Od hlavní saigonské pagody vyrazil před desátou hodinou 11. června 1963 průvod buddhistických mnichů. S oranžovou barvou jejich rouch ostře kontrastoval modrý automobil, který průvod vedl. Mniši se zastavili na rušné křižovatce před kambodžským velvyslanectvím.
Z auta vystupuje mnich Thich Quang Duc, jedna z autorit buddhismu ve Vietnamu. Doprovázejí ho dva další. Jeden z nich položil na silnici polštář, na který Duc usedl do lotosového sedu. Druhý mnich přinesl kanystr, otevřel ho a polil mnicha benzinem.
Duc poté pronesl krátkou modlitbu. Pak škrtl a okamžitě začal hořet. Vzplanula první pochodeň, která měla v budoucnu zažehnout další. Ostatní mniši kolem hořícího Duka pláčou nebo se hořícímu muži klaní. Po několika minutách se bezvládné tělo sesulo k zemi.
Kromě mnichů byli na křižovatce i američtí novináři a fotograf Malcolm W. Browne pořídil snímky, které obletěly svět.
Duc v dopise na rozloučenou zdůraznil, že se k tomuto protestu rozhodl proto, aby jihovietnamský režim přiměl k nastolení náboženské tolerance. Sebeupálení v dopise označil jako oběť přinesenou na obranu buddhismu.
O sebeupalování ve Vietnamu informovaly také noviny v komunistických zemích. Často o nich psaly jako o součásti boje proti americkému imperialismu. Na konci šedesátých let se tato forma protestu stala inspirací pro mnoho osob ve východním bloku. Jan Palach nebyl první, koho čin mnicha k sebeobětování inspiroval.
Ryszard Siwiec se upálil na protest proti sovětské okupaci Československa.
8. září 1968 se na varšavském stadionu Desetiletí před očima desetitisíců Poláků polil rozpouštědlem a zapálil úředník Ryszard Siwiec. Protestoval proti účasti polských jednotek na okupaci Československa. Podobně se na hlavní kyjevské třídě 5. listopadu 1968 polil benzinem a zapálil čtyřicetiletý politický vězeň Vasyl Makuch. Učinil tak na protest proti okupaci a rusifikaci Ukrajiny sovětským režimem a proti invazi do Československa. O Siwiecovi nebo Makuchovi pravděpodobně Palach na rozdíl od sebeupálení vietnamského mnicha nevěděl. Palachův čin si rychle našel následovníky, i když asi jiné, než čekal.
„Podle dobové zprávy ministerstva vnitra bylo na území českých zemí v období od 16. ledna do 31. ledna zaznamenáno celkem deset případů pokusů o sebeupálení,“ uvádí historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Kromě Palacha zemřel ještě plzeňský dělník Josef Hlavatý. O něm však panují pochybnosti, jestli důvody sebeupálení byly politické, nebo osobní. „To, že byl několikrát na záchytce, neznamená, že má být zapomenut,“ říká Blažek. V době svého činu byl sice pod vlivem alkoholu, ale při ošetření v nemocnici mluvil o snaze protestovat proti sovětské okupaci. A po rozvodu s manželkou už mu nezáleželo na životě.
Zpráva v Rudém právu jako zdroj inspirace
Podle historika se v říjnu 1967 v Rudém právu objevila zpráva o buddhistických mniších ve Vietnamu – stovce dobrovolníků připravených se upálit na protest proti tamní perzekuci buddhistů. To pravděpodobně inspirovalo pasáže v dopisu Pochodně číslo 1, v nichž se praví, že nebudou-li do 21. ledna 1969 splněny Palachovy podmínky, vzplane další živá pochodeň.
Podle dostupných svědectví a archivních dokumentů skupina zmíněná v Palachově posledním dopisu patrně vůbec neexistovala. Přesto se upalovali další.
Jan Zajíc.
„Občané Republiky československé, protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2,“ napsal do dopisu šumperský student Jan Zajíc. Upálil se 25. února 1969 na schodech domu na Václavském náměstí. „Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. Jen tak budu žít dál,“ napsal. Pro „Pochodeň č. 3“ dokonce připravil kufr s hořlavinou a dalšími potřebami. Měla to být jeho spolužačka, která měla vzplát na Mezinárodní den žen 8. března. Nakonec to neudělala.
