V důsledku komplikovaného vývoje, jímž oblast střední Evropy prošla za posledních zhruba sto dvacet let, lze s určitou nadsázkou prohlásit snad o každé knize vzpomínek sepsané člověkem žijícím v tomto prostoru, že bude zajímavá a že bude obsahovat nečekané zvraty. Většina životopisů nicméně z pochopitelných důvodů přináší informace týkající se jednoho oboru lidské činnosti, totiž toho, kterým se daný člověk zabýval – k těm nejběžnějším patří politika, divadlo a film, protinacistický a/nebo protikomunistický odboj či sport. I v českém prostředí je ale možné narazit na osobnosti, které se v životě věnovaly hned několika různým oborům činnosti, o to zajímavější pak mohou být jejich sepsané vzpomínky. K takovýmto osobnostem bezesporu patřil otec prvního popřevratového prezidenta Václava Havla Václav Maria Havel (1897–1979), který v posledních letech života sepsal paměti pod prostým názvem Mé vzpomínky. Ty kolovaly v samizdatovém prostředí již od konce 70. let a v roce 1993 vyšly v oficiální souhrnné, byť v řadě ohledů redakčně zkrácené podobě. V loňském roce se potom dočkaly úplného vydání, a to zásluhou Knihovny Václava Havla, editora Jana M. Hellera, redaktora Pavla Hájka a historičky Jany Čechurové, která text vybavila nezbytným poznámkovým aparátem.

Rodina Havlových se již od přelomu 19. a 20. století zabývala stavitelstvím, přičemž největší projekt, v němž se pisatelův otec angažoval, byla stavba víceúčelového paláce Lucerna v centru Prahy, který řada obyvatel i návštěvníků hlavního města zná především jako místo konání maturitních plesů. V rámci Lucerny (autor čtenářům svých vzpomínek prozradil i okolnosti vzniku tohoto názvu) ale postupem času fungovala i řada dalších podniků včetně kina, které V. M. Havlovi a jeho mladšímu bratru Milošovi posloužilo jako vstupní brána do světa filmu, kde oba, ale hlavně Miloš, zanechali výraznou stopu. Na základě studijní cesty po Spojených státech pak V. M. Havel přistoupil nejen ke změnám v provozu Lucerny, ale především k výstavbě celé nové městské čtvrti, pro kterou na základě jejího umístění zvolil název Barrandov (není bez zajímavosti, že Havel ještě koncem 70. let předpokládal, že postupně dojde k počeštění názvu a vypuštění jednoho „r“, k čemuž nedošlo dodnes). Dále byl V. M. Havel aktivní ve studentském hnutí, pomáhal při vzniku české odnože organizace YMCA, byl činný jako zednář a rotarián a stál rovněž u zrodu Barrandovské skupiny, neformálního společenství sdružujícího intelektuály, podnikatele i politiky, dnes bychom patrně použili výraz think-tank. Přímo v politice se ale nijak neangažoval, pokud pomineme jeho několikaměsíční působení v hospodářské radě Československé strany národně socialistické po druhé světové válce.

Všem výše uvedeným tématům se V. M. Havel v Mých vzpomínkách věnuje, nejvíce prostoru pochopitelně dostávají Lucerna a Barrandov, velkou část textu zaujímají i pasáže věnované filmové tvorbě, a to zejména v části koncipované jako životopis Miloše Havla. Patrně nelze předpokládat, že by se našel čtenář, který by se stejným zaujetím přečetl celou knihu, zejména v pasážích týkajících se přímo výstavby Lucerny a později Barrandova se projevilo Havlovo technické vzdělání a čtenáři se dostává snad až příliš mnoha podrobností o aplikovaných postupech a materiálech, z pozdějších let pak údajů o tržbách a obratu jednotlivých pohostinských zařízení patřících oběma bratrům. Havlovým ale každopádně nelze upřít zásluhy na tom, že mnohé z dopodrobna popisovaných postupů a materiálů použili v Československu jako první a i v řadě dalších otázek souvisejících s výstavbou (zavedení elektřiny, klimatizace atd.) předběhli svou dobu, nezřídka do té míry, že použitá řešení se bez větších změn udržela až do doby, kdy V. M. Havel své vzpomínky sepisoval.

