Nechtěl umírat, byl bojovník, říká o Palachovi psychiatrička od jeho lůžka

Po padesáti letech doktorka Kmuníčková vzpomíná, jak Jana Palacha poznala. Nazývat jej obětí je podle ní nevhodné. Byl to bojovník s promyšlenou strategií, který nechtěl umírat.

Jak došlo k tomu, že jste se ocitla v blízkosti Jana Palacha v jeho posledních dnech? Co bylo vaším úkolem?
Už od podzimu roku 1968 jsem docházela na Kliniku popálenin v Legerově ulici vykonávat konziliární službu jako lékařka v oboru psychiatrie. Působila jsem v té době na Psychiatrické klinice v ulici Ke Karlovu a na oddělení popálenin nás volali vždy k těžkým případům, kde bylo zapotřebí psychiatrické péče. A tak to bylo i 16. ledna 1969 odpoledne. Nevěděla jsem, co mě čeká. Přijela jsem krátce po Janově příjmu na oddělení a druhý den ráno jsem nastoupila trvalou službu u jeho lůžka.

Předtím jste Jana neznala. Podařilo se vám za ty tři dny pochopit jeho osobnost a motivaci, nebo pro vás zůstala záhadou?
Dozvěděla jsem se o jeho osobnosti to podstatné, kým byl a co chtěl svým činem sdělit. Byla jsem u něj s malými přestávkami celou tu dobu ve dne i v noci, domů jsem šla až po jeho smrti v neděli. Jan Palach byl těžce popálený na 85 procentech těla, neviděl, špatně slyšel a každé slovo pronášel s bolestí. Přesto se s neuvěřitelnou silou držel při vědomí a neustále sděloval své úmysly. Z personálu měl ke mně asi nejblíže. Ačkoli mi bylo tehdy 35 let, měla jsem hlas šestnáctileté dívky, a tak mi od začátku tykal a mluvil se mnou jako s blízkým mladým člověkem. Neříkal mi „paní doktorko“ nebo „sestro“, oslovoval mě prostě „ty“, já jsem mu říkala „Honzíku“.

28 fotografií

Objevili se v těch dnech na oddělení příslušníci StB?
Pamatuji si návštěvu nějakých dvou mužů v civilu. Primářka mě odvolala z pokoje Jana Palacha, aby se mě mohli na něco zeptat. Požádali mě, abych při rozhovorech s Janem Palachem zjistila jména těch, kteří to chtějí udělat stejně jako on. Odmítla jsem to s tím, že se budu ptát jen na to, co z lékařského hlediska považuji za správné.

Ve své knížce Poslední dny Jana Palacha píšete, že Jan nechtěl při svém činu zemřít. Jste si tím jistá? O co mu tedy šlo?
Jsem si tím jistá, protože to několikrát opakoval. Už když jsem ho viděla poprvé při příjmu, pamatuji si, jak ho na nosítkách nesli po schodech do budovy a hned při tom sděloval, že se nechtěl zabít.

To nechápu. Může si člověk, který se polije čtyřmi litry benzinu a zapálí se, myslet, že to přežije?

Palach nebyl student medicíny, ale historie. Samozřejmě věděl, že mu jde o život, ale nemohl přesně posoudit dopad toho, co si způsobil. Zemřít ale nebylo jeho cílem. Minimálně v první dny doufal, že přežije. To zapálení bylo jeho způsobem boje, který pokračoval dál v nemocnici. I tam měl pořád jedinou myšlenku a snahu: aby se lidé vzpamatovali a nepodvolili se přicházející normalizaci. Zajímalo ho, jak jeho čin na lidi zapůsobil. Velmi vítal to, že mu sestřičky četly ohlasy v novinách. Až v jednom okamžiku v sobotu jsem jasně vycítila, že si uvědomil, že to nepřežije.

Z pohledu psychiatra, šlo podle vás o čin vyrovnaného, psychicky zdravého člověka?
Ano. Jan Palach byl zdravou, ale výjimečně psychicky silnou osobností. Osobností se zvýrazněnými rysy vnímání spravedlnosti a boje za pravdu. Byl to bojovník, který hledal způsob, jak bojovat. A když došlo ke skutku, na rozdíl od druhých neutekl.

Jan Palach se vám přiznal, že k činu potřeboval vztek. O čem to podle vás svědčí?
Svědčí to o tom, že to byl citlivý člověk. Ke svému činu musel akcentovat smysl pro spravedlnost, pravdu a správné jednání, a naopak potlačit svoji citlivost jiného druhu. V tom mu pomohl vztek, což bývá taková archetypální posila všech hrdinských činů.

V audionahrávce vašeho rozhovoru s Janem Palachem se několikrát ptáte, zda je s někým domluvený a zda budou následovat další. On odpovídá vyhýbavě. Přiznal vám mimo záznam, jak to je doopravdy?
Svými dotazy jsem, podobně jako většina ostatních lidí, chtěla hlavně dosáhnout toho, aby se už nikdo další nezapálil. V tom, že Jan Palach nepřiznal, že je v tom ve skutečnosti úplně sám, vidím jeho strategii. A z té neslevil, i když říkal ty nejvnitřnější věci. V tomto ohledu záznam shrnuje vše podstatné z jeho sdělení v nemocnici.

Nedávno byl v kinech i v televizní premiéře uveden film Roberta Sedláčka Jan Palach. Vyjadřuje podle vás Palachovu osobnost přesně?
Myslím, že ten film nesděluje v plné síle smysl toho, co Jan Palach udělal a co chtěl. Už jen tím, že příběh končí zapálením. To podstatné o činu Jana Palacha se ale v plné síle potvrdilo v jeho posledních dnech. Znovu musím zdůraznit, že přes velké postižení zůstával Jan Palach většinu času při plném vědomí, a při vědomí ho držel nesmírně silný úmysl, aby se lidé nevzdali a aby jeho čin správně pochopili.

MUDr. Zdenka Kmuníčková Narodila se v roce 1933 v Brně. Jako psychiatrička začínala v léčebně v Kosmonosích, odkud později přešla do Prahy. S Janem Palachem se setkala na klinice popálenin jako konziliářka z Psychiatrické kliniky 1. LF UK. Tam také po roce 1969 pokračovala dál jako sekundářka, z politických důvodů bez možnosti dalšího profesního postupu.  Od roku 1993 má soukromou poradnu pro duševní obtíže, pomáhá lidem vést harmonický život. Dlouhá léta se věnuje metodě tzv. integrativního dýchání.

Zmínila jste, že šlo o promyšlenou strategii. Byla to při pohledu zpět strategie správná?
Je nereálné hodnotit tento čin z hlediska správnosti a nesprávnosti v dnešní době. Byl to čin mladého člověka, který jasně vnímal situaci a vnímal, co je na té situaci nesprávné. Chtěl to zvrátit a hledal, jakým způsobem. Správně vycítil, že je potřeba udělat něco drastického, co lidmi zatřese. A nejvíc lidmi zatřese ohrožení života.

Dobře, ale mělo v té situaci smysl vytáhnout tu „nejvyšší kartu“?
Jan Palach nemohl odhadnout, že to nebude mít účinek, jaký očekával. Cena jeho činu je nesnižitelná, ale kdyby člověk uvažoval o tom, co v dané situaci dělat, tak by možná byly na místě jiné činy. Kdybych mohla mluvit s Janem Palachem chvíli před tím, řekla bych mu, aby to nedělal, aby volil jiný způsob boje.

Jak bychom podle vás měli Palachův čin brát a jak si ho připomínat?
Jako neohrožený boj za nejvyšší lidské hodnoty. To, čím Jan Palach bojoval, není podstatné, důležitá je síla toho způsobu boje. A všichni cítíme, že největší sílu má ohrožení vlastního života.

Kdybyste se dnes setkala s mladým člověkem, který má podobnou osobnost a postoje jako Jan Palach, co byste mu řekla?
Doporučila bych mu, aby se nenechal ničím odradit a aby o tom psal a mluvil s lidmi. Dnes není tak vyhrocená situace jako v roce 1969 a lidé si o to méně uvědomují, že stejně jako v Palachově době je stále ve společnosti přítomno zlo, a že je třeba s tím něco dělat.

A kde podle vás to zlo je?
To je na další rozhovor. Podle mě je největší zlo to, že nerespektujeme přírodu ve svém životním prostředí a také nerespektujeme přírodu či přirozenost, která je v nás.