Posledním, kdo se upálil, byl komunista Evžen Plocek. Bylo to 4. dubna 1969 v Jihlavě. Kvůli pokračující cenzuře se jeho čin podařilo ututlat.
Podle studie psychiatra Milana Černého, který v roce 1969 analyzoval údaje získané mimo jiné od Veřejné bezpečnosti, se od ledna do dubna 1969 uskutečnilo v Československu celkem 29 pokusů o sebeupálení. Z nich jen tři – Palacha, Zajíce a Plocka – měly nepochybně politicky motivovaný charakter.
Jan Zajíc Po smrti Jana Palacha přijel do Prahy osmnáctiletý šumperský student Jan Zajíc. Společně se spolužáky přihlížel i Palachovu pohřebnímu průvodu. Několikadenní pobyt v hlavním městě se pro Zajíce stal podnětem k úvahám o politicky motivované sebevraždě. Vzhledem k tomu, že se k činu neodhodlal „jiný z vysokoškoláků“, jak očekával na základě prohlášení v Palachově dopisu, začal se k tomuto činu sám chystat. Do Prahy se vrátil 25. února 1969. Zajíc se kolem půl druhé odpoledne v domě č. p. 39 na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. Zemřel na místě, aniž se mu podařilo vyběhnout z budovy ven. Josef Hlavatý Jako druhý po Janu Palachovi zemřel mladý plzeňský dělník Josef Hlavatý. Na rozdíl od Palachova protestu byl ten jeho zpochybněn tím, že motivy údajně nebyly jen politické a souvisely s jeho osobními problémy. Hlavatý se 20. ledna 1969 kolem osmé hodiny večer zapálil na Dukelském náměstí (dnešní náměstí T. G. Masaryka) v Plzni. Podle archivních dokumentů z vyšetřování se na začátku ledna rozvedl. Část posledního osudného dne navíc strávil v restauraci Lidový dům, kde vypil několik piv. Pak vzal lahev petroleje a nalehko oblečený odešel na náměstí, kde se zapálil. Ryszard Siwiec Palach nebyl první, kdo se na protest proti okupaci Československa upálil. Už 8. září 1968 se na varšavském stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci ČSSR devětapadesátiletý polský úředník Ryszard Siwiec. Na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialismu a snahy rozpoutat novou světovou válku. Na centrálních oslavách dožínek, které se odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polské lidové republiky, přihlížely kulturnímu programu desetitisíce osob. Protest však u nich nevyvolal reakci, kterou Siwiec patrně očekával. Evžen Plocek Na Velký pátek 4. dubna 1969 se v Jihlavě zapálil devětatřicetiletý zaměstnanec továrny komunista Evžen Plocek. Patřil k aktivním zastáncům obrodného procesu ve straně a československé společnosti. Období pražského jara prožíval velmi emotivně a posrpnový vývoj veřejně kritizoval. 4. dubna se v průjezdu jednoho z domů na jihlavském náměstí polil dvěma lahvemi ředidla. Na náměstí se právě konala pouť. Jeho hořící postavu mezi kolotoči považovali lidé nejprve za další atrakci. Hasit ho začali až po delší chvíli. Zemřel o pět dní později v nemocnici. Vlivem cenzury měl jeho čin výraznější ohlas jen na Jihlavsku. Sándor Bauer „Chtěl bych žít, ale národ a proletáři teď potřebují mé na uhel ohořelé tělo,“ napsal do dopisu na rozloučenou šestnáctiletý maďarský učeň Šándor Bauer. 20. ledna 1969 se na schodech Národního muzea v Budapešti polil benzinem a zapálil na protest proti okupaci ČSSR a přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku. Svůj čin provedl přímo pod vlivem zprávy o sebeupálení Jana Palacha, k jehož činu se přihlásil i v dopise adresovaném spolužákům. Podle tohoto textu se patrně považoval za leninistu, který vnímal tehdejší sovětský režim za deformovanou podobu komunistického ideálu. |
O činu Jana Palacha i jeho následovnících byl i pořad Rozstřel z 18. 1. 2019:
