou, a Parukářku. Na obou místech bývá plno, ale zvlášť na sáňkování s výhledem na Pražský hrad se nezapomíná. Brňáci zase prý nejraději jezdí na Kraví hoře, na Palackého vrchu nebo na Medláneckém či Střeleckém kopci.