Znásilnění i vážná nemoc. Problémy jsou normální, říká medička

Influencer Uživatelů sociálních sítí (influencerů), kteří virtuálně ovlivňují spoustu dalších lidí, je čím dál víc. Stali se vzorem, ostatní se s nimi ztotožňují a sledují, co na svých profilech vystavují. Většina si svou image promýšlí a buduje s tím, že vliv lze prodat ke komerčním účelům.

Pro Anežku byly sociální sítě odjakživa především důvěrníkem. „Ne že bych se neměla komu svěřovat, ale nikoho z nejbližšího okolí jsem svými starostmi nechtěla zatěžovat,“ vzpomíná Anežka, která po rozvodu rodičů vyrůstala s mámou v Ústí nad Labem.

Od mala se věnovala závodně akrobatické gymnastice. Když se jednou v deseti letech vracela z tréninku, počkal si na ni u parku vedoucí jiného zájmového kroužku, s nímž se znala. „Byla tam zaparkovaná auta, přitlačil mě na kapotu jednoho z nich. Bylo to tak otřesné, že si ani nepamatuju, jak jsem se pak dostala domů,“ vypráví o zážitku, s nímž se osm let nedokázala nikomu svěřit. „Úspěšně jsem to vytěsnila.“

13 fotografií

Dětská mysl vyhodnotila znásilnění jako vlastní selhání srovnatelné s poznámkou ve škole, ztrátou čepice či špatnou známkou. „Pamatuji si, jak jsem pak doma vyhazovala své nejoblíbenější džíny s fialovým motýlkem a měla strach, aby na to nepřišla máma,“ říká Anežka.

Problémy se projevily až v dospívání. „Trápilo mě to, co většinu holek v tom věku: že nejsem dost hezká, dost úspěšná ve sportu ani ve škole, že nejsem dost dobrá dcera,“ vzpomíná. A protože pro své blízké okolí chtěla být dokonalá a nejlepší, s tím, co ji trápí, se svěřovala pouze cizím lidem na Twitteru pod přezdívkou „sluncofilka“.

Anežka z Instagramu Narodila se 7.9. 1998 v Kolíně (příjmení se kvůli rodině rozhodla nezveřejnit). Od šesti let vyrůstala jen s matkou v Kolíně, pak v Ústí nad Labem. Vystudovala osmileté gymnázium. Věnuje se akrobatické gymnastice. Druhým rokem studuje v Praze medicínu, láká ji práce u letecké záchranky a zajímá ji také neurověda. Přivydělává si školením první pomoci pro organizaci Zdrsem. Na Instagramu Anickacodelastojky sleduje její příspěvky 12,2 tisíce followerů.

„Později jsem se s několika lidmi z této sítě potkala, postupně odkryla svou identitu a doufala, že rodiče ani prarodiče mě na sociálních sítích neobjeví.“

Na internetu se poprvé zmínila o znásilnění i o anorexii, k níž jí dovedla touha po dokonalosti.

„Sledovala jsem v té době fitness holky s úžasnými postavami, jichž byl plný internet. Obdivovala jsem je a řídila se jejich radami i návody, jak být krásná a fit,“  vypráví Anežka, která o sobě tvrdí, že byla vždycky až moc ambiciózní.

Dokonalostí k anorexii

Anežka má sportovní postavu, k níž podle odborníků patří ideální hmotnost 64 kilogramů. V sedmnácti byla vychrtlá, vážila jen 47 kilogramů. Její maminka tušila, že je něco špatně.

„Vyptávala se, nabízela pomoc, ale já lhala a se všemi manipulovala, což anorektičky dělají. A jde to, protože rodič vlastně nechce věřit, že je jejich dítě nějaké nemocné. Má pocit, že mu dává to nejlepší, tak proč by mělo trpět? Já byla natolik zavřená ve svém vnitřním světě, ve kterém jsem se nenáviděla, že bych se v tu dobu nikomu nesvěřila.“

Ctižádostivost však zafungovala i v její prospěch. Chtěla vystudovat medicínu. Zpočátku proto, že být lékařkou patřilo v jejích představách k dokonalé dceři, ale později i pro obor jako takový.

„Jenže už jsem byla natolik nemocná, slabá a bylo mi tak špatně, že jsem kolabovala i cestou do školy a nebyla jsem schopná tam dojít. Věděla jsem, že když nedokončím gymnázium, nebudu moct jít na medicínu, takže jsem sama začala na internetu místo těch, co cvičí, hledat informace o anorexii. Vesměs doporučovali odbornou pomoc, tak jsem si v sedmnácti letech sama našla psychoterapeutku v Ústí, která se specializovala na poruchy příjmu potravy.“

Ani této odbornici se však o svém krušném zážitku z dětství nezmínila. Jako první se o něm dozvěděl kamarád psychoterapeut v Praze, kam se přestěhovala, když ji přijali na medicínu. Ten Anežce pomohl a doporučil dalšího lékaře, který ji začal léčit z chronické posttraumatické stresové poruchy projevující se depresivními a úzkostnými epizodami.

Sex jako nepříjemná povinnost

Od té doby ušla Anežka v léčbě dlouhou cestu, ale antidepresiva jsou zatím ještě třeba. „Odjakživa trpím nespavostí a bez nich by byly večer myšlenky natolik silné, že bych se pořádně nevyspala. Ale nemyslím, že je budu potřebovat navždy,“ věří.