Jako snad v každých memoárech, ani v Mých vzpomínkách nechybí vzpomínky na významné osobnosti, s nimiž se autor během života stýkal. V. M. Havel se několikrát setkal jak s T. G. Masarykem, tak s Edvardem Benešem, často se zmiňuje o režiséru Otakaru Vávrovi, básníku Vítězslavu Nezvalovi, politiku Prokopu Drtinovi a dalších předních postavách prvorepublikové i poválečné společnosti; k těm méně šťastným patřila setkání s komunistickým ministrem Václavem Kopeckým či sudetoněmeckým politikem Konrádem Henleinem. O rozsahu Havlových společenských styků svědčí fakt, že rejstřík osob, o kterých se ve svých vzpomínkách zmínil, zabírá celých 32 stran.

Sám V. M. Havel si byl při psaní vzpomínek vědom faktu, že jednolité dílo by se svým rozsahem pohybovalo na samé hranici přehlednosti, proto své paměti zamýšlel rozdělit chronologicky i tematicky do devíti samostatných celků, označovaných jako knihy. Ke každé z nich pak rovněž dohledával fotografie, výstřižky z dobového tisku a další související materiály, které jsou v souborném vydání vždy řazeny na konci příslušné knihy a pro větší přehlednost tištěny na šedém podkladu. Rozsah jednotlivých knih se pohybuje zhruba v rozmezí 30 až 80 stran, bez započítání příloh. Nepřekvapí, že knihy věnující se výstavbě Lucerny a především Barrandova patří k těm rozsáhlejším, naopak období druhé světové války a třetí republiky je věnováno až překvapivě málo prostoru. Lze jen litovat, že Havlova smrt znemožnila dokončení osmé knihy, věnované etapě jeho života po únorovém převratu. Z části, kterou napsat stihl, vyplývá, že se jednalo o etapu velmi obtížnou: Havel čelil soudnímu procesu, hrozilo mu nucené vystěhování z Prahy a ránou bylo i zabavení rodinné letní rezidence, označené v titulcích dobového tisku za „dobrý skutek“. Obdobně zůstala jen v plánu kniha devátá, ve které Havel zamýšlel zachytit vzpomínky týkající se svých dvou manželství a rodinného života. To má za následek, že čtenář se nedozví nejen nic bližšího např. o důvodech rozvodu V. M. Havla s první manželkou Bělou Friedländrovou, ale dokonce ani o narození a dětství pozdějšího prezidenta.

Ocenění si zaslouží práce editora, redaktora a autorky poznámkového aparátu; s přípravou knihy strávili téměř pět let. Díky jejich úsilí je text knihy bez obtíží srozumitelný současnému čtenáři, zároveň se ale podařilo zachovat určitou starobylost a noblesu textu sepsaného autorem, který své vzdělání nabyl ještě před vznikem zvukového filmu. Podrobný poznámkový aparát pomáhá jednak korigovat určité nepřesnosti, jichž se, byť neúmyslně, dopouští snad každý pamětník, jednak přibližuje osoby a lokality dnes již málo známé nebo pozapomenuté a poskytuje i řadu dalších zajímavých informací.

Z textu knihy na dnešního čtenáře přímo dýchá atmosféra 70. let, u řady pasáží nedá námahu si s trochou fantazie představit starého muže vzpomínajícího na dobu, kterou jeho děti již nezažily, a na přátele, z nichž mnozí již nežili nebo odešli do exilu a kontakt s nimi se zpřetrhal. Havel se vyhýbal jakémukoliv přímému srovnání své současnosti s dobou svého mládí a zralého věku (toto srovnání plánoval zařadit do deváté knihy), na řadě míst v textu ovšem zmiňuje odlišnosti první republiky a let reálného socialismu, obvykle ale s opatrným (či ironickým) dodatkem v tom smyslu, že sám čtenář má posoudit, ve které době věci fungovaly lépe. Že text vznikal v době nesvobody, dokládají i formulace typu „navštívit Německo, Holandsko, Belgii, Francii a Itálii nebylo za Rakouska žádným problémem“ (s. 27). Nepostrádá určitou symboliku, že právě syn autora těchto řádků sehrál důležitou roli při tom, aby se podobné možnosti Čechům a Slovákům opět otevřely.