‚Írán lhal, pokračuje v jaderném programu.‘ Máme kopie z tajných archivů, tvrdí Izrael |
„Íránské revoluční hnutí vyvolalo celou řadu ničivých otřesů, jež budou ještě dlouhé roky způsobovat nepokoje v geopolitické, geostrategické a mezinárodní energii stejně jako na náboženských zlomech,“ napsal 15. června 1979 poeticky James Phillips, americký odborník na bezpečnost a terorismus z The Heritage Foundation. Zároveň zdůraznil, že ajatolláh Chomejní nemá vůbec nic jisté, naopak: jeho obliba mezi lidmi začínala upadat, nespokojení liberální demokraté, studenti a vzdělanci dali do pohybu proces politické polarizace. „V Íránu můžeme očekávat další výbuch revolučních aktivit.“
Jenže k ničemu takovému nedošlo. Tento týden, přesně 16. ledna, uběhlo čtyřicet let od chvíle, kdy zemi opustil poslední íránský šáh, Muhammad Rezá Pahlaví. A 11. února oslaví Írán čtyři desetiletí od islámské revoluce.
Revoluce nenasytí
Ajatolláh Chomejní zkraje roku 1979, stále ještě z pařížského exilu, vyzval všechny Íránce, aby vyšli do ulic a pomohli svrhnout režim zkorumpovaného šáha. „Říkal, že by v Íránu neměla být chudoba, že by měla vládnout spravedlnost a všichni bychom si měli být rovni,“ vzpomíná Sába Babáí z Teheránského muzea míru v rozhovoru na stanici al-Džazíra.
Krátce po revoluci vypukla válka s Irákem, do níž Sábin devatenáctiletý syn narukoval a ve které také padl. Sába ho dodnes oplakává, nicméně jedním dechem dodává, že by ho kvůli islámské revoluci obětovala klidně znovu.
Stejnou věrnost ideálům Chomejního revoluce však nepociťují všichni Íránci. Přestože státní zřízení dál stojí na revoluční ideologii, s ubíhajícími léty a novými generacemi se zápal postupně vytrácí. Téměř 70 procent současné íránské populace nezažilo jiný režim než ten stávající.
EU pošle Íránu pomoc v hodnotě 18 milionů eur, aby se vyrovnal s americkými sankcemi |
Írán je zemí rozporů. Snaží se být zároveň demokracií, v níž je volený prezident a parlament, i teokracií – tu reprezentuje tzv. nejvyšší vůdce a instituce jako jsou Íránské revoluční gardy nebo náboženské nadace. Jejich členové mohou v klidu sedět v samém nitru íránského politického systému a těžit z ekonomických výhod plynoucích ze svého postavení, protože na ně v zásadě nikdo nemůže.
Íránský režim ovšem ani po čtyřiceti letech nedokázal zavést fungující ekonomický model. Po skončení irácko-íránské války se ekonomika nacházela v troskách a přišla otázka, co dál. Logickým krokem bylo zvolení reformisty a dosavadního předsedy parlamentu Alího Akbara Hášemího Rafsandžáního prezidentem. Rafsandžání, stejně jako jeho nástupce Muhammad Chátamí, který usedl do prezidentského křesla v roce 1997, usiloval o obnovu země i mezinárodních vztahů.
Od reforem k sankcím
Ekonomické reformy ani jednoho z prezidentů ale neuspěly a v roce 2002 přišel osudný projev amerického prezidenta George W .Bushe, v němž Írán zasadil na tzv. „osu zla“. Frustrace a nenávist vůči těm, kteří přilili olej do ohně špatných životních podmínek, pomohly ke zvolení populisty Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem. Po jeho osmileté vládě byla íránská ekonomika – s výrazným přispěním západních sankcí kvůli neochotě vzdát se jaderného programu – na dně.
‚Potlačování politických změn.‘ USA kritizovaly EU za finanční pomoc Íránu |
Pomoci mohla jaderná dohoda z roku 2015. Jenže americký prezident Donald Trump v květnu loňského roku oznámil, že USA od dohody odstupují av létě loňského roku zavedl proti Íránu nové sankce, které zemi mají přimět, aby zásadním způsobem změnila politické směřování, přestala podporovat radikální skupiny a vyvíjet balistické střely.
Běžné Íránce i nadále nejvíce trápí špatný stav hospodářství. A mnozí se ptají, kdo je za situaci zodpovědný, včetně hrozivé korupce či vysokých nákladů na zahraniční politiku.
V roce 1979 sliboval Chomejní demonstrantům elektřinu zdarma a každý měsíc podíl ze zisku z ropy. „Ekonomika je pro osly,“ řekl tehdy údajně Chomejní.
„Chudoba, nezaměstnanost, inflace a vysoké životní náklady: to nám přinesla revoluce,“ shrnula současné pocity části Íránců tamní novinářka Camelia Entekhabifardová.
Čtyřicet let po pádu šáhova režimu se zdá, že Íránu by ze všeho nejvíc prospělo pořádně velké stádo schopných oslů.
