RECENZE: Nevzrušivý a poklidný Rok na vsi plyne uctivě jako starý film

Výsledek by se touto optikou dal shrnout jako příležitost pro diváka podívat se na pěkné souborové hraní. Nic víc, nic méně. Až na pár inscenačních nápadů totiž Rok na vsi Divadlo pod Palmovkou podává poměrně nevzrušivě, polopatě a s úctou ke Krobotovu i Mrštíkových originálu.

6 fotografií

Mezi těch několik zajímavých momentů jednoznačně patří motiv dětí, které mezi jednotlivými obdobími probíhají vesnicí a malují na dřevěné stěny různé nápisy a malůvky. Na bázi jakýchsi předpotopních sociálních sítí vždy veřejně publikují to, co si stejně celá vesnice špitá. Tedy kdo s kým, kdo koho a kdo co. Vtipný a hravý motiv zcela přebíjí případné klišé, kterým obecně zařazení skotačících dětí na pódium hrozí.

Jednoduchá a účelná scéna Jana Duška vůbec inscenaci svědčí – ze stropu se na herce střídavě spouští osvětlení, čímž se lehce přesouvá divákova pozornost na tu kterou postavu. Sjíždějící kříž jednoduše evokuje kostel, různě otvírané dveře zase jednotlivé chalupy. Dušek se tak velice snadno popral s měnícími se exteriéry a interiéry vesnice.

Inscenace Palmovky tak dává vzpomenout na více než čtyři roky staré nastudování Divadla Na Fidlovačce, kde scénu řešili podobně jednoduše a se stejným úspěchem. Velkou předností Fidlovačky byla ještě živá hudba, Palmovka v tomto ohledu tolik nezáří.

Mezi další silné momenty dlouhého kusu patří režijně velice vydařené loučení odvedeného Antoše s Bílou macechou či mrazivě naturalistické přivlečení Rybářovy mrtvoly. Herecky zaujme Barbora Kubátová v roli Maryšky či Vendula Fialová jako Vrbčena. Ostatní herci do svých rolí příliš emocí nedávají, skoro se to zdá jako režisérův záměr: před divákem se tak děj jedné prohnilé vesnice z přelomu epoch odehrává jako ve starém filmu.

Lang tak na Palmovce zrežíroval sice nevzrušivou, ale divácky velice přístupnou verzi klasiky, která se jistě stane vděčným kouskem pro konzervativnějšího diváka. Proč ne.