Stará dáma se stříbrnými vlasy. Optimistka, i ve vysokém věku intelektuálně zdatná a milá. Tak si spisovatelku a pedagožku Zdeňku Bezděkovou pamatují lidé, kterým bylo dopřáno být jí nablízku.
Ještě ve stáří psala a zajímala se o politické a společenské události. Ačkoliv v posledních letech žila sama v bytě v Havlíčkově kolonii v Českých Budějovicích, své devadesátiny oslavila oficiálně v dubnu 1997 na slavnosti v Jihočeském muzeu.
„Z dnešních dní jsem poznala, že mě mají lidé rádi. Právě takové maličkosti tvoří život,“ vyznala se tehdy spisovatelka v rozhovoru pro MF DNES.
Na setkání s ní v muzeu dodnes vzpomíná bývalý českobudějovický primátor Miroslav Beneš. „Vybavuji si ji jako příjemnou ženu, která byla na svůj věk neuvěřitelně čilá, plná radosti a optimismu,“ připomíná Beneš.
Bezděková je autorkou desítky knih beletrie i odborných publikací, které se vážou k její profesi profesorky filologie na českobudějovické pedagogické fakultě. Proslulost u čtenářů jí zajistila hlavně útlá knížečka Říkali mi Leni.
Bezděková později vzpomínala, že ji ani neměla v úmyslu psát. Příběh o českém děvčátku, které se za války dostane do německé rodiny na převychování, nejdřív jen vyprávěla svým blízkým a dětem ve školách při besedách. Nakonec ho na popud známých sepsala, a to za pouhé tři týdny. Kniha se nakonec dočkala několika reedic a překladů do mnoha světových jazyků, dokonce i do japonštiny.
Zdeňka BezděkováSpisovatelka, filoložka a překladatelka se narodila 19. dubna 1907. Od roku 1932 učila na gymnáziích v Českých Budějovicích, Praze a Sušici. Po roce 1949 učila českou literaturu na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde založila a vedla až do roku 1962 katedru filologie. Napsala devět románů a novel a trilogii historických románů Bílá paní, Bludný kámen a Orlík, hrad na skále. Překládala literaturu ze slovinštiny, spolupracovala s rozhlasem a regionálním deníkem. Byla dvakrát vdaná. Zemřela 12. srpna 1999 v Českých Budějovicích. |
Díky čemu získala nenápadná dětská knížka takový ohlas? Podle literárních kritiků se Bezděková strefila svou sondou do dětské duše a zároveň do poválečné doby, kdy po světě bloudily tisíce sirotků hledajících identitu.
Desetileté děvčátko Leni, kterou za války odebrali nacisté rodičům na převychování k německé vdově s fašistickou minulostí, si mlhavě vzpomíná na zážitky z raného dětství u jiných rodičů. Nakonec zjišťuje, že má český původ a jmenuje se Alena Sýkorová. Je dcerou učitele, kterého za války popravili nacisté. Pomocí kamarádů, svého učitele a amerických vojáků nakonec najde biologickou matku.
Podle statistických odhadů se v roli sirotků ocitlo během války až 20 milionů dětí. Velká část těch nejmenších ztratila svůj původ. Podobné zkušenosti přitom nejsou neobvyklé ani dnes, více než 70 let po skončení 2. světové války. Trauma dětí migrantů nebo válečných sirotků je stále aktuální.
Zdeňka Bezděková vydala knížku Říkali mi Leni až v roce 1959. Předtím debutovala románem Bezbranný vítěz (1947), po něm napsala další román z poválečného Sušicka nazvaný Já, město Mokroves. Poslední prózou je autorčino celoživotní vyznání Můj život s knihou. V ní se také svěřuje, jak vznikal Bezbranný vítěz. V té době učila v Sušici.
„Mám-li vzpomínat svých literárních začátků, bylo to tak. Jednou v časném jaru 1946 nad hlubokým úvozem nad Sušicí, co voněl pokáceným dřevem, jsem místo zamýšlené přípravy začala psát. Svou prvotinu Bezbranný vítěz… Z čisté jásavé radosti z osvobození, z úlevy svobodného vdechnutí po dlouhé tíži… Když jsem leckde (také v nádražní restauraci své přestupní stanici v Horažďovicích) dopsala ten příběh, nevěděla jsem, co s ním…“ píše Bezděková.
Jako děvče se setkala s Jiřím Wolkrem
Kromě historických románů se objevují v její další tvorbě knihy pro děti a poezie. Překládala díla ze slovinštiny, divadelní hry, oblíbila si Jugoslávii. Absolventka filozofické fakulty Univerzity Karlovy a pařížské Sorbonny působila jako středoškolská profesorka v jižních Čechách i v Praze.
Až do šedesátých let minulého století učila na českobudějovické pedagogické fakultě, kde založila katedru filologie. Spolupracovala s regionálním deníkem a rozhlasem.
Na univerzitě studovala u profesora F. X. Šaldy a často vzpomínala na své setkání s básníkem Jiřím Wolkrem. Čtrnáctiletou dívku nazval tehdy jehňátkem. Věnoval jí báseň napsanou na ubrousku, který kvůli pro ni nelichotivému označení roztrhala. Později toho litovala.
Při svých devadesátinách v roce 1997 okomentovala i politickou situaci. Podle jejích slov tehdejší vláda málo myslela na postavení a roli učitelů. Vyjádřila se také ke svému dílu: „Nejraději mám historický román o Perchtě z Rožmberka Bílá paní. Měla bych mít nejvíc ráda knihu Říkali mi Leni, ale po takovém množství korektur mě omrzela. Říkám to ale jenom docela potichounku… Nic se nemá brát tak, jako by to byla věčná pravda. Přemýšlím, jakou legraci mně chce udělat pánbůh, že si mě tu chce ještě nechat,“ řekla během oslavy devadesátin. Zdeňka Bezděková zemřela dva roky po nich, v srpnu 1999.