Otčím mě zneužíval, máma mi dodnes nevěří. Eva Štefková - oběť dlouhodobého sexuálního zneužívání v dětství

Svou daň si tato ošklivá událost z dětství vybrala i v partnerských vztazích. Prvnímu klukovi o znásilnění vůbec neřekla. I proto možná vztah dlouho nevydržel.

„Sex jsem si nedokázala užít a nechápala jsem proč. Myslela jsem si, že je to tak pro začínající sexuální život normální. Intimitě jsem se vyhýbala, brala jsem sex jen jako povinnost vůči partnerovi, kterého jsem měla ráda,“ vzpomíná. Až později, když začala mít o něco víc ráda sama sebe, zjistila, že milování může být fajn. Druhému příteli již vše řekla a je s ním dodnes.

Instagram jako terapie, zodpovědnost i šance

Profil na Instagramu si Anežka založila před dvěma lety jako svůj deníček. Vždycky ráda psala, její příspěvky nejsou jen fotografie se stručným popiskem, ale dlouhé příběhy, glosy a myšlenky. Od začátku chtěla rozbít virtuální svět ideálu a říct ostatním, že je normální nebýt v pořádku a že jsme na tom všichni stejně. A také, že když si nevíme rady, je v pořádku si říct o pomoc u profesionálů a brát i psychofarmaka.

Děsí mě chlapi podobní mému strýci, říká znásilněná Jana Janě strýc zkazil život

„Podporuji skupinu takzvaně duševně nemocných lidí a ztotožní se s námi i ti, kteří jsou v pohodě, jen mají občas své špatné dny,“ vysvětluje Anežka, která se již nemusí internetu svěřovat, protože pochopila, že má kolem sebe blízké, jimž na ní záleží a dokážou pomoct. Dřív pro ni byly sociální sítě zpovědníkem, zábavou a terapií, dnes vůči těm, kteří ji sledují, cítí zodpovědnost a motivuje ji touha být potřebná.

„Na moje příspěvky začali reagovat jiní s podobnými problémy a názory, kteří byli vděční za to, co za ně říkám nahlas a ztotožnili se se mnou. Upřímně, dnes už mě docela děsí, co všechno o mně tolik lidí ví a snažím se být na Instagramu obecnější. Na druhou stranu vidím, že pomáhám hodně lidem, a to mi dává smysl, který pořád převažuje nad negativy.“

Crohnem na pomoc osvětě

Nejvíc sledujících na svém profilu „Anežka, co dělá stojky“ nasbírala loni na jaře, když skončila v nemocnici se zánětem střev. Neléčená celiakie, nedostatek spánku, sport, učení a k tomu brigáda, společenský život, stres. Chtěla toho stihnout moc a několikrát zkolabovala. Nakonec musela na operaci, při které přišla o metr střeva. Avšak i s bolestmi či úsměvy, s hadičkou v nose a kanylou v ruce dál sdílela svůj život s Crohnovou nemocí a celiakií.

„Najednou to bylo pro lidi něco zvláštního. Přitom já jen psala, co jsem měla na mysli a jednou za dva dny se vyfotila,“ říká a dodává, že za nárůstem popularity je určitě soucit. Ostatní podle ní zajímá vše neobvyklé a zvláštní, což člověk v nemocnici je.

I když znásilnění zásadně ovlivnilo Anežčin život, zmiňuje se o něm ve svém virtuálním světě jen okrajově. „Nechci být jen ta znásilněná,“ říká. Přála by si svůj profil na Instagramu využít k diskuzi především na témata, která se na lékařských fakultách málo probírají a jsou podle ní velmi důležitá, jako je komunikace s pacientem, duševní hygiena pracovníků v pomáhajících profesích a osudy absolventů medicíny.

„Snažím se ukazovat to, co není na první pohled tak vidět, ale je to pak náplň zdravotnického života.“

Díky popularitě se svěřila rodičům

Teprve s nárůstem popularity na Instagramu, kterého si všimla i další média, se Anežka rozhodla svěřit rodičům. „Nechtěla jsem, aby se o mně některé věci dozvěděli odjinud, ale kdyby to šlo, nejraději bych je ušetřila,“ vysvětluje.

Stop tabu V deseti letech byla znásilněná i Jana Zbořilová. Dnes založila internetové stránky Stoptabu.cz Jana Zbořilová, autorka projektu Stoptabu

S tátou, který má novou rodinu a žil spíš v zahraničí, se sblížili až během posledního roku. Ten se o všem dozvěděl dřív než maminka, kterou Anežka považovala vždy, jak sama říká, za křehkou.

„Povídaly jsme si o tom až teď a každá to vidíme jinak. Ona si myslí, že je tou maminkou, která by mě objala a pomohla mi, ale já jsem ji vnímala jako křehkou a stavěla jsem se naopak do role její maminky. Chtěla jsem ji ochránit a být ve všech ohledech ještě dokonalejší dcera. Občas mám tendenci to dělat doteď.“

Když se rodiče o znásilnění dozvěděli, prvně zpytovali, co měli udělat jinak a vyčítali si minulost. Anežka se jim snažila říct, že to není jejich chyba, ale byli z toho špatní. I ona už dnes ví, že se tehdy měla se vším svěřit a ušetřila by si spoustu dalších problémů.

„Už jen proto, že znásilnění se mohlo opakovat a ten člověk si zasloužil trest. Bohužel jsem se později dozvěděla, že to udělal znovu, ale už mu to neprošlo a momentálně je ve vězení. Kdybych potkala holku, které se něco takového stalo, řeknu jí, že to není její chyba a že čím dřív si o tom bude povídat, tím lepší to bude. Dusit to v sobě je to nejhorší, co může udělat.